Autíčkářova garáž: Představuje se Přeluda!

Zeptejte se typického zástupce Honda Fans, který že model v něm probudil touhu po vysokých otáčkách a až chorobnou lásku ke zkratce VTEC, a dostane se vám odpovědi jako Civic, CRX, Interga nebo S2000. Prelude? Tu spíš nečekejte. Ostatně, tahle Honda možná má sport vzbuzující karoserii, avšak zaměřená je jednoznačně cestovně, takže není zrovna tím autem, ze kterého by mladí kluci vylučovali maggi v kostkách ve vačkách a málokdy Prelude uvidíte i na některém z nekonečné záplavy meme obrázků utahujících si z Hondí komunity. To má mimo jiné za následek, že Prelude stojí podobně peněz, jako jiná kupé z 90. let a nehraje vlastní galaktickou cenovou ligu jako výše zmíněné modely. I to je jeden z důvodů, proč se mi stříbrná Prelude poslední generace nastěhovala domů.

Asi by pro začátek bylo dobré vysvětlit, jak k tomu vlastně došlo, když jsem ještě nedávno v jednom z článků psal, jak mi vlastně Sobice vyhovuje. Stručná verze by mohla znít – jsem autářská děvka. Sob skutečně plnil svou funkci denního dříče bez problémů, jezdil za málo a profil jeho pravidelných tras byl takový, že jsem si nemohl stýskat na lenivější motor ani kymácivé naladění komfortního podvozku, protože jsem stejně většinou byl nucen přijmout tempo okolního provozu a loudat se ve štrůdlu za tlustým řidičem kamionu se dřevem. Jenže logické argumenty Vavrisovi nestačí a protože Saab měl už odsloužen jeden rok, převzala otěže děvkovitost a touha zase vyzkoušet něco jiného a pokud možno trochu více vzrušujícího. Nebohý Sob byl pokusně umístěn na bazoš s tím, že toto netradiční severské vozítko stejně zřejmě nikdo nebude chtít, čímž bude zároveň ukojena jak děvkařská duše, tak i zdravý rozum (jež velel nevymýšlet blbosti a vděčnou Sobici si nechat). Hned následující den však ukázal, že teorie byly naprosto mylné a nechtěný švédský dědek je ve skutečnosti strašně chtěný, což mě vyděsilo natolik, že jsem inzerát po pár hodinách smazal. Vážný zájemce už však byl lapen a Devět-trojku si odvezl do beskydského podhůří, čímž to bych jej rád pozdravil, pokud tento článek čte. :-) 

Ale teď už k Hondě, která se zas jednou stala důkazem, že na bazoši se dají najít malé poklady, pokud se k nim člověk dokáže prokousat skrze tunu srač.. ehm.. nabídek od překupníků a nevábných inzerátů (ne)pojízdných hnojů a plevelných aut. Auto pana Hondy sice bylo nafoceno na podivném plácku s betonovými panely zarostlými květenou, od kterých obvykle rychle prchám pryč, avšak Prelude vypadala docela dobře, SPZ ještě ve starém formátu dávala tušit dlouhodobé vlastnictví a popisek i rozhovor po telefonu naznačoval, že stříbrný vehikl by mohl být trefou do černého. Takže se vyrazilo. Po příjezdu na místo jsem si nadával do debilů a chtěl se demonstrativně vylískat. Areál s oněmi betonovými panely a spoustou neposekané trávy totiž disponoval také volně roztroušenými vraky v různém stádiu rozkladu a toto líbezně vypadající místo přímo evokovalo myšlenky na zbytečnou cestu a zabité odpoledne. V hlavě vyplouvaly dávné vzpomínky na dva podobné areály a dva hrůzně smrduté nebožtíky vydávané za auta schopná provozu.  Po informaci zemitého Bruntaláka, jež zprostředkovával prodej, že auto stojí kousek vedle, přičemž nás tam dopraví otřískanou, orezlou a děsivě špinavou Octavii, jsem už pomalu nechtěl nic vidět a v duchu si opakoval ”nikdy nevolej na betonové panely ty blbe! Nikdy nevolej na betonové panely ty blbe!”. Jenže pak se začala otvírat vrata od rozměrného hangáru a dovnitř pronikající světlo zalilo jasem nejen mou duši, ale také několik závodních aut (mimo jiné i první BigGun týmu RTR), bouraný supersport čekající na opravu. Mezi tím vším stála zaprášená stříbrná Prelude volajíc, “to jsem já, koukej na mě” a emoce se obrátily o 180°.

I přes pár měsíců stání nastartovala na drc a na světle božím jsme se jali zkoumat stav. Kastle byla na svůj věk v excelentní kondici, auto na první pohled opečovávané, veškerá elektrika fungovala jak měla, motor tichý, brzdy až překvapivě účinné, takže jedinou pihou na kráse bylo bouchání od pravého zadního kola. Vzal jsem si pár dní na rozmyšlenou, zjistil, že stříbřenka má dohledatelnou prakticky celou historii a…  musel koupit.. :-) 

A co je vlastně zač? Prelude, jež byla od prvního okamžiku počeštěna na Přeluda nebo Přeludu, vyjela z Japonské Sayamy hned zkraje roku 1997. Jedná se tak o první ročník páté generace tohoto Hondího GT a zřejmě  jeden z vůbec prvních kousků, který se jako nový prodal v Česku – VIN hlásá, že jde o 270. kus. První tři roky si odsloužil jako služební vozidlo majitele realitky, ale dalších 15 let si užíval péče a rodinné garáže obligátního (a tentokrát i skutečného) doktora. Přední kola roztáčí dvouvačkový hliníkový čtyřválec H22A5 s variabilním časováním a zdvihem ventilů VTEC, který má objem 2157 kubickým centimetrů a dává 185 koní v 7.000 otáčkách, což mě přivádí k off-topic vsuvce do faktografického odstavce…  Vííítéééééééééék !!!!!!!!! Cestou domů mě motor donutil zpřijatelnit vzhled ksichtu několika úsměvy a stalo se tak pokaždé, když se v 5.000 otáčkách udál malý zázrak – už jsem úplně zapomněl, jak snadné je podlehnout volání ostrého profilu vačky a mechanického zvuku vytočeného VTI! Muhehehe :-) :-) Ale podrobněji až příště. Kde jsme to skončili? Tak třeba podvozek, ten má vpředu Hondou oblíbený dvojitý lichoběžník a vzadu nezávislé víceprvkové zavěšení, bohužel však Preluda trochu napadá na čumák a výsledná distribuce hmoty mezi nápravy má poměr 63:37 – ostatně má pověst nejvíce nedotáčivé Hondy mezi cestovními a sportovními modely. Stačí se podívat na profil a při pohledu na prťavý rozvor a velké převisy je všechno jasné. Moje Preluda bohužel patří do sociál edition a je ochuzena jak o systém 4WS s aktivním řízením zadní nápravy, tak (a to mě vážně mrzí) o elektronický diferenciál ATTS, jež dokáže přenést prý až 80% výkonu na zatížené kolo. Zato vevnitř není ochuzena o libůstku, kterou jsem si interně nazval “senior paket” a obsahuje dřevěné obložení přirozené jako prsa Vlaďky Erbové a smuteční čalounění sedadel vzor “jsem jednou nohou v rakvi”.

Tak si říkám, že jsem vlastně vůbec neodpověděl na otázku z perexu. Máme tedy radost? Jistěže máme! Už jen samotný fakt sehnat téměř dvaceti-leté kupé v takto zachovalém stavu je důvod k radosti. Přeluda dostala nové náplně a teď stráví nějaký čas v servisu, kde ji budou naděleny nové rozvody a “něco”, které způsobuje bouchání zadního kola. Jak vlastně Přeluda jezdí a jaká je se ale zanedlouho dozvíte ve formě klasického autíčkářova testu.