Mid Night Racing Team: Japonská noční elita, která dala světu ta nejrychlejší a nejšílenější auta

Japonská automobilová kultura má mnoho různých podob. Známá je zkratka JDM, scéna specializující se na auta domácích značek, driftování nebo Touge: jízdy na horských silničkách, kde se také hodně driftuje. Typicky japonská jsou šíleně, až komiksově upravená auta ve stylu Bosozoku, která tvořily gangy mladých chuligánů, původně jezdících na motorkách. A „tuní“ se tu všechno možné včetně malých autíček „kei“ nebo prťavých dodávčiček. Opravdovou legendou je ale něco jiného. Elitní spolek extrémně rychlých nočních závodníků. Při zemi létající Porsche, Nissany Skyline GT-R, Mazdy RX-7, Toyoty Supra, Hondy NSX a dokonce i Ferrari nebo Lamborghini. Ne sériové, ale pečlivě vyladěné na to, aby mohly dlouhodobě uhánět extrémní rychlostí. Riskantní zábava měla svá přísná pravidla a jen o rychlosti to zdaleka nebylo…

Snad každý dnes spolku říká Mid Night Club, přestože ve skutečnosti šlo o Mid Night Racing Team. Možná proto, že auta nosila nálepky s jednoduchým nápisem Mid Night. Nejznámější japonský tým amatérských závodníků vznikl již v dubnu roku 1982, i když některé zdroje mylně uvádějí o pět let pozdější termín. Založili ho čtyři členové: Yoshida, Kato, Terazawa a Yamada, tehdy jim bylo teprve kolem dvaadvaceti let. Za předsedu platil Yoshida, který dříve působil v American Car Clubu, fungujícím koncem 70. a počátkem 80. let. Tehdy byl populární tuning rychlých amerických aut, s kterými se jezdily sprinty a boje o nejvyšší rychlosti. Čtveřice odpadlíků závodila na dálnicích, až založila Mid Night Racing Team. Hned v roce 1982 zajel Yoshida se svým Porsche 911 Turbo rekord 298,76 km/h. V počátcích šlo ryze o maximální rychlost. Driftování nebo závodění na okreskách považovali členové nového spolku za zábavu pro děti.

Japonci rychlejší než Ferrari

Na přelomu sedmdesátek a osmdesátek byl nejrychlejším Japoncem G. Mitsunaga, jezdící v upraveném DeTomaso Pantera. Monstrum mělo osmiválec Chevrolet LS7 o objemu 7,6 litru, které upravil závodník NASCAR Mario Rossi na výkon asi 710 koní. Další úpravy dělal šéf firmy ABR Masaru Hosoki. Roku 1981 toto DeTomaso jako první překonalo metu 300 km/h s naměřeným tempem 307,69 km/h na dálnici Yatabe. Řídil jej závodník „Kuni-san“ Kunimitsu Takahashi, průkopník driftování a učitel jeho pozdějšího popularizátora jménem Keiichi Tsuchyia, známého pod přezdívkou „Drift King“.
V té době bylo nejrychlejším sériově vyráběným autem na světě stále Lamborghini Miura P400S, kterému v roce 1969 naměřila redakce německého časopisu Sport Auto 288,6 km/h, o 12 km/h vyšší než udávanou. Sériově vyráběná auta překonávající třístovku dorazila až v polovině osmdesátých let a šlo o výsadu těch nejrychlejších supersportů. Mimochodem, jako první překonalo v roce 1984 třístovku Ferrari 288 GTO, malá série původně homologačního speciálu pro skupinu B, předchůdce F40.

Působištěm rychlého půlnočního klubu se staly víceproudé silnice v okolí Tokia, hlavně 70 kilometrů dlouhá pobřežní dálnice známá jako Shuto Expressway, spojující Tokio a Yokohamu. Většina byla rovná, ale našlo se tu i několik zatáček, které se projížděly rychlostmi přes 200 km/h. Závodilo se mezi checkpointy vzdálenými 10 až 30 km v noci, kdy zde nebyl téměř žádný provoz. Mid Night jezdil také na dálnicích Wangan, kde se nacházela desetikilometrová rovinka, a Tomei. Závodů se ale zúčastňovali také diváci, kterých mohly být po stranách dálnice i stovky. Členové klubu závodili tak intenzivně, že museli během noci dvakrát doplňovat palivo a sada pneumatik jim vydržela asi jen měsíc těchto sobotních radovánek.

Dnes umí jezdit stejnými rychlostmi i výkonné verze pohodlných sedanů či dokonce kombi. Ale tehdy byla jiná doba –  vysokou rychlost zvládala jen ta nejlepší supersportovní auta s řidiči, kteří dobře věděli, co dělají. Byla to jízda na plný plyn a strach o to, jak dlouho vůz vydrží v červených otáčkách.

Rychle, ale zodpovědně

Mid Night Racing Team představoval vysoce prestižní, až elitní spolek vynikajících řidičů s těmi nejvýkonnějšími auty. Byli schopní také co se týče oprav i úprav svých strojů, a ač šlo o anonymní spolek, ví se, že někteří členové měli vlastní firmy na tuning sportovních automobilů. Někteří z nich byli dříve členy jiných závodnických spolků. O svá auta důkladně pečovali a na akce je vozili vždy čistá, zašpiněné byly jen přídě od jízdy vysokou rychlostí. 

Přestože šlo o klub extrémně soutěživých a odhodlaných lidí, vyznačoval se i přísným morálním kodexem.  Zásadní bylo nepřeceňovat své řidičské schopnosti, mít vždy kontrolu nad situací a zbytečně neriskovat. Jezdci nesměli ohrozit okolní provoz, civilisty ani své soupeře. Tím se Midnight Club lišil od jiných závodních spolků, které dění na silnici moc neřešily. Zkrátka to nebyli žádní „rychle a zběsile“… Pokud kdokoliv dostal svou jízdou ostatní do nebezpečné situace, byl z klubu okamžitě vyloučen. Také kvůli bezpečnosti se závodilo pouze v noci, kdy byly silnice prázdné. Závod většinou začínal tak, že se účastníci rozjeli na rychlost 100 až 120 km/h, a zatroubením jej odstartovalo třetí auto v pořadí.

Uspěl jeden z deseti

Dostat se mezi půlnoční elitu nebylo vůbec jednoduché, zpravidla to šlo jen na doporučení stávajícího člena klubu. Nejprve se nový adept musel po dobu jednoho roku účastnit všech srazů. Měl prokázat, že zvládne po delší časový úsek bezpečně a s jistotou řídit své auto rychlostí přes 160 mil v hodině (asi 260 km/h). Nesměl provést žádný nebezpečný manévr ani nikoho ohrozit. Pokud prošel, dostal růžovou nálepku Mid Night a pak už jen objížděl všechny akce, dokud jej ostatní nezačali respektovat. Některým toto zkušební období zvané „dechi“ trvalo až pět let, jiní si časem uvědomili své limity a vzdali to. Když byl adept po schválení vedoucích konečně prohlášen za plnohodnotného člena, dostal od předsedy osobně stříbrnou nálepku Mid Night Car Speciall, kterou si mohl vylepit na nárazník. Do tohoto stadia se dostala asi jen desetina adeptů. Na předním skle mohli mít nápis Mid Night Racing Team, pokud však nebyli skvělí v řízení, museli menší nálepku z nárazníku přesunout na tlumič pérování.

Během své největší slávy měl Midnight club okolo třiceti členů a v nejpočetnějších dobách asi 75. Většina z nich zvládala při závodech rychlost 305 km/h, ti nejrychlejší dokonce přesahovali tempo 200 mil v hodině (322 km/h).

Důležitá byla také diskrétnost. Členové se znali jen křestními jmény a nesměli o sobě prozrazovat žádné další osobní informace jako třeba profesi. I kvůli ochraně před policií. Za celou dobu existence klubu vyplavaly na povrch detaily jen o třech členech. V rozhovoru pro časopis Max Power o sobě řidič Mazdy RX-7 FD prozradil, že je developer realit, a pilot Nissanu GT-R generace R32 přiznal vlastnictví prodejny aut. Yoshida měl být doktor. Říká se, že někteří členové, pravděpodobně dokonce zakladatelé klubu, byli majiteli nebo zakladateli některých nejvyhlášenějších japonských tuningových firem. Anonymita ale prý nebyla tak striktní, jak se říká, například roku 1992 poskytli tři členové klubu ještě rozhovor časopisu Option.

Srazy na půlnočním prodeji ponožek

Zajímavý byl způsob, jakým si členové klubu dávali vědět o chystaných závodech. Na počátku osmdesátých let ještě nebyly běžné mobilní telefony ani u lidí, kteří si mohli dovolit tak výkonná sportovní auta. Používali tak nenápadné inzeráty v místních novinách, které byly ve skutečnosti šiframi. Známá je nabídka prodeje ručně pletených ponožek na dálničním parkovišti o půlnoci… Nebo výprodej příručních tašek.

Policie proti nočním závodníkům neměla šancí. Od roku 1977 v Japonsku platilo omezení maximální rychlosti zde vyráběných aut na 180 km/h, a to včetně policejních. Právě proto byly mezi členy tolik oblíbené vozy Porsche, protože se na ně tato restrikce nevztahovala. Také byly lehké a vydržely dlouhodobější jízdu vysokými rychlostmi. Policisté ve svých rychlostně limitovaných autech by upravené speciály jen těžko dohnaly. Navíc – mnozí z nich členy klubu tajně respektovali pro jejich morálku a hodnoty. Minimálně během vrcholné éry Midnight Clubu policie nikdy nikoho z členů nechytla.

Klub si získal takovou popularitu, že mladí rádobyzávodníci začali na svá auta lepit kopie typických nálepek, což vzbuzovalo u skutečných členů značnou nelibost. Pokud takové auto potkali, nálepky strhli. A nejen to. Říká se, že některá auta byla během pár nocí poškozena a dokonce zapálena.

Na okresky se smetákem

Mid Night Racing Team sice působil výhradně na dálnici, někteří jeho členové ale provozovali i onu „dětskou zábavu“ a závodili také na okreskách. Třeba na legendární Hakone Turnpike, 13,9 kilometru dlouhé zakroucené horské silnici, která začínala 100 metrů nad mořem a končila o 900 metrů výš. Měla jak klikaté, tak rychlé úseky a závodilo se směrem vzhůru jak kvůli opotřebení brzd, tak kvůli bezpečnosti. Nejznámějším „půlnočním“ závodníkem byl Kometani, který měl oficiální čas 5 minut a 55 sekund při průměrné rychlosti 141 km/h… Byl známý tím, že si před závodem trať pečlivě projel a zametl smetákem rizikové zatáčky, aby měl jistotu, že nechtěně neztratí grip. V některých úsecích se auta pohybovala asi jen pět centimetrů od svodidel a nehoda by zde mohla mít fatální následky. Akce přirozeně lákala diváky, což se závodníkům nelíbilo, protože se v sázce ocitala bezpečnost podniku. Proto závodníci občas naoko odjeli a vrátili se poměřit síly, až když lidé zmizeli.

Mimochodem, Kometani sám jezdil v jen minimálně upraveném Porsche Turbo s výkonem nějakých 260 koní. Víc by se mu hůře ovládalo. Své auto, které neslo nápis Traction Master, miloval tak moc, že po něm pojmenoval své děti. Jedno se jmenovalo Carrera a druhé Tabo jakožto Turbo. 

Konec, nebo také ne…

Říká se, že Midnight club už patří minulosti. Že skončil poměrně nešťastně, zato s hrdostí. Jedné noci roku 1999 kolem třetí hodiny závodili na dálnici Wangan, když se jejich cesta zkřížila s motorkářským gangem Bosozoku, který běžně strašil a otravoval okolí. Tyto gangy občas na členy čekali nebo se s nimi snažili závodit na silných motorkách. Několik členů klubu se nechalo zlákat, načež motorkáři sjeli do oblasti s hustším provozem, kde způsobili řetězovou havárii. Výsledek? Dva mrtví Bosozoku a osm zraněných, z toho dva jezdci klubu a šest civilistů. Přísný morální kodex stanovoval, že pokud by svým jednáním, až už přímo či nepřímo, zavinil klub nějaké zranění, musí být okamžitě rozpuštěn. A tak se i stalo, přestože hlavními viníky nebyli řidiči Mid Night Racing Teamu, nýbrž motorkáři Bosozoku. Ač to u závodění rychlostmi přes 300 km/h na veřejných silnicích zní paradoxně, bezpečnost byla prioritou. 

Tolik teorie. Mnoho zdrojů samozřejmě tvrdí, že klub nadále funguje pod novým vedením. Dokonce mu funguje účet na instagramu a webové stránky, ovšem naposledy aktualizované v roce 2022. Někteří členové se probojovali do světa závodů, kde dosáhli velkých úspěchů, jiní provozují obchody s auty, z některých se stali vývojáři v automobilkách. Vtipné bylo prozrazení šéfa vývoje Nissanu Skyline GT-R a sportovní divize Nismo Hiroshi Tamury, se kterým dělal v roce 2014 rozhovor americký časopis Car and Driver. V článku se objevila fotografie jeho vlastního upraveného Skylinu R32, na jehož předním nárazníku se skvěla nálepka Mid Night. Svoje členství však nikdy nepřiznal…

Midnight Club každopádně žije ve virtuálním prostředí. Vznikly tři díly stejnojmenné počítačové hry a inspiroval se jím také japonský manga komiks Wangan Midnight, kde jsou hlavními soupeři Nissan 240ZX s Porsche Turbo Blackbird. Prodalo se jej 17 milionů výtisků, byl zfilmován, dočkal se také seriálového zpracování i videoher. O klubu vyšly minimálně dvě stovky článků v různých motoristických časopisech. Ať už skutečný klub stále existuje, nebo ne, součástí japonské autíčkářské scény bude již navždy.