Lancia Dialogos: Koncept biodynamického automobilu

Psal se rok 1998, když automobilka Lancia představila svůj koncept Dialogos. Jednalo se o velký sedan a předobraz budoucí vlajkové lodi značky, modelu Thesis. To samo o sobě by nebylo až tak zajímavé, patří k dobrým mravům automobilového světa zahájit život nového modelu ještě dlouho před jeho uvedením na trh právě nějakou bláznivou designovou studií či konceptem. A to všechno Dialogos splňoval beze zbytku. Lancia se tu ale pokusila o něco víc. Pokusila se vytvořit automobil s vlastní hlavou, vůz schopný řešit různé situace samostatně bez potřeby o tom nějak informovat posádku či ji dokonce obtěžovat potřebou něco nastavovat.

Lancia měla od počátku jasnou představu o tom, kterým směrem chce svou vlajkovou loď směřovat. Koncernoví kolegové od Alfy Romeo a Maserati si vzali na starost stavbu oněch správných dravých italských sedanů pro nadšené řidiče a Lancia se tak logicky vydala opačným směrem a začala stavět vůz zaměřený na pohodlí na palubě. A vrcholem těchto snah měl být právě koncept Dialogos. 

Základní koncepce vozu nebyla až tak zajímavá, ostatně tady byly karty předem rozdány a navnadit publikum na autosalonech na něco jiného by byla jen živná půda budoucího zklamání. Dialogos tak je sedanem s motorem uloženým vpředu napříč a s pohonem výhradně předních kol. Zde ale veškerá obyčejnost auta končí. 

Koncepty obvykle mají jediný účel – přilákat pozornost, ukázat směřování značky a vytvořit nějaký ten humbuk. Auto by tedy mělo být nápadné, nápadité a trochu provokativní. Samotná funkčnost konceptu je potom spíše druhotná věc. Vlastně to auto ani nemusí vůbec jezdit, však mu to na piedestalu uprostřed expozice značky na některém z velkých autosalonů stejně k ničemu není.

Tady plnil Dialogos svou funkce na výbornou. Auto bylo svým tvarem všechno, jen ne obyčejné. Samotný tvar auta byl zajímavou kombinací retro-designu a moderny, navazující na evropské limuzíny z padesátých a šedesátých let, najdeme tu ale i prvky předválečných vozů. Takto řečeno to možná zní maličko jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale opak je pravdou, celý vůz působí maximálně jednolitým dojmem, všechny linie jsou čisté a nerušené, na karoserii není ani jedna věc navíc. 

Rozměrné dveře s protilehlými panty nabízely velkorysý přístup do prostorné kabiny, kde designéři připravili další velké překvapení. Zatímco exteriér vozu je inspirován snad vším, co za dlouhou historii automobilismu vzniklo, interiér nepřipomíná auta vůbec. Tady se lze bavit spíše o designu nábytku a interierové architektuře. Na dřevěné podlaze tu sedí krásná pohodlná designová křesla a na první pohled tu vlastně není vůbec nic, co by připomínalo automobil. Sedadla mohou být dokonce v konferenčním uspořádání proti sobě, čímž vznikne dokonalý luxusní salonek. A přestože řidič v tu chvíli sedí zády k čelnímu sklu, neznamená to, že v takovém uspořádání muselo auto nutně stát. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Samotné ovládací prvky auta jsou potlačené na úplné minimum. Přístrojová deska je dokonale souměrná, dokonce i tyč řízení vychází z jejího středu. To umožňuje volant (dá-li se ona věc ještě nazývat volantem) a celou zalomenou tyč řízení přesouvat – Dialogos tak je připravený pro pravostranný i levostranný provoz podle aktuální potřeby. Jinak je tu ale ovládacích prvků naprosté minimum. Cílem totiž bylo vytvořit vůz, který bude své posádce skutečně sloužit, nikoli jen plnit její příkazy. 

V interieru například naprosto chybí ovadače klimatizace. Vlastně tu nenajdete ani samotné výdechy ventilace či topení. Tvůrci vzali koncept čtyřzónové klimatizace a dotáhli jej k dokonalosti. Automobil díky senzorům v sedadlech sám monitoruje stav všech čtyř pasažérů, rozpozná i ten nejmenší náznak nepohodlí a plně autonomně se stará o teplotní komfort. Stovky malých ukrytých kanálů ve stropě, podlaze, ale i samotných sedadlech potom přivádí vzduch přesně té správné teploty právě tam, kde je to potřeba. To vše nehlučně, bezprůvanově a tak, že o tom ani nevíte.

A tím jsme se vlastně dostali k hlavní myšlence celého vozu – k autonomitě. Dialogos nebyl navržen jako auto, které tupě plní příkazy, Dialogos má své vlastní myšlení, vlastní rozum. Dokáže spolupracovat. Na autě tak (u designové studie poněkud paradoxně) nejvíce zaujmou věci, které nejsou vidět. Vůz byl vybaven ve své době velmi inovativní sadou jízdních asistentů. Základem byl adaptivní tempomat tak, jak ho známe i dnes, byl tu i systém pro monitorování slepého úhlu či systém pro jízdu v pruzích. 

Dialogos však uměl používat jakousi nadstavbu těchto asistentů, zpracovávat data všech svých laserových i radarových senzorů a využívat je. Adaptivní tempomat tak na dálnici při detekci pomalejšího vozu vpředu buď zpomalil, jak to ostatně dělají i dnešní vozy, nebo však zcela sám přejel do levého pruhu (byl-li pochopitelně volný) a pomalejší auto předjel. Na dálnici by se tak Dialogos dokázal pohybovat vlastně plně autonomně. Pro městský provoz tu potom byl systém pro detekci semaforů, Lancia tak (teoretick) měla sama zastavit na červenou.

Zajímavé technické detaily nabízel i podvozek. Adaptivní podvozek víceprvkového zavěšení se staral o komfort i jistotu v zatáčkách, převos výkonu měl na starost aktivní přední diferenciál, schopný dle potřeby přenést až 100 % výkonu na jedno kolo. Speciální víceprvková zadní náprava potom disponovala pozoruhodnou elasticitou uložení (kola dokázala propružit nejen ve vertikálním, ale mírně i v horizontálním směru), která měla zajistit absolutní filtraci rázů při zachování jistoty vedení kola. Jak tohle mělo fungovat jsem dodnes plně nepochopil. 

Aby spolupráce mezi řidičem a vozem byla dokonalá, existovala k vozu místo klíče tzv. EgoCard. Tato karta zajišťovala bezklíčový přístup, zároveň však měla být pro každého řidiče unikátní a auto tak již od odemknutí dveří vědělo, s kým má tu čest, nastavilo do správné polohy nejen sedadla a ovládací prvky, ale také reakce převodovky a dalších prvků pohonu. Tyto informace jste přitom nemuseli nikde nastavovat, Dialogos se je zkrátka během vašeho společného soužití postupně všechny naučil.

V roce 2002 na koncept Dialogos navázal již produkční model Lancia Thesis. Jak už to bývá, mnohé z ideí konceptu se do reality přenést nepodařilo, Thesis tak disponuje konvenčním uspořádáním interiéru i konvenčním ovládáním. Kromě samotného designu je tu však několik prvků, které dávají vzpomenout na Dialogos. I v Thesis se objevila bezprůvanová klimatizace se spoustou malých kanálků pro proudící vzduch v hořčíkové dekorativní liště přístrojové desky. 

Podvozek dostal aktivní systém tlumičů Skyhook a nesmírně komplikovanou kinematiku zavěšení (Thesis disponuje zavěšením multilink na obou nápravách). Díky malému počtu vyrobených kusů a tomu odpovídajícímu zájmu výrobců produkovat náhradní díly je dnes péče o podvozek Lancie Thesis noční můrou všech servisů, pokud je ale všechno tak, jak to být má, dokáže se velká Lancie pohybovat skutečně velkými rychlostmi, aniž by to řidiče či posádku jakkoli obtěžovalo.

A to je vlastně hlavní odkaz konceptu Dialogos, vize luxusního individuálního cestování budoucnosti. Dnes jsme o čtvrt století dál a mnohé z toho, co Dialogos předpověděl, již skutečně máme. Na komfortní salonek na kolech, který dálniční přesuny zvládne zcela sám, si však ještě stále musíme počkat.

Zdroj: archivioprototipi.it, italiaspeed.com, Lancia