Chrysler Stratus Cabrio: Středně velká fregata

Jak vůbec napadne petrolheada a milovníka rychlosti pořídit si velký podmotorovaný americký kabriolet? Nedávno na Autíčkáři vyšel článek o tom, jak moc rád se proháním po okreskách v hbité Pumě. Nenechte se zmást, na zábavný malý hot hatch jsem ani náhodou nezanevřel. K pořízení Chrysleru mě vedly hned tři úvahy, které do sebe nečekaně zapadly jako dílky promyšlené skládačky.

málem jsem přišel o mnoho stokorun a získal pár bodíků. a o to nestojím

První úvaha se v mé hlavě zrodila, když jsem musel na začátku obce prudce zpomalit kvůli traktoru. Zmíněná obec se rozprostírá nedaleko Pardubic a značka ohlašující její začátek se nachází notný kus před prvními známkami jakékoliv lidské přítomnosti v krajině. Málokterý řidič míjí tuto značku předepsanou rychlostí a já bych, nebýt traktoru se zapáchajícím nákladem, nebyl výjimkou. Jenže se rovnou musím přiznat, že jsem překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec a nebylo v mém úmyslu něco na tom měnit jen kvůli kusu bílého popsaného plechu. Obzvlášť, když v dohledu byl jen zmíněný traktor a celý výjev připomínal spíše Pripjať, než východočeskou obec. Netušená, za prvním bukem zaparkovaná modrá Škoda Octavia, (jak jinak než s vyboulenou maskou chladiče) zcela unikla mé pozornosti. Jen díky neohleduplnému uspěchanému zemědělci jsem nástrahu minul rychlostí, sotva převyšující tempo běžné chůze.  Nemá cenu se obořovat nad mým pochybením, jelikož kdo někdy na prázdné rovné silnici sem tam nepřekročí rychlost, že? Spílání na „bukače“ také nechám jiným. Důležité je, že jsem kvůli své neuvážlivosti mohl přijít o mnoho stokorun výměnou za pár černých bodíků. A o ty vážně vůbec nestojím.

Druhá úvaha byla spojená s tím, jaké auto si na svoje ctěné jméno pořídím jako první. Zkuste se poptat kolem a zjistíte, že drtivá většina řidičů si živě pamatuje svůj první vůz. Vzpomínky na první povoz jsou mnohdy tak nostalgické, že je úplně jedno, jak hrozný křáp to byl. Proč by tedy moje „poprvé“ nemělo být něčím výjimečné? Konec konců jde o zážitek na zbytek života. Jednou svým potomkům budu vyprávět něco jako: „Sice do něj sem tam teklo, celkově vypadal dost použitě a ani moc nejel, ale to jste měli vidět, jak se za ním všichni otáčeli!“ Tuhle příležitost si zkrátka zdravým rozumem zkazit nenechám.

Třetí úvaha byla spojená s focením Pumy pro článek. Nečekaně jsem totiž mohl řídit Chrysler LHS, který mi výměnou za zapůjčení Fordu svěřil BobAsh. O amerických autech koluje spousta domněnek a mýtů. Rád bych k nim přidal pár svých dojmů. Auta jsou to nevšední, nespolehlivá (to není pravda, nespolehlivý jsou akorát "Cháčka" :) – pozn. BobAsh), svým způsobem správně perverzní a hlavně velmi charizmatická. Ne každého zaujme pohodlí pojízdného gauče, ale na mě přesně tahle atmosféra dýchla hned po zařazení D a nenuceném rozjetí se vpřed. Korzovat full-size sedanem po pardubické Dukle je trochu komplikované, obzvlášť když z naprosté absence orientačního smyslu odbočíte do úzké slepé uličky, kde je nutné se otočit. Celé situaci moc nenahrávají silnice zamýšlené pro občasné projetí Pragy V3S,případně nějakého toho MBéčka. I přes všechny překážky mě moderní amerika vážně nadchla. Obavy, které jsem dříve živil z pověstí o strašlivé ovladatelnosti a rozežranosti, se rychle rozplynuly a já věděl, že něco podobného musím alespoň jednou v životě mít.

Většina aut na řidiče nějak působí. Některá vás nutí neustále strefovat apexy a i zatáčku k hypermarketu opouštět ideální stopou. Jiné vozy vykouzlí úsměv na tváři při obyčejné cestě do práce. Je obecně prokázáno, že francouzské kombíky nutí člověka k nerozumné míře rozmnožování se. Chrysler Stratus vás hodí do pohody. Uvolníte se, zmáčknete tlačítko CRUISE a necháte se unášet po proudu dopravy. Celkový dojem z řízení se nejvíce podobá kormidlování středně velké fregaty (LHS už je regulérní bitevník). Nakonec je nejlepším zážitkem odjistit dvě páčky za slunečními clonami, podržet tlačítko na středovém tunelu a užívat si to, co motorkář s helmou nikdy nesmí vyzkoušet. Totiž pověstný vítr ve vlasech.