Ford Ranger Wildtrak 3.2 TDCi: Velké offroadové rozloučení

Asi pro vás není žádná novinka, že příští modernizovaná verze Rangeru už bude k dostání pouze se čtyřválcovými motory. Naftový pětiválec, majestátní a podmanivý, leč nevyhovující ekologickým požadavkům budoucnosti, nám dává sbohem. I když bych se nejradši stočila do klubíčka a upřímně si poplakala, využila jsem možnosti rozloučit se důstojnějším způsobem a vydala se s testovacím Rangerem ve verzi Wildtrak na Offroad Kemp, víkendovou akci zasvěcenou bahnu, kopečkům, navijákům a v neposlední řadě žábám (to si vysvětlíme později). Pojďme se podívat, jak si novinářská leštěnka poradí ve společnosti nazvedaných ledoborců s pevnostními nárazníky a uzávěrkami od hlavy až k patě.  

Do terénu po silnici

Začíná to velmi dobře. Ranger je sice terénní pickup, ale skvělou službu poskytuje i na asfaltu. To znamená, že narozdíl od spousty jiných účastníků nadcházející akce (mám zhruba představu, v jakých vozech se na víkend chystají) cestu po dálnici nemusím přetrpět, ale můžu si ji užít. Ze současné nabídky pickupů patří Ranger k těm nejkomfortnějším, a to i přes to, že má zadní nápravu odpruženou starosvětskými listovými pery. Nerovnosti nežehlí, ale přetváří do podoby konejšivého pohupování a zaoblených rázů, které jsou cítit jakoby filtrované matrací z paměťové pěny. Dále je tu již zmíněný fantastický motor. 200 koní možná na papíře nevypadá jako kdovíjaká hitparáda, ale pocit z jízdy je o řád jinde než u všech v současnosti používaných čtyřválců u konkurence. Předjíždění – žádný problém, dálnice – žádný problém, navíc poslouchat jeho hluboký hlas podbarvený hučením sahary je vysloveně uspokojivá záležitost. Sluší mu i šestistupňový automat, pohodový, bezproblémový, prakticky neviditelný.  

A pokud jde o civilizační vymoženosti, najde se v kabině všechno, co se u dnešních vozů považuje za standard, počínaje hromadou USB i 12V zásuvek a konče adaptivním tempomatem. Architektura vám sice nedá zapomenout, že sedíte v užitkovém autě – všechno je velké, v dobrém smyslu slova humpolácké a odolné -, velké sedačky, hromada místa a hezké detaily na druhou stranu vytvářejí moc příjemné místo k životu. V Rangeru se mi nestalo ani jednou, že bych se těšila, až si zase sednu do “normálního” auta. 

V dobré společnosti

Udané souřadnice mě dovedly na kraj bývalého vojenského prostoru poblíž Stříbra, definitivní cíl nacházím podle hučení centrály, velkého černého stanu a stejně velkého černého Defenderu pořadatelů. Z účastníků jsem tu první, ale už za chvíli se začínají sjíždět další – všechny generace Discovery (kromě té aktuální), ještě jeden Defík, Range P38, to vše v různých stadiích offroadových úprav. Od totální rasové nepatřičnosti mě zachraňuje jen Suzuki Samurai.

Pokud si někdo myslí, že mi straší ve věži, když se ke společnosti čoudících monster na drapákách přidávám se zánovní oranžovou voňavkou, nechává si to pro sebe. Možná jsem zatím prostě měla jen štěstí, ale offroadová komunita mi vždycky byla milá svou soudržností a kolegialitou. Nikdo vám nemáchá čumák v polízanici, do které jste se v terénu dostali – jak jinak – vlastní blbostí. Nikdo nečíhá na chybu, za kterou by se vám mohl vysmát. Naopak všichni číhají s připravenými navijáky, aby vás z nesnází za mohutného fandění zbytku vytáhli. I teď namísto klepání na čelo s instruktory střízlivě hodnotíme Rangerovy vyhlídky. Limity auta jsou jasné – celková délka, dlouhý rozvor, nájezdové úhly a silniční gumy. A samozřejmě fakt, že o něj mám strach. Nechci, aby mi z něj něco upadlo – ani to, co není nezbytně nutné z životu. Nechci si do kabiny nabrat vodu ani bahno. Nechci dokonce ani podřít lak větvemi. Ale zdá se, že nic není problém. Ranger dostane takové úkoly, které zvládne splnit bez ztráty kytičky i plastové zástěrky pod předním nárazníkem. Terénní parametry koneckonců nejsou špatné – přední i zadní nájezdový úhel činí 28°, světlá výška 229 mm a přechodový úhel 25°. Slibná je taky brodivost až 800 mm.

Než zapadne slunce, jdeme si prohlédnout připravené hřiště a jednoho malého chráněného tvorečka, jehož existence paradoxně umožňuje offroadové aktivity ve zdejší divoké přírodě. Kuňka žlutobřichá se rozmnožuje v tůňkách a kalužích, které tu po dlouhá léta vznikaly pohybem těžké vojenské techniky. Po odchodu vojáků začaly tůně zarůstat a kuňky ubývat, proto teď zdejší úřady pro ochranu přírody v omezené míře povolují vjezd terénních aut. A obojživelník je opět spokojený. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nejspíš neuvěřím, ale bezprostředně po průjezdu vozidla louží se v ní kuňky blaženě hemží a jsou celé šťastné. Roztomilé je to… Ještě týž večer také přichází první lekce offroadové etiky, to když se přemotivovaný Samík utopil v tůni a jal se sám sebe vyprošťovat navijákem za nejbližší strom. Vězte tedy, přátelé, že omotávat strom ocelovým lanem bez stromové kurty je považováno za prasáctví nejhrubšího zrna a můžete tak zničit nejen lano, ale i strom a svou pověst uvědomělého offroaďáka. 

Kupředu levá!

Po ranní rozpravě, rozmrzlí a posilnění kávou vyrážíme do akce. První disciplína – průjezd bahnitou tůní – slouží jako vstupní test, sledovat se bude nejen potenciál aut, ale hlavně připravenost a přístup (rozuměj zbrklost) řidičů. V tomto ohledu mi žádné trestné body nehrozí. S pickupem, který už si vysloužil přezdívku Jezevčík, najíždím do jámy s krajní obezřetností. Vím, že mi voda bude dosahovat až ke světlům, a ráda bych se vyhnula vymalování motorového prostoru řídkým blátíčkem, které tu namíchaly stroje přede mnou. Chlupy na zádech se ježí už z toho, jak se čumák zapíchnul do bahna a hrne ho před sebou. Kromě lehkých nervů na straně řidiče však Jezevčík překonal rybníček bez nejmenšího problému, a to jsem ani nezapnula pomalou čtyřkolku. Řádně nadávat budu až nazítří večer na wapce, protože dostat tu mrvu ze všech záhybů přední masky dá slušně zabrat.

Po chvíli jsme instruktory všichni uznáni za způsobilé k budování nových příbytků pro kuňky a řadíme se k přesunu na hlavní trať. S Jezevčíkem dostávám speciální instrukce, protože první etapa vede přes ostrý terénní zlom, na němž bych s největší pravděpodobností zůstala viset. Takže „pojedeš kousek zpátky k táboru, pak se dáš doprava, za chvíli narazíš na silnici a počkáš u vyjetých kolejí odbočujících k lesu.” Jednoduché jak facka. Jen jsem se asi dala doprava moc brzo nebo moc pozdě, protože cesta se po chvíli změnila v jednostopou pěšinu v těsném sevření křovinatého porostu. Na první pohled neškodná suchá tráva skrývá klidně půlmetrové výmoly a auto se kymácí jako bárka na rozbouřeném moři. Nicméně musím ocenit, jak dobře dokážu číst situaci pod koly. Jedu sice rychlostí půl metru za hodinu, ale vlastně beze strachu, neb mě neopouští přesvědčení, že mám auto stále pod kontrolou. Bohužel, silnice stále nikde, a když jsem dorazila k tůni jako stvořené pro mimořádně rozsáhlou kolonii kuněk, naznala jsem, že je čas vrátit se po vlastních stopách zpátky. Výrazy, které ze mě padaly při otáčení v trávě mezi stromy, si radši nechám pro sebe. Ta věc je fakt dlouhá jak týden před výplatou…

Z bahna mezi stromy a zpátky na silnici

Následující program už s Jezevčíkem absolvujeme bez zvláštních výjimek. Máme tu jeden prudký sjezd, který překonávám obezřetně po centimetrech za vydatného povzbuzování přihlížejících, hlavně nezůstat viset na břiše a dole pak neočesat ten zatracený kus plastu pod předním nárazníkem. Špicuju uši, abych poznala, kdy se neškodné drhnutí prahů o hlínu změní ve zvuk věstící něco nemilého, ale pickup obstál na jedničku.

Pak přichází technická proplétačka mezi stromy – i tu se mi s pomocí externích navigátorů podařilo zvládnout zcela bezkontaktně -, pár hezkých náklonů a průjezd bahnem (ať z toho kuňky taky něco mají). Nemám pocit, že bych k redukci a uzávěrce zadního diferenciálu potřebovala cokoliv dalšího. Ponoření do bahnité louže v hluboké jámě si raději nechám ujít, byť mě někteří popichují, že pokud jde o těsnění, mám tu auto ze všech nejlepší. U instruktorů se moje ostražitost setkává s pochopením – koneckonců odhadnout schopnosti stroje a přizpůsobit se jim je při offroadu jedna z nejcennějších dovedností. A tak z bahna tentokrát výjimečně nevyprošťují mě, nýbrž kolegu Milana v Discovery plném vody. 

Slunce se chýlí k obzoru, auta míří do tábora, kuňky se hemží v nově vyježděných kalužích, všichni jsou unavení a spokojení. Kromě silných zážitků mě blaží i fakt, že zpáteční cestu nemusím absolvovat třeba v Defenderu a že Ranger zůstal celý. Jakmile vyjedu z polí a luk na zpevněnou vozovku, stává se z něj opět civilizované vozidlo se vším komfortem, který může unavený člověk po cestě domů potřebovat. V terénu přitom obstál se ctí. Přiznám se, že dokonce trochu překvapil – nejenom mě, ale i ostřílené offroadové mistry. Sbohem a šáteček, pětiválcový Rangere, budu na tebe vzpomínat a každému tě s radostí doporučím. 

Velké poděkování patří Autodílně Černý Jelínek za skvělou akci, Honzovi Růžičkovi za fotky a všem účastníkům za příjemnou společnost.
 

Technické údaje

Motor: přeplňovaný vznětový pětiválec 3 198 cm3
Výkon: 200 koní (147 kW) v 3 000 ot./min
Točivý moment: 470 Nm v 1 750 ot./min
Převodovka: automatická šestistupňová
Maximální rychlost: 175 km/h
0-100 km/h: 10,6 s 
Průměrná spotřeba (udávaná): 8,9 l/100 km
Průměrná spotřeba (v testu): 10,5 l/100 km 

Cena verze Wildtrak od 1 117 880 bez DPH