EMA: český elektromobil, kterému nebylo přáno předběhnout dobu

Šedesátá léta se blížila ke konci a na chvíli se zdálo, že se socialistické Československo bude moci opět nadechnout. Nad celým světem se vznášely hrozby Studené války a ropné krize, v naší vlasti bylo však především cítit uvolnění poměrů. Rozebíhaly se nové nadějné projekty a na chvíli to vypadalo, že to s tím socialismem nemusí nutně být až tak zlé, když nás soudruzi z Moskvy nechají dýchat. Bohužel nenechali, rok 1968 vrátil situaci do původních kolejí. Ještě před tím se ale na brněnské akademické půdě začala rodit EMA.

Kdo je EMA? Resp. co je EMA? EMA byla reakcí na onu hrozbu ropné krize a zároveň návrh, jak řešit městskou dopravu i s ohledem na životní prostředí. Ostatně její jméno ji charakterizovalo jasně – Elektrický Městský Automobil – EMA. Práce na vozidle započaly v roce 1968 a o rok později již vyjelo experimentální vozidlo. To ještě zdaleka nebyl finální produkt, vlastně se jednalo o funkční vzorek pohonu zabudovaný do primitivní otevřené karoserie. Tato testovací mula však prokázala důležitou věc – že to funguje. Práce v Výzkumném ústavu elektrických strojů točivých (VÚES) v Brně a brněnském Vysokém učení technickém (VUT) pokračovaly rychlým tempem, automobil dostal na svou dobu velice hezkou a moderní samonosnou karoserii od Milana Pařenici a v létě 1970 byl připraven pro výstavu Člověk a automobil IEMA 70.

A jaká že to tedy EMA byla? Hlavním limitujícím prvkem elektomobilů byly (a jsou ostatně dodnes) baterie. Vzhledem k ceně a parametrům přicházely v úvahu vlastně jen klasické olověné články. EMA proto byla osazena standardními startovacími akumulátory o celkové kapacitě 88 Ah a napětí 96 V, umístěnými pod předními sedadly. To předurčovalo elektromobil pro městský provoz, kde malý akční radius vadil nejméně. Zároveň to byla právě městská doprava, kde měly výfukové plyny spalovacích motorů největší negativní dopad. Dojezd vozítka EMA činil 30 - 50 km, jeho maximální rychlost potom byla 50 km/h. Já vím, ve srovnání s dnešními modely od Tesly to jsou legrační hodnoty, ale na počátku sedmdesátých let byla toto realita. A pro městský provoz takového autíčka byly tyto hodnoty naprosto uspokojivé. Ostatně na výstavě IEMA 70 se objevil i elektromobil zančky Ford, model Comuta. Parametry obou vozidel byly prakticky totožné a to i přesto, že brněnští konstruktéři měli na vývoj vozu velmi krátký čas a měli značně omezený přístup ke komponentům a technologiím ze “západu”. V přímém srovnání měla EMA nad Fordem dokonce mírně navrch, nabízela prostornější kabinu a snazší ovládání. A také mnohem lépe vypadala.

Ford Comuta

Pod onou hezkou jednoduchou karoserií (Giorgetta Giugiara na IEMA 70 zaujala natolik, že Milana Pařenicu zval do svéhu studia v Itálii), se ukrývala poměrně zajímavá technika. Pro pohon byly vybrány dva stejnosměrné motory, každý o výkonu 3 kW. Každý poháněl jedno zadní kolo, EMA proto nepotřebovala diferenciál. Vůz byl vybaven i možností rekuperace elektrické energie, která se tak při zpomalování vracela do akumulátorů, jak je to běžné i u dnešních elektromobilů. Díky použití pulsní regulace bylo možno dávkovat výkon plynule, EMA se proto řídila velice snadno. K tomu přispívalo i velmi jednoduché ovládání. Autíčko mělo pouze dva pedály (plus třetí pro parkovací brzdu), volant strmého řízení a páku s polohami vpřed a vzad. A to bylo vlastně všechno. Řízení využívalo výstředné kladky. Tato konstrukce s sebou přinášela progresivní převod, což dále zlepšovalo manévrovací schopnosti vozítka.

V interiéru byla dvě sedadla. V dobových materiálech se píše, že vůz byl určen pro dva dospělé a dvě děti, z dnešního pohledu bychom asi zůstali jen u těch dvou dospělých. Ti měli k dispozici zajímavá skořepinová sedadla, v nichž pozorný čtenář možná odhalí očalouněné sedačky z tramvaje. Za nimi byl prostor využitelný především pro zavazadla, což usnadňovala i výklopná záď. Přístrojová deska byla jednoduchá a přehledná, rychloměr doplňoval ampérmetr a voltmetr.

A jak to celé dopadlo? Projekt EMA skončil funkčním prototypem. RVHP se usnesla, že je to celé sice hezké, ale že to s tou ropnou krizí nebude až tak horké a elektromobil tak není na pořadu dne. To nebylo úplně nesmyslné rozhodnutí, dodnes automobilům vládnou spalovací motory, nicméně elektromobily jako městská vozítka či rozvážkové automobily se v Německu a Británii uplatňovaly se značným úspěchem a i o projekt EMA projevily zájem nejen jednotlivci, ale i některé instituce (například pošta). Přesto zůstalo u onoho jediného prototypu, který dnes odpočívá v Technickém muzeu v Brně. Po čase vznikl ještě projekt EMA 2, což bylo dodávkové vozidlo na elektřinu. Nedopadl však o mnoho slavnějí.