Autíčkář se ptá: Co nahradí všudypřítomná SUV?

Automobilový průmysl posledních dekád se zmítá na módních vlnách, které mají vždycky dost podobný průběh. Někdo přijde s něčím novým, snad i zajímavým. Brzy to všichni kopírují a „odborná“ veřejnost prská, že to nedává smysl. Ale běžní zákazníci kupují bez ohledu na fundované názory. Tak se z podivnosti stane standard, nad kterým už se nikdo nepozastavuje a vlna postupně odezní. A pak se to celé opakuje znova. Když se pak podíváte na vývoj posledních tří dekád, nestačíte se divit, co všechno někdy platilo za vrchol módy a společenského statusu.

Přelom tisíciletí byl například fascinujícím obdobím podivných hatchbacků. Tradiční tříprostorové sedany začaly působit příliš usedle, kombíky zase příliš pracovně, a tak se zrodila myšlenka, že budoucnost patří luxusním dvouprostorovým kočárům. Vznikla auta, která se tvářila noblesně, ale zezadu končila velkými pátými dveřmi. Pamatujete ještě na Opel Signum? Vzali Vectru, natáhli jí rozvor, dozadu dali dvě komfortní křesla s ledničkou. Francouzi šli ještě dál a postavili Renault Vel Satis, který neměl jen divný tvar, ale divné na něm bylo i všechno ostatní. A nechyběl ani příspěvek od Lancie ve formě Delty třetí generace.

Pak ovšem přišla doba vozů, kterým se říkalo velkoprostorové. Tím nemyslím praktické rodinné kočáry, jejichž třídu založil v osmdesátkách Espace nebo Voyager (podle toho kdo ten příběh vypráví), ale spíše podivné nafouknuté deriváty všeho. MPV začala růst z každého myslitelného podvozku. Obyčejný Golf najednou nestačil, musel vzniknout nafouknutý Golf Plus a později ještě podivnější Golf Sportsvan. Toyota vyrobila verzi Verso ze všeho, co měli v nabídce, Francouzi experimentovali s posuvnými dveřmi u Peugeotu 1007. Vrcholem této módy byla subkategorie malých městských MPV, kde se designéři zřejmě předháněli v tom, kdo nakreslí ošklivější auto. Ford Fusion, Fiat Idea, Renault Modus, Opel Meriva…  Vrcholem všeho byl Hyundai, který nejprve připravil (ve spolupráci s Pininfarinou) odporný Matrix, který následně nahradilo nejhorší auto světa, ix20.

Když se trh nafouknutých bublin přejedl a lidé zjistili, že v autě nepotřebují třicet odkládacích schránek na brýle, přišla další vlna. Zrodila se allroadizace. Začalo to nevinně a vlastně velmi funkčně u Audi Allroad nebo u Volva s modely Cross Country, což byly skvělé, bytelné a pohodlné stroje. Jenže pak se nápadu chytil zbytek světa a nelakované černé plasty se začaly lepit úplně na všechno. Škoda vyrukovala se svými verzemi Scout, což ještě u Octavie se čtyřkolkou dávalo smysl, ale plastové lemy brzy dostala i malá předokolková Fabia nebo Roomster. Volkswagen se v tomto směru odvázal zcela nevídaně a přišel s řadou Cross. Vzniklo zářivě oranžové CrossPolo, po něm CrossGolf a nakonec i CrossTouran, což byla rodinná krabice obehnaná tmavým plastem na obřích kolech, která se tvářila, že zrovna projela pouští Atacama, i když jejím revírem byl spíš trojboj školka-práce-obchoďák.

Tato plastová mezifáze přirozeně vyústila do stavu, ve kterém žijeme dnes. Do totální dominance crossoverů. Dnes už se nikdo neobtěžuje lepit plasty na běžné hatchbacky, automobilky rovnou staví všechno jako falešné teréňáky. Původní nápad byl, podobně jako MPV, vlastně dobrý. Velká SUV mají své místo a nepopiratelný šarm. Ale když se do jejich vzhledu začala stylizovat auta střední, malá a následně i ta nejmenší, už to úplně nefungovalo. A pak přišla SUV-kupé nebo dokonce otevřené SUV-kabriolety. Jenže i tenhle večírek pomalu končí. Dnešní silnice jsou přeplněné vysokými, obtloustlými auty s nic moc aerodynamikou a kompromisním prostorem uvnitř.

V době, kdy se řeší každý gram emisí a každý ujetý kilometr na jedno nabití baterie, se z vysoké stavby karoserie pomalu stává nepřítel. Jízdní vlastnosti se díky tuně baterií v podlaze sice zásadně zlepšily, ale když po dálnici spěcháte ve voze vysokém metr sedmdesát, dojezd mizí před očima. Co tedy přijde teď, až tahle bublina splaskne?

Myslím, že první náznaky už vidíme dnes. Návrat k aerodynamické čistotě, ale v trochu jiné podobě, než jsme znali u nízkých sedanů. Lidé si totiž zvykli na to, že se do auta nemusí sedat dolu a neradi by se vzdávali pohodlného nastupování. Výsledkem jsou podivně protáhlé, lehce přizvednuté fastbacky a shooting braky. Auta jako Peugeot 408, Citroën C5 X nebo elektrická Kia EV6 ukazují směr, kde už nikdo přesně neví, co je to za kategorii. Není to kombík, není to sedan a není to ani SUV. Má to o pár centimetrů vyšší podvozek, aby se někam vešla baterie, ale střecha padá ladně vzad a karoserie se snaží klást vzduchu co nejmenší odpor. Je to takový moderní kompromis mezi posezem a efektivitou.

Druhou možností je, že se místo dostanou jednoprostorové kapsle. Dlouhé rozvory elektromobilů umožňují posunout nápravy do samotných rohů karoserie a vyrobit uvnitř neuvěřitelné množství místa. Kia PV5 nebo Volkswagen ID. Buzz ukazují, že dodávkovitý tvar už nemusí vypadat jako poštovní auto, ale spíš jako minimalistický obývák na kolech s tváří z vědeckofantastického filmu. Pokud technologie autonomního řízení postoupí alespoň natolik, že budeme na dálnici chtít v autě spíš odpočívat než řídit, bude nám jedno, jak dynamicky karoserie zvenku působí a díky efektivitě provozu už nebude nutné tolik tlačit na maximální rychlosti na dálnici, čímž odpadne ta nepříjemnost s velkou čelní plochou.

Ať už ale vyhraje jakýkoliv směr, jedna věc je jistá předem. Až nová vlna dorazí v plné síle, bude se na ni v diskuzích zpočátku svorně nadávat. Objeví se znovu onen okřídlený názor, že nová auta vypadají všechna stejně, postrádají duši a možná se za pár let dozvíme, že zlatá éra motorismu skončila přesně v momentě, kdy z výrobních linek sjel poslední poctivý městský crossover. Protože v automobilové minulosti se s nostalgií zkrátka odpouští všemu, dokonce i plastovým lemům na oranžovém Polu.