Kachní autobusy: Turistická atrakce s válečnou minulostí

Autobusy na Autíčkáři? Ale ano – vždyť po silnicích nejezdí jen mrštné roadstery a nadupadné muscle cary, ale i tihle dělníci silnic. Takový autobus ale nemusí být zdaleka jen nudný kvádr s řadou stejných oken. V historii najdeme nemálo různých zajímavých představitelů téhle autíčkáři možná trochu opovrhované kategorie. Myslím, že stojí za to si pár nejzajímavějších připomenout…

Dnešní příběh o zajímavém autobusu nezačíná nějakým promyšleným požadavkem na co nejefektivnější prostředek na přepravu osob, ale za zvuku výstřelů světové války. Jak vlastně základ “kachen” vznikl exaktně popsal už kolega Adam ve svém obsažném článku o automobilové plavbě, dovolím si ho tedy citovat.

…DUKW, americkými vojáky vyslovovaný jako 'duck' – kachna. Pojmenování sice vychází z popisu technického řešení, ale název je to výstižný. Jako základ posloužil osvědčený třínápravový nákladní vůz GMC CCKW, zvaný též 'Jimmy'. Kabina byla posunuta nad motor a kolem vozu přibyl ocelový trup. Ve skříni přídavné převodovky bylo možné přiřadit pohon přední nápravy, pohon lodního šroubu, motorem poháněný naviják a kompresor. Kompresorem bylo možné doplnit tlak v pneumatikách, které byly pro potřeby vylodění na mokrém písku podhuštěny. V trupu byla instalována výkonná pumpa, která udržela plavidlo/vůz nad vodou i po proražení až pěticentimetrových děr. K ochraně osádky sloužil lafetovaný kulomet kalibru .50 BMG. Obojživelné kachny se podílely na druhoválečném úsilí v Africe, Evropě i v Pacifiku…

Adama ještě doplním s inrodmací, že do roku 1945 vzniklo celkem 21 147 vozidel DUKW, z nichž se více než polovina vrátila zpět do Států. V době míru samozřejmě nebyla potřeba obrněných obojživelníků nijak zvlášť velká, takže se armáda velké části vozů zbavila. A zhruba v té době začíná kariéra kachny jako autobusu.

Ve Wisconsinu žil v době konce války jistý Bob Unger, který si v místních kasárnách koupil vysloužilý DUKW, aby s ním jezdil na ryby. Nápad to byl zajímavý, ale provoz velkého náklaďáku byl na občasné rybaření příliš drahý. Naštěstí ale jeho dobrý přítel Mel Flath vymyslel geniální plán, jak by si na sebe mohl obojživelník vydělat. 

Kolem Wisconsinu se táhnou jakési přírodní fjordy a peřejnaté úseky řeky s pískovcovými útesy, které jsou dodnes velmi vyhledávanou turistickou lokalitou. Tato místa jsou po pevnině nepřístupná, bylo je tedy nutné navštěvovat pouze lodí, což ale nebylo příliš komfortní a vyžadovalo to několikeré přestupování. DUKW ale v pohodě dojel z města až do nitra přírody, přičemž se ctění turisté nemuseli ani jednou zvedat ze sedadel. 

Takže si stačilo jen od místní bohaté paničky Helen Raab pronajmout kus země, kudy DUKW vjížděl do vody a bylo vystaráno. To černobílé foto výše zachycuje historicky první plavbu. Za volantem sedí Bob Unger, vedle něj stojí Mel Flath a tři dámy na zádi jsou Helen Raab a její zámožné kamarádky. Pověst o dobrodružné plavbě absolvované ale bez nutnosti vystoupení z vozu se mezi místní smetánkou šíří rychlostí blesku a brzy se kachnou chce svézt každý.

Výdělečný byznys s obojživelným autobusem (kterému mezidím přibyla střecha a pohodlnější sedačky, takže vypadal velmi podobně, jako ten na pohlednici výše) ale neušel správcům přírodní rezervace a začali se zajímat o vliv vojenského transportéru na místní životní prostředí. Tady se poprvé projevil obchodní talent Helen Raab, která s předsedou rezervace Dr. Reinholdem Ebertem zakládá Dells Corporation. Ta má za úkol “zpřístupnit rezervaci návštěvníkům, ale zároveň hlídat vliv turistů na životní prostředí”. A protože hlavním investorem a mecenášem této bohulibé korporace je právě Helen, nechce si ji Ebert naštvat a tak nejen, že kachnu toleruje, ale zpřístupňuje obojživelnému autobusu oficiálně celou přírodní rezervaci. 

Nic tak nebrání raketovému růstu společnosti. Do konce roku 1947 už jezdí ve Wisconsinu čtyři kachny, v padesátých letech dostávají specifický zelenobílý nátěr a flotila stále roste až na počty překračující třicet vozů. Firma vystřídala několik majitelů, ale funguje dodnes a to stále s původními DUKW. Nutno tedy říci, že kolem roku 2010 prošly všechny vozy generální přestavbou, kdy v nich bylo vyměněno prakticky vše, včetně motoru a v některých případech i kýlu, ale někde tam pod všemi úpravami je to pořád ta stará kachna z druhé světové války.

Wisconsinský úspěch samozřejmě neušel pozornosti podnikavcům po celých Spojených státech a tak se postupně upravené DUKW objevují i v dalších amerických, ale později i evropských městech. Tedy samozřejmě jen v těch, které mají přístup k vodní ploše. 

Velkou flotilu dodnes provozují třeba v Bostonu. Tam vznikla společnost Boston Duck Tours relativně nedávno – až v roce 1994. Zakladatelem je současný ředitel Andrew Wilson, jeho společnost ročně přepraví přes 600 tisíc osob. Začínal sice také s vyřazenými DUKW transportéry, ale poslední z nich poslal do výslužby v roce 2014. Od té doby v Bostonu jezdí speciální na míru upravené náklaďáky Ford, které jsou snažší na údržbu, mají nižší emise a spalují bionaftu. Jinak to jsou ale poměrně přesné repliky původních armádních transportérů. Kachnobusy jsou tu mimo jiné neodmyslitelnou součástí oslav vítězství místních sportovních týmů, kdy vyjíždí do ulic nazdobené jako alegorické vozy.

Zmínku si zaslouží třeba ještě San Franciské “Bay Quackers”, flotila osmi obojživelných autobusů křižovala místní záliv mezi léty 2004 a 2011. Kromě vzhledu zaujaly jejich vozy hlavně zvukem. Cestující na palubě totiž dostávaly k jízdě kazoo, na které měli při jízdě vydávat “kachní zvuky”. Navíc měl vůz kvákadlo i místo klaksonu. Do historie se společnost zasala hlavně vleklým soudním sporem, kdy mísní občan obžaloval společnost z poškozování kvality veřejného prostoru “nesnesitelným zvukem”. Soud nakonec vyhráli Bay Quackers, ale koncem roku 2011 z důvodu klesajícího zájmu o cesty obojživelníkem a rostoucí náklady firma zkrachovala.

Netradiční rekvizity rozdává dodnes pasažérům i dublinská společnost “Viking Splash Tours”. Po nalodění dostanou cestující plastové helmy, sekery a rohy a celá projížďka se nese ve stylu vikingského dobývání města se spoustou řevu, troubení a ano, samozřejmě i “autentického vikingského” Guinessu.

V posledních letech DUKW z center měst ale nevyhnutelně pomalu mizí. Bezmála osmdesátiletá technika je čím dál náročnější na údržbu a příliš si nerozumí ani s emisními limity. Právě třeba neekologičnost vozů stála za ukončení provozu londýnských Duck Tours Ltd., které to zabalily na podzim roku 2018.

Kromě emisí tíží kachní autobusy na bázi druhoválečných obojživejníků i nepříliš dobrá pověst v oblasti bezpečnosti provozu. Za posledních dvacet let se stalo osm velkých a mediálně důkladně propraných nehod, které stály život celkem čtyřiačtyřicet lidí a nespočet dalších, které skončily “jen” vážnými zraněními, nebo materiální škodou. Kromě případů, kdy se DUKW převrátil na rozvlněné hladině jsou nepříjemně časté i nehody s okolními auty na souši. Vůz má totiž obrovské slepé úhly, dlouhou brzdnou dráhu a je velmi široký. Není divu - nikdy nebyl navrhován jako auto do města. 

Vážná nehoda autobusu a DUKW stála život pětici dospívajících studentů. Viníkem byl uznán řidič DUKW, který autobus neviděl ve slepém úhlu a ostrým předkem ho doslova rozpáral.

Právě nehody jsou hlavním důvodem, proč původní DUKW postupně nahrazují jiné méně klasické alternativy. Dokonce v USA existuje i hnutí, které aktivně proti původním armádním transportérům v ulicích měst bojuje peticemi, demonstracemi a soudními spory. V mnoha místech na světě se tak už dnes objevují náhrady, které sice původní kachny připomínají, ale jsou mnohem modernější a bezpečnější. 

Obojživelné autobusy na bázi armádních speciálů tak pravděpodobně v horizontu několika let z měst vymizí úplně a zůstanou maximálně v přírodních rezervacích, kde konec konců v roce 1946 začínaly. I přes pověst pošramocenou nehodami ale zůstávají zajímavou a připomenutíhodnou součástí koloritu přímořských měst po celém světě a také výmluvnou připomínkou toho, že i věci, které vznikly v rámci válečného úsilí nakonec mohou přinést v dobách míru spoustu radosti.