Honda CR-V 1.5 VTEC Turbo Elegance: Japonské barbecue

Honda CR-V je dlouhodobě jedno z nejoblíbenějších SUV na trhu. A teď nemyslím náš malý český rybníček, ani ten mírně okrajový evropský, kde Honda udá 900, respektive 30 000 aut. Mnohem důležitější jsou obchodní úspěchy v Číně (143 tisíc vozů za loňský rok), a především pak v Americe, kde si zákazníci koupí 380 tisíc kusů CR-V ročně. To už je úctyhodné číslo. Proto se není čemu divit, že Honda přizpůsobuje v každé nové generaci tento model především potřebám amerických zákazníků. Obstojí však takové auto i před náročnými Evropany, kteří mívají trochu jiné požadavky než lidé za velkou louží? To jsme zjišťovali v klasickém redakčním testu. 

CR-V alias “Comfortable Runabout Vehicle” se ukázalo světu prvně již v roce 1995, načež příští rok oslaví významné jubileum. Byla to taková odpověď na konkurenční Toyotu RAV4 a nutno podotknout, že odpověď poměrně úspěšná. Dodnes na silnicích první cé-er-véčka potkávám. Generace druhá, mimo lehce osvěženého designu, přinesla především vznětový motor. Následovník doznal výraznější změnu designu, ve které se poprvé promítla velká obliba na americkém trhu a tak vůz přišel o typické otevíraní pátých dveří do strany. Rezerva se logicky přesunula dovnitř kufru. Čtyřka pak žádnou velkou změnou neupoutala. Za zmínku stála snad jen devítistupňová automatická převodovka, spojená s naftovým motorem. Aktuální CR-V, dnes testovaná pátá generace, naopak diesel zavrhla úplně a místo něj nabízí jen zážehové a hybridní pohonné jednotky. Bude to na konkurenci stačit? 

Jsem ten typ člověka, kterému se líbí ostřejší rysy, tedy alespoň když je řeč o SUV. Proto jsem měl v oblibě první dvě vydání, ale od třetí generace, která se výrazněji zaoblila, to jde nějak mimo mě. Ne, že by se mi design nelíbil, nebo dokonce vadil. Nedělá se mnou totiž vůbec nic. Při pohledu do galerie je vám asi naprosto jasné, že s aktuálním CR-V mám dojmy víceméně stejné. Vnější vzhled volně navazuje na svého předchůdce a rozvíjí stejnou designovou myšlenku o krok dál. Maska chladiče a agresivnější tvarování předních světlometů dává kompaktnímu SUV vcelku originální výraz. Radost mi však dělá boční profil. Dostatečně velké prosklení pomáhá opticky rozbít vyšší ponton karoserie, a i díky tomuto triku pak stačí “menší” 18palcové disky k tomu, aby auto vypadalo důstojně a netrpělo syndromem utopených koleček. Největší otazník pak vidím na zádi. Nedokážu docenit trochu zvláštní zadní svítilny ve tvaru hokejky. A zároveň mi k tomu nesedí ani umístění registrační značky, kterou bych si dovedl představit trochu výše. Jak jsem říkal na začátku, osobně mi v celkovém vnějším vzhledu chybí trochu víc hran, ale to je dost možná jen můj problém. Sto lidí – sto chutí. Já si tu svou naštěstí spravil v interiéru. 

Dobrý interiér je alfou a omegu všech aut. Vaše auto může mít vnější vzhled řecké bohyně, či motor, který stvořil samotný ďábel, ale pokud se budete cítit v interiéru špatně, všechno ostatní je je okamžitě znehodnoceno. Co naplat, nejvíc času prostě člověk tráví na sedačce řidiče a Honda CR-V patří mezi ty vozy, u kterých se vnitřek prostě povedl. Po prvním nastoupení okamžitě poznáte, že hlavní trh je za mořem. Všude je spousta prostoru, držáků na pití, schránek a jiných místeček, kde snadno ztratíte svůj mobil. Zaujme taky záplava dřeva. Spousty dřeva. To už tedy v Evropě nebývá natolik obvyklé, nicméně po prvotním překvapení, jsem si vlastně docela rychle zvykl. Dokonce se mi nepodařilo zjistit, jestli je to skutečné dřevo, či nějaký nastrojený kus plastu. Na zkoušku šroubovákem jsem si tedy netroufl. (To si říkáš investigativní novinář?! – pozn. Adam) Pro někoho může být trochu zvláštní umístění řadící páky na středovou konzoli, ale pro daný typ vozu, je to vlastně ideální řešení. Zaprvé, máte díky tomu volný celý středový tunel, na který se vejde spousta odkládacích míst a za druhé máte ovládací prvky pěkně při ruce. Na stisknutí tlačítek rádia či klimatizace stačí jen natáhnout prsty z řadičky. Jednoduché a účelné.

Ve stejném duchu se nese digitální přístrojový štít, který má tři oddělené segmenty, přičemž všechno důležité se odehrává na tom největším uprostřed. Grafika není kdoví jak převratná, nedá se ani programovat dle vlastní vůle, ale je hezky čitelná a logická. Kde mi však trochu řádu chybělo, bylo ovládání palubního počítače. Celý týden jsem si nechtěně přehazoval buď rádiové stanice, nebo zdroje hudby, což je trochu k vzteku. Úsměvně pak působí nulování ukazatele spotřeby, které musíte dělat pěkně postaru skrze kolíček v kapličce přístrojů. Uživatelské prostředí multimediálního systému také nevypadá zrovna nejmoderněji, což by nevadilo, pokud by jeho funkčnost byla bezchybná. A to bohužel není. Odezva na dotyk je pomalá, animace mezi jednotlivými přechody zbytečně zdržují a hlavně mi chybí intuitivnost. Na druhou stranu, propojení přes Android Auto funguje bezchybně, takže cesta k bezproblémovému infotainmentu zde přeci jen je. A pak vás třeba potěší i taková blbůstka, jakou je zdířka na HDMI, takže u stojícího vozidla můžete přehrávat video.

Vyloženě nadšený jsem z vnitřní prostornosti a variability. Jestli se o Škodě Kodiaq říká, že je nekorunovaným prostorovým králem segmentu, pak by se měla mít na pozoru, protože v testované Hondě má najde konkurenta. Vzdušnost a prostornost na předních sedadlech je opravdu úctyhodná. V podélném ani příčném směru nenacházím jediné připomínky a stejně jsem se cítil i ve druhé řadě. Můžete připevnit dětskou autosedačku tak, aby vám dítě neokopávalo nožičkami záda a přesto si nastavíte vlastní opěrák pro zcela komfortní cestování. Přitom všechna tahle kouzla probíhají na pouhých 4,6 metrech délky. Velmi slušná práce Hondo. Dokonce i kufr potěší svou hloubkou, takže menší kočárek nebude potřeba ani rozkládat a prostě jej jen vsunete dovnitř. CR-V navíc umí nabídnout až sedmimístnou konfiguraci. Honda je tedy velmi praktická, a po opravdu důkladné snaze mě napadají jen dvě výtky. První směřuje k otevírání pátých dveří. Víko kufru se totiž otevírá zoufale nízko. Nevím, jestli za to mohou krátké vzpěry, nebo jejich nešťastné ukotvení, které je kvůli zadním svítilnám níže, než by bylo třeba. Každopádně 178 cm je na průměrně rostlého Evropana málo. Druhou potíž vidím v kratších sedácích předních sedadel, na delší cestě vás rychleji začnou bolet nohy, kvůli nedostatečné stehenní podpoře. 

Honda se rozhodla, že vznětový motor již nemá budoucnost a nové CR-V tak přijíždí vybavené pouze zážehovým a kombinovaným hybridním pohonem. Jestli je to správná strategie, to se uvidí v příštích měsících, současné pohonné jednotky jsou natolik schopné, aby diesel nikomu nechyběl. Obzvláště hybrid vypadá opravdu zajímavě, ale na ten si budeme muset chvilku počkat a v testu jej jistě vyzkoušíme někdy příště. Pro dnešek si musíme vystačit se základní motorizací, tedy s přeplňovanou benzínovou jedna-pětkou s legendárním označením VTEC, která posílá všech svých 173 koní na přední kola skrze manuální převodovku. Tohle bude pravděpodobně ta nejprodávanější kombinace v našich končinách. Jak tedy funguje? Asi lépe, než bych čekal, přesto se jí nevyhnuly menší mušky. Na motor 1.5 VTEC Turbo jsem byl opravdu zvědavý. Spousta kolegů na něj pěje chválu a já na něj doposud neměl štěstí. První věc, kterou upoutá, je skvělá kultivovanost. Žádné vibrace, žádný nadměrný hluk, vše je dokonale odtlumené a to jak na volnoběh, tak i pod zátěží. Honda si pomáhá systémem aktivního potlačení zvuku a opravdu to funguje skvěle.

Druhým výrazným rysem, je výkonová špička. Přeplňovaný VTEC je jeden z mála moderních turbomotorů, které má smysl točit až do červeného pole. Ve vyšších otáčkách neuvadá a výkon příjemně graduje. Působivé. Chtělo by se říct, že takový motor uspokojí i náročného řidiče. Ano, ale… Hlavní překážkou při rychlejší jízdě je fakt, že otáčky motoru padají zoufale pomalu. Vytočíte motor k omezovači, vyšlápnete spojku a pozorujete, jak je indikátor otáček doslova přilepený k červenému poli a vůbec se mu nechce dolů. Takové chování velmi znesnadňuje plynulost rychlejšího řazení, které tak provází pořádné škubnutí. Přitom manuální převodovka je jinak precizní, krátké a jasně vymezené dráhy dělají radost, takže přímo vybízí k občasnému procvičení zápěstí. Druhou pihou na kráse je letargický projev v nízkých otáčkách. Při rozjezdu je motor citelně přidušený (nejspíš kvůli měření emisí) a je třeba mít na paměti, že ke svižnému rozjezdu musíte dát citelně více plynu. I přes zmíněné zádrhely mohu celkový projev motoru pochválit. Rozumný výkon stačí na běžné cestování a ani spotřeba, která se mi pohybovala u osmilitrové hranice není nic, co by řidiče SUV mělo vyvést z míry.  

Jestliže motor má jisté sportovní ambice, pak podvozek je laděn vyloženě pohodově. Dokonce i rozbité pražské tankodromy dokáže odfiltrovat natolik kvalitně, že snad začnete podezírat silničáře z pokoutných oprav asfaltu. Přes nerovnosti se CR-V přenáší s grácií a ladností primabaleríny a ještě k tomu přidá takové to správné pohoupaní. Moc příjemné. Pokud se však za volantem CR-V necháte vyprovokovat i okreskovým radovánkám, Honda nevyvěsí bílou vlajku. Když se přeneste přes tu vyšší houpavost (nezaměňovat za vyměklost) a vložíte důvěru do podvozku, dočkáte se odměny v podobě překvapivě svižné a jisté jízdy i po zakroucených silničkách. Nebude to sice žádná velká zábava, ale rozhodně budete patřit mezi rychlejší účastníky provozu. V ostrém tempu mě zaujala překvapivě vysoká odolnost vůči nedotáčivosti. Nevím, jestli je to zásluha aktivního přibrzďování kol, nebo něčeho jiného, ale projev je to veskrze příjemný. 

Verdikt

Honda CR-V se vydala do našlapaného segmentu středních SUV vyzbrojena celou škálou pozitivních vlastností. Má zajímavý motor, pohodlný podvozek, a především opravdu prostorný interiér. To vše je podpořeno poměrně přívětivou cenovkou. Mnou testovaný kousek disponoval adaptivním tempomatem, navigací, parkovací kamerou a spoustou jiných drobností a přesto se jeho cena zastavila na hranici tři čtvrtě milionu korun. To vlastně vůbec není špatná nabídka. Honda CR-V se tak stává velmi silným hráčem v jedné z nejžádanějších automobilových kategorií.