Fiátkův zápisník: Osmiventilový ohnivák

Jestliže měl být Fiátkův zápisník pravidelným měsíčním seriálem, moc mi to nevyšlo. Všem se tímto omlouvám za svou lenost. Nicméně, seriál jsem strategicky, vlastně spíš nevědomky, nazval zápisníkem a tak se můžu alibisticky utěšovat, že mírná nepravidelnost se neprotiví zadání. Takže Fiat má za sebou něco přes 5 500 km a přezutí na letní pneu. A jezdí teď ještě líp, o tom ale zas někdy jindy.

Častým tématem diskuzí a otázek točících se kolem mého mužného povozu je pohonná jednotka. Dotazy na spotřebu zodpovídám obvykle ledabyle tvrzením, že to záleží, že to je podle nohy a že na město je to dobrý. Případně posílám odkaz na spritmonitor. Ale že jste to vy, tak jsem si poctivě zapisoval a můžu vám poreferovat. Průměrná spotřeba Fiatu se pohybuje kdekoli od 5 do téměř 8 litrů. Za pět se dají jezdit delší jízdy při nasazení úsporného tempa a využití asi 20 koní z celkového stáda o 69 hlavách. Já obvykle obětuju litr spotřeby na oltář točení, plného plynu a rozumného cestovního průměru. Stalo se tedy minulý víkend při cestě do Písku a zpět, po krásných silnicích jižní Vysočiny, že počítač ukazoval 6,2 litrů na 100 km, přičemž rychlostní průměr činil 81 km/h. A opravdu jsem si cestu užil, silnice na Vysočině jižně od dálnice jsou zkrátka fantastické. Dokonce jsem potkal stejný kousek, tentokrát ale vyzdobený oranžovými polepy, které v kombinaci s modrou vypadaly jako válečné zbarvení stáje Gulf Racing, a byla z toho pěkná taškařice. Dva modré Fiaty dovádějící v zelenožluté jarní krajině musely vypadat jako ten nejroztomilejší závod na světě. Obvykle se spotřeba pohybuje kolem 6,2 – 6,4 litrů, a jezdím z 90 % město. Příjemným zjištěním bylo, že palubní počítač nekecá. Jednu nádrž jsem měl za průměrných 8, ale to byla asi nějaká anomálie nebo erupce na slunci, neboť jinak si to vysvětlit nedokážu.

Ale vás spíš asi zajímá, jak se motor projevuje, a ne kolik za to chce. Dobrá zpráva pro všechny staromilce je, že se projevuje jako typická atmosféra, s gradací výkonu, rychlou odezvou na plyn a předvídatelným chováním. Špatnou zprávou by mohla být skutečnost, že se jedná o typickou malou atmosféru. Zkrátka dole nic moc. Kolem středu se ale začne postupně sbírat a vydávat i nějaké zvuky, aby svoje představení zakončil vítězným sprintem do červeného pole, za patřičného zvukového doprovodu.

Kdybych prodával Fiaty, předvádění modelů s tímto motorem budu začínat větou „I am the God of hell fire and I bring you…. FIRE!” FIRE znamená Fully Integrated Robotised Engine a je to tradiční fiatí strojovna, která se s různými objemy montovala už do Una a staré Pandy. Myslím, že leckterý fiaťák na ni rád zavzpomíná. Jen pro připomenutí, jedná se o osmiventilový OHC motor jednoduché konstrukce, takže osmiventilové motory jsou považovány za opravdu spolehlivé. Zajímavostí je, že osmiventily jsou ‚nepotkávací’, takže ani přetržení rozvodového řemene neznamená zásadní problem a nutnost generálky.

I přes malý výkon motoru nechybí elán , a jakmile je pořádně zahřátý, rád mu dopřávám výlety napříč celým spektrem otáček, i když točení nad 5 500 otáček nemá moc smysl, právě tam odevzdává maximum výkonu. Auto při svižné jízdě působí jistě a tak není důvod neužít si výhod, které malé auto s relativně širokými pneumatikami, nízkou hmotností a dobrým podvozkem nabízí.

Převodovka sice rychlé tempo přímo nesabotuje, ale řadicí páka vyžaduje přesnější vedení, tu a tam se stane, že člověk při pokusu o rychlé zařazení trojky narazí na ‚hluché’ místo v kulise mezi prvním a třetím stupňem. S řadičkou ostatně není nutno až tak pospíchat, otáčky klesají mírně pomaleji, než by člověk čekal, a tak je pomalejší práce s řadičkou pro plynulou jízdu větším přínosem. Jakkoli Fiat není zdatným dálničním stíhačem, ani dalniční jízdě se nebrání. Tachometrových 130 znamená něco kolem 4 000 otáček na pětku a stale ještě slušnou spotřebu, na delší cestování se ale vyplatí trochu zvolnit, což dostane aerodynamický hluk na snesitelnější úroveň. Takový italský detail, patrný až při jízdě nad 100 km/h, je třepetání zrcátek. Nevím, zda je to následek jejich uložení ve dveřích, nebo se třepe jen samotné sklo zrcátka, ale obraz za vozidlem je celkem rozklepaný.

Popis pohonné jednotky by nebyl kompletní bez zmínky o zvucích. Těch je celá škála. V nízkých otáčkách hraje prim výfuk, který je naladěný na retro notu a má záměrně připomínat ‚prdění’ dvouválce původní pětistovky. Nutno uznat, že s přimhouřeným okem a uchem se mu to daří. Při ustálené jízdě v nizších otáčkách motor skoro není slyšet, zato převodovka si ráda zazpívá. Podle dostupných informací je to běžný projev, člověk tak velice dobře pozná, kdy je v záběru a kdy ne. Vzpomínáte na staré autobusy Karosa? Střední pásmo otáček připomíná zvukem šicí stroj, dále už se dostáváme pomalu ke sportovnímu zvuku, motor je však v kabině slyšet možná až moc. Po najetí více kilometrů se zvuk samozřejmě měnil a kolem 4 000 km se přidalo i občasné odplivnutí do výfuku při odstavení plynu. Je to opravdu decentní, ale je to tam a není to žádné fejkové říhání, jen velmi decentní plivanec.

Motor nakonec hodnotím velmi dobře. Ano, je docela slabý, ale řeč je o autě s provozní hmotností 940 kg, navíc jeho radostný atmosferický projev potěší každého konzervativního šoféra. Někdy si říkám, jaký by asi byl stokoňový dvouválec s vetším točivým momentem, ale nespokojen nejsem. Krok s provozem udrží čtyřválec bez problémů a občasné předjetí naftovým kombíkem řidiči radost z auta nepokazí. Předjíždění Fiatem je pak vzpomínkou na zkušenosti získané za volantem Favoritu. Klíčová je rychlost, přesněji řečeno rozdíl rychlostí. Když je manévr zahájen s bezpečnou převahou co do rychlosti, není problém, buďte předvídaví, a vše proběhne hladce a bezpečně. Ostatně předvídavost navíc by slušela mnohým řidičům zvyklým předjíždět akcelerací ze zákrytu za vozidlem.

Protože na fotkách zpod kapoty toho moc neuvidíte, na revanš v galerii naleznete nějaké obrázky techničtějšího rázu a třeba i pěkné fotky z výroby ze závodu v polských Tychách, kde se pětistovky spolu s Fordem Ka vyrábějí. Což mi připomíná, že malý Ital vlastně nikdy nepoznal svou domovinu, protože se narodil v Polsku. Co byste říkali reportáži z cesty do země pizzy a Federica Felliniho?