Mini Countryman C: Něco úplně nového

Značka vznikla v roce 1959, kdy britský inženýr Sir Alec Issigonis navrhl první model, který se stal ikonou díky způsobu, jakým na minimálním půdorysu zajistil užitnou hodnotu srovnatelnou s vozy dvojnásobně velkými. Původní Mini se rychle stalo oblíbeným mezi širokou veřejností a je dodnes vnímáno jako symbol britské automobilové kultury. Po desetiletí postupného vývoje si původní Mini zachovalo stále stejně kompaktní rozměry a dokonce i velice podobný vzhled. Laik by možná na první pohled ani nerozeznal model z počátku (1959) a konce (2000) výroby původního Mini.

S tím, jak značka v roce 2001 přešla pod BMW, se mnoho věcí změnilo. Z pozice lidového vozu se Mini pomalu přeorientovalo na movitější klientelu, stala se z něj žádaná stylovka známá navíc skvělými jízdními vlastnostmi. Postupem času došlo logicky k rozšíření portfolia značky a tak se v roce 2010 světu představila, tehdy se značnou kontroverzí, novinka nazvaná Countryman. Malý crossover sice vycházel z tvarů tehdejšího klasického mini, ale nabízel mnohem více praktičnosti a pohodlí. Prodejní čísla ukázala, že šlo ze strany BMW o rozumnou volbu a tak se v roce 2017 ukázala druhá generace. A letos nám k testu dorazila už třetí. 

A řekněme si hned takhle na začátku, že tohle Mini už rozhodně mini není. Se svými 4433 milimetry délky a 1843 mm na šířku přerůstá třeba i škodu Karoq a jde o zcela plnohodnotné rodinné auto. Narozdíl od předchůdců už se vůz ani nijak nesnaží své rozměry maskovat, naopak jim dává vyniknout na poměry Mini dost vyhraněným (jakože plným hran) designem umocněným ještě velkými jednolitými plochami. 

A musím říct, že to skoro celé funguje. Úmyslně říkám skoro, protože ačkoli jsem si Countrymana během testovacího týdne opravdu oblíbil, nějak pořád neumím zkousnout design přední části, jejíž výraz připomíná rozzlobeného mopse. Myslím, že za to můžou hlavně ta světla protažená do stran v kombinaci s příliš kontrastní mřížkou chladiče, která je navíc ještě doplněná nárazníkem s poznávací značkou. Je tam toho zkrátka nějak moc a dohromady to trochu skřípe. 

Samostatně jsou ale všechny prvky designu zvládnuté opravdu výborně. Líbí se mi využití zlatavé matné barvy na rámečcích, střeše a kolech, testovanou barevnou kombinaci si Mini zvolilo i jako hlavní pro propagační materiály a vůbec se tomu nedivím. V kombinaci s modrošedivou metalízou to tomuhle autu totiž opravdu sluší a vypadá stylově a luxusně. Je to trochu odklon od dosavadního smýšlení značky – u předchozích Mini hrály prim spíše pestré barvy, závodní pruhy a polepy střechy se šachovnicí nebo britskou vlajkou. Tohle je mnohem distingovanější přístup a vlastně jde o velký úkrok směrem, který značka nemá příliš naučený. Funguje ale na jedničku a moc se mi líbí. Ono to vlastně dává smysl, protože kdybyste se snažili takhle velké auto navléct do hravé závodní livreje, vypadalo by to pravděpodobně nepatřičně a hloupě. 

Můžete sice namítnout, že luxusní verze tohoto auta už existuje a jmenuje se BMW X1, to ale není úplně pravda. Bavorák je mnohem konzervativnější a univerzálnější volba, je to takové auto, se kterým bude spokojený asi skoro každý. Mini je své, jiné a stále dost extravagantní a rozhodně se najde spousta lidí, kteří si po jeho vyzkoušení řeknou, že něčím takovým by tedy jezdit nemohli. Stejně tak ale zcela jistě spoustu lidí nadchne tak, jak by to BMW se svou německou usedlostí nedokázalo. I přes poněkud dospělejší design Mini stále umí jitřit emoce a tak je to správně.

Zažité pořádky boří i interiér. Mini totiž bývalo vevnitř vždycky velice originální, plné výrazných detailů a legračních řešení, ale pokud jste tyhle líbivé mimikry prohlédli, našli jste docela laciné zpracování, levné materiály a nepříliš promyšlenou ergonomii. To tady ale rozhodně neplatí. Originálních řešení a zajímavých křivek je tu sice pořád dost, jsou ale vyvedené v té nejvyšší kvalitě a velice promyšlené. V kabině je navíc dost místa, takže tu nejsou ani prostorové kompromisy. Za volantem Countrymana mi bylo opravdu dobře. Snadno jsem si našel ideální řidičskou pozici, kožené křesílko má tak akorát bočního vedení, aby bylo pohodlné i na dlouhých dálničních cestách a ergonomicky vzato jsem také neměl žádné výhrady. 

A to tu je spousta věcí, které potenciálně mohly dopadnout dost mizerně. Mini se navzdory trendům musí obejít jen s jedním centrálním displejem (což má potenciál dopadnout fakt špatně, vzpomeňme na Teslu Model 3, i když tady je alespoň ještě HUD), tady navíc ještě kulatým. Jenže ono to funguje. Členění displeje je přehledné a jednoduché a ačkoli umí stpoustu věcí, většinu z nich za jízdy zobrazí na centrální “domovské” obrazovce. Dokonce i to nešťastné dotykové ovládání klimatizace tu funguje celkem intuitivně a jednoduše. 

Fyzické knoflíky zůstaly jen skutečně nejzákladnějším funkcím. Jsou sdružené na oválném panelu pod displejem a jsou vtipně rozdílné – podobně jako v letadle, kde se to dělá kvůli haptické odezvě. Tady jde asi hlavně o styl, nicméně nutno uznat, že jak startovací “klíček”, tak řadící páčka i volič režimů mají moc příjemný chod, fungují spolehlivě a rychle se na ně zvyká. 

Když už jsem nakousnul ty jízdní režimy. V Mini jich je rovnou osm. Jmenují se Go-Kart, Green, Trail, Core, Vivid, Timeless, Balance, Personal a Trail. A jestli se vám zdá, že jich je trochu moc, nejste sami. Samozřejmě některé z nich dávají smysl a jejich účel odtušíte i z názvu. Go-Kart je prostě “sport”, Green je klasické “eco” a Trail se hodí na nezpevněný povrch. Timeless mě docela potěšil, změná grafiku displeje na retro podobné původnímu Mini. Ale třeba rozdíl mezi Vivid, Core a Balance se mi, až na barvu ambientního osvětlení a grafiku displeje, hledal poměrně těžko. On tam jistě je a bude v příručce nějak logicky vysvětlen, reálnou změnu chování auta jsem ale pozoroval pouze u prvních třech jmenovaných.

Interiér je plný veselých a nápaditých detailů, které udělají radost každému, komu se soudobá automobilová produkce zdá okoukaná a nudná. Líbil se mi design textilního obložení dveří, který přecházel z modré do oranžové, aby ladil s karoserií i sedačkami, potěšilo mě promítání ambientního osvětlení na palubní desku realizované malými LED projektory zabudovanými z boku kulatého displeje – díky tomu mohla mít ozdobná světélka různé tvary a barvy v závislosti na nastavení a jízdních režimech. Zajímavý je také “kyblíček” s víčkem mezi sedadly, navíc otevíraný stylovým poutkem. Trochu jsem čekal, že bude vyndávací, ale bohužel je tu pevně přišroubovaný. A ačkoli je to vcelku zbytečně samoúčelný design, zaujalo mě i textilní spodní rameno volantu vyrobené z tkaného popruhu.

No a jak tohle maxi Mini jezdí? Sdílená platforma s BMW X1, respektive X2, je tu cítit od prvního kilometru. Ono je tohle Mini celkově mnohem přiznaněji “bavorské” než předchůdci, třeba už jen shodným rozložením tlačítek na volantu, nebo chováním asistentů. Mimochodem, ten otravný rychlostní lze vypnout jedním dlouhým stiskem knoflíku “SET”. Řízení s příjemně rychlým převodem (volant tu má klasicky bavorský tlustý věnec), pevná karoserie a jistý, i když možná na můj vkus trochu tvrdý podvozek jasně ukazují, odkud pochází technologie. A není to vůbec na škodu.  Auto samozřejmě není tak motokárově agilní, jako menší sourozenci, ale i tak se s ním jde příjemně svézt. 

A to dokonce i v základní verzi označované písmenem “C”, kterou pohání mild-hybridní jeden a půl litrový tříválec spřažený s hydroměničem od Aisinu. Sto sedmdesát koní a 280 Newtonmetrů z malého točivého motoru působí navzdory automatu příjemně bezprostředně, převodovka ho navíc nechá ochotně vytočit. Jadrný zvuk se díky kvalitnímu odhlučnění ozývá jen sporadicky a není nikterak nepříjemný. Vlastně jediný případ, kdy jsem měl pocit, že by se nějaký ten kilowatt navíc hodil, bylo pružné zrychlení na dálnici. Ale naštěstí je tu ještě verze JCW, kterou právě teď testuje Lukáš a časem se jistě podělí o dojmy.

Verdikt

Nový Countryman je na poměry Mini něco úplně nového. Značka s ním roste z mladistvé hravosti do kategorie luxusního zboží. Myslím si, že to je rozumné směřování, alespoň u tohoto největšího modelu. Zatímco předchozí Countrymany se snažily do oné typické praštěnosti stylizovat za každou cenu a výsledek byl často dost kompromisní – byla to auta ani velká ani malá, ani sportovní ani pohodlná – tady je od začátku jasné, že Countryman je klasické střední rodinné SUV a luxusní stylovka. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, se mu povedlo na první dobrou to, o co se DS snaží už celou dekádu…

Technické údaje

Motor: mild hybrid zážehový tříválec 1,5 litru
Výkon soustavy: 125 kW (170 koní)
Točivý moment: 280 Nm 
Maximální rychlost: 212 km/h 
Zrychlení 0-100 km/h: 8,3 s 
Kombinovaná spotřeba (v testu): 7,5 /100 km  (radostně)
Základní cena: 874 900 Kč
Cena testované verze: 1 300 992 Kč