Našeho nepravidelného dopisovatele Robina jistě znáte – ať už z těchto stránek, nebo někdejších závodů Plechcup. Občas se zkrátka odněkud vynoří, vyplivne naprosto šílený report o nějakém neuvěřitelném podniku či autě a zase se na dlouhé měsíce odmlčí. Před pár dny se na nás opět usmálo štěstí, a můžeme si vychutnat další automobilové dobrodružství, tentokrát ze závodního prostředí.
-VP-
Bylo nebylo, před několika týdny mi zavolal Láďa z GetCars (společnost, která se zabývá dovozem zajímavých aut z blízkého i dalekého zahraničí, například ze Spojených států, pozn. red.), že by chtěl klukům z dílny koupit „nějakej závoďák“ – aby si měli s čím hrát, aby se utužil kolektiv a ze spousty dalších důvodů, které jsem zapomněl. Diskuze na téma aut jsou obvykle fajn, zvlášť když se jedná o auta praštěná, nepraktická nebo jiným způsobem zábavná. A tak jsme ono odpoledne za sedmero horami došli po několika desítkách minut k závěru, že optimální auto pro kluky na hraní je Chrysler Crossfire. Je totiž:
Dostatečně americký. Popravdě, je to vlastně převlečený Mercedes SLK. Celá platforma včetně motoru a převodovky je německá, ale má skvělý americký název i svalnatý „look“.
Opatřený dost velkým motorem. Na americké poměry sice postrádá dva válce, ale na současné evropské mu tři přebývají.
Podstatné bylo, že Crossfire je rozumně levný, což bylo podmínkou závodu, kterého se mělo auto zúčastnit. Ptáte se, kluci a holky, co to bylo za akci a na jaké trati? Jednalo se o šestihodinový vytrvalostní závod ve Vysokém Mýtě, pořádaný pod značkou Gumbalkan. A my si dnes budeme povídat o tom, jak se auto kupovalo, jak závodilo a jaký Chrysler vlastně je, když ho vyndáte z kopřiv a postavíte na okruh.
Zmíněný telefonát s Láďou byl kromě auta samotného i o tom, kdy pro něj můžeme zajet tak, aby bylo v ČR pokud možno hned. Závod se totiž konal za patnáct dní od chvíle, kdy jsem zvedl sluchátko. A vzhledem k tomu, že limit ceny byl 25 000 korun českých, přicházela v úvahu výhradně Británie a něco dostatečně olezlého, aby se to do zmíněné ceny vešlo. Láďa se kouknul na aukce pojišťoven i na soukromou inzerci a z filtru vylezlo jediné auto s propadlým MOT (u nás tomu říkáme STK) za 1000 liber. Vzal jsem do ruky telefon a majiteli zavolal. Telefonát probíhal zhruba takto:
„Čau, mám zájem o Crossfire, víš proč to neprošlo MOT?“
„Jo, je tam něco zrezlý“
„… a víš co?“
„Ne.“
„… a víš zhruba kde?“
„No hele, je to něco u kola. Myslím zadního.“
„Moh bys to vyfotit?“
„Ne, není to vidět.“
„Aha, tak jak zjistili, že to je zrezlý?“
„To nevím. Ptal jsem se pak v servisu, kam jezdím, a tam mi řekli, že se na to podívají. Ale chtěli 400 liber za rozebrání, a to nechci dávat, protože mi pak řeknou, že oprava bude stát dalších 2000 liber.“
„OK a byl bys ochoten nám to nechat za 937 liber?“
„……. ??? Mmm, počkej, říkal jsi 937 liber?“
„Jo, 937 liber.“
„… já to nechápu, proč zrovna 937 liber? Ale jo, nechám ti to za 937 liber, ale chtěl bych se toho zbavit co nejdřív…“
Než budu pokračovat, slušelo by se říci, jakou roli v celém příběhu hraju já. Kromě konzultace na téma zbytečná auta, v čemž exceluju, jsem se první části příběhu účastnil proto, že jsme už tak nějak zvyklí auta z Anglie vozit s Láďou spolu. Láďa se tím živí a já tím odpočívám. A nejinak tomu bylo tentokrát.
Průběh nákupu
K majiteli Crossfire jsme dorazili někdy po deváté hodině večer. Byl to vyzáblý šedesátník žijící ve větší vesnici v domě u návsi. Celý jeho sklep, kam nás vzal, byl zaplněn různými dřevěnými kravinami a dřevem i voněl. Když jsme dotyčnému vysvětlili, že cena 937 liber je z důvodu závodů, který má limit na pořizovací cenu auta, začal se smát a dal nám další slevu – celých 7 liber.
Náš příběh o tom, proč pro auto jedeme, jaké s ním máme další plány a jak s ním pojedeme zhruba tisíc kilometrů, ho z nepochopitelného důvodu fascinoval. Dokonce natolik, že začal otevírat všechny možné šuplíky v garáži a jal se nám nabízet různé hovadiny. Dřevěnou „patronu“ z brokovnice a náhradní hlavici řadicí páky jsme si s díky vzali. Ptáka do hodin (kukačka se tomu, myslím, říká) nám už nevnutil a doteď mi moc není jasné, co bych s dřevěným ptákem dělal. Ten přesah, který vám vytane na mysli, když přestanete na chvíli číst, jsem na mysli neměl. Než jsme odjeli, ještě někde ve sklepě vylovil náhradní tlumič výfuku, strčil nám ho do kufru a za vytrvalého mávání nás s ohromným úsměvem vypustil zpět do anglického venkova. Podle mého názoru došel k závěru, že jsme paka, ale nemám mu to za zlé. Byl milý, všechno mu vonělo dřevem a měl dřevěné ptáky po šuplíkách.
Láďa si sednul zpátky do Fiatu 500, který podle mě jezdí buď na setrvačník, anebo z něj někdo ukradl větší část motoru, a já sedl do Chryslera. Auto fungovalo mechanicky bez problémů. Zatuchlina, která k déle odstaveným autům jednoduše patří, se nedá počítat za závadu. Je to spíš taková připomínka, že jste zachránili auto před pohřbem. Crossfire nás měl od začátku rád a svou náklonnost dával najevo poblouzněným zadním křídlem. Každou chvíli se v prostředním zpětném zrcátku objevilo, aby vzápětí zase zmizelo a znovu se objevilo. Kromě zmíněného mávání, mechu ve všech záhybech auta a většího množství pozdravů od britských ptáků (živých, nikoli dřevěných) bylo s autem všechno v pořádku.
Připravit, pozor, start!
Dostáváme se do druhé části příběhu, tedy k závodu samotnému. V něm už se vyskytuji v podstatě náhodou. Robert, který se začal starat GetCars o PR, se chopil úkolu nakreslit na auto americkou vlajku. Já to suše okomentoval slovy, že je naprosto nemožný, aby to stihnul za jeden den. A on… to stihnul. A protože jsem chtěl auto s vlajkou vidět v akci (a protože je Mýto v podstatě kousek od chalupy, na kterou jsem v den závodu jel), mohl jsem se na závodech zastavit. Přijel jsem ve chvíli, kdy se střídali řidiči a do auta zrovna lezl pilot jménem Vasyl. Nutno podotknout, že Vasyl má ze závodů v podstatě nulové zkušenosti a na okruhu nikdy nejezdil. Jeho jediná vzdáleně podobná zkušenost se uskutečnila v motokáře, a to na vánočním večírku GetCars pár měsíců zpátky.
Sledovat souhru Crossfire s Vasylem na trati bylo – jak bych to řekl – kontroverzní, zábavné i nabíjející. Crossfire měl naprostou výkonovou převahu oproti všem ostatním autům na trati. A v podstatě i převahu nad Vasylem. Vasyl v přemíře snahy jet rychle dosahoval naprostého opaku. Ti z vás, kteří něco jezdí, vědí, o čem mluvím. Do zatáčky nemůžete vletět rychle, protože z ní pak pomalu vyjíždíte. Nemůžete zatáčet brzo, protože si „zúžíte“ trať. Nemůžete zbůhdarma přibržďovat, protože se připravujete o čas. No a Vasyl tohle všechno a spoustu dalšího dělal, protože prostě neměl žádné zkušenosti. Divácky to bylo, jak jsem zmínil, vlastně velmi zábavné. V technických částech se na něj všichni nalepili, odvážnější ho dokonce předjeli, aby se pak na rovince Chrysler rozjel a dobýval se zpět do ztracených pozic. Takhle to bylo pořád dokola.
Škodolibě mě bavila představa frustrace těch, kterým jednoduše chyběl výkon a tahle šestiválcová americká vlajka se kolem nich se zarputilou vytrvalostí motala. Musím dodat, že se Vasylovi povedly i některé prvky z úplně jiných sportů. Chrysler s Vasylem za volantem například předvedl několikrát otočku o 180 stupňů, dokázal přeskočit traktorovou pneumatiku a několikrát jel po dvou kolech. Crossfire to všechno snášel se ctí a Vasyl se za volantem vytrvale chechtal. Jarda na sedačce spolujezdce byl celý bílý, s nepřítomným výrazem v obličeji. Což mi připomnělo, že Petr, který jel na sedačce spolujezdce s Láďou, si před výměnou řidičů a usednutím na sedačku s volantem odskočil do křoví ublinkout. Nebyl jsem u toho, ale slyšel jsem příběh barvitě vyprávět od celého týmu několikrát.
Grand finale
Kluci začali nervózně počítat pozice a došli k závěru, že se jejich tým aktuálně nachází na druhém místě, se ztrátou zhruba čtvrt kola na prvního. Nicméně čtvrt kola s Vasylovým krasobruslařským stylem nebylo možné stáhnout. Naopak se jim první místo pomalu vzdalovalo. Aby toho nebylo málo, Crossfire musel ještě jednou tankovat. V tenhle okamžik jsem byl požádán, jestli bych nezkusil ztrátu stáhnout já. No, a to je ten důvod, proč figuruji i v druhé části příběhu o Crossfire.
Nesnáším, doslova nesnáším cizí helmy. Zaprvé mi málokdy sedí, protože mám malou hlavu, zadruhé mi přijdou odporně umaštěné. Jediná cesta, jak dostat cizí helmu na mojí hlavu, je s kuklou a i tak mám zvýšený tep a na zádech pupínky. Kuklu někdo vyhrabal z nářadí, já si vybral tu nejmenší, která mi cestovala po hlavě jenom trochu, a vyrazil. Po natankování a návratu na trať se ztráta na první místo vyšplhala na tři kola a třetí auto v pořadí bylo čtyři zatáčky za Crossfirem.
Záhy jsem zjistil, že nemám k dispozici trojku, protože na ní prokluzovala spojka. Pracovat jsem tak mohl pouze s dvojkou, která padala do omezovače už v první třetině cílové rovinky a v polovině rovinky v zadní části trati. Chrysler tak ztrácel zhruba dvě vteřiny na kolo jenom na převodovce. Přední kotouče byly zvlněné a od obou náprav bylo slyšet, že čepy už taky nebudou úplně v kondici. Nicméně první dvě kola jsme si na bebíčka společně zvykali, abychom se následně překlopili do stíhacího tempa. Na stažení třech kol jsme měli necelou hodinu. Znamenalo to, že musíme jezdit o téměř čtyři vteřiny na kolo rychleji než tým na prvním místě. Ve skutečných závodech, kde jsou auta vyrovnaná, je to naprostá utopie. Tady, kde bylo startovní pole složené ze všeho možného, určitá šance existovala.
Během čtyřiceti minut se podařilo stáhnout ztrátu bezmála dvou kol a první místo tak bylo stále na teoretický dosah. Ale pak se stalo něco, co celou stíhací jízdu významně zkomplikovalo. V jedné levotočivé zatáčce po přejetí apexu něco křuplo v pravé přední části auta a od té doby se Crossfire v podstatě nedal řídit. Kopilot řval do vysílačky můj dotaz, jestli náhodou nejedeme po ráfku, na což jsme dostali negativní odpověď, a já se snažil zvyknout si na úplně nové chování auta, ze kterého se stal parník. Do levotočivých zatáček bylo neskutečně gumové a nedrželo stopu.
Nebudu to natahovat, podařilo se mi stáhnout dvě a kousek kola ztráty, ale na výhru si Crossfire nesáhl. Nicméně šlo o sranda závod, kluci si to skvěle užili a já jsem si říkal, jak málo peněz vlastně stačí k tomu, aby se tak velké množství lidí parádně pobavilo. Crossfire mohl jezdit o cca tři vteřiny rychlejší kola, kdyby šla řadit trojka a byla v pohodě geometrie. Pak by měl jasnou výhru. A přesně o tom závodění je - o kdyby :).
04. července 2023, 18:59
1
hustyyy
04. července 2023, 21:02
4
Tenhle typ článků tady jde vidět zřídka a já si každý moc užívám! Skvělé čtení, díky!
06. července 2023, 09:47
0
Skvělý článek, díky za něj. Tyhle reporty jsem tu vždycky rád četl.
A taky mám tajně rád Crossfire.
06. července 2023, 23:12
2
:D Popis jízdních stylů jiných lidí vždycky pobaví. Auto parádní.
08. července 2023, 08:51
1
Suprovně napsáno :-D díky :-)