Krize středního věku – vyřešeno?

Toto je můj první příspěvek do blogu a tudíž pár klasických vět na úvod o tom, kdo jsem a o čem chci psát. Předesílám, že blog jsem nikdy nepsal a můj veškerý písemný projev skončil slohovkami na střední škole. Ne, e-maily do normálního písemného projevu nepočítám.

Krátce tedy k mé osobě. Nebudu zabíhat do přílišného soukromí a zmíním jen to, co je pro pochopení tohoto článku na webu o autech nutné. Jsem šťastně ženatý a doma mám 3 závazky. Chápající žena je jedno heslo, které si je nutné zapamatovat a 3 děti pak to druhé.

Doma se nám různě obměňují auta – již delší dobu máme 2 ks celkem, z toho jedno služební. Aktuální konfigurace zní Seat Alhambra a Suzuki SX4. Tedy úplná „řidičská nirvána“, řeknete si. Nikdy, opravdu nikdy jsem neměl auto, které by se dalo zařadit do kategorie víkendovka, nebo zábava za volantem. Jen pro úplnost – naftová Octavia RS III, kterou jsem měl také, pro mě zábavná není – jsem tady správně, že ;-)?

Naježděno mám relativně dost, před pár lety to bývalo i 60.000 km ročně, teď se pohybuji okolo 20.000 km. Podle toho, kam se jede na letní dovolenou a dle počtu služebních cest do zahraničí. Rukama mi prošla pouze úplně běžná, nezajímavá auta – fleetové stálice typu Octavia, Superb nevyjímaje. Co by stálo za zmínku je pár kilometrů na začátku mé řidičské kariéry strávené za volantem staršího Bentley (v Anglii) – první zkušenost s automatem a pravostranným řízením.

Nyní k meritu věci – pravidelní čtenáři Autíčkáře asi zaregistrovali na zdejším fóru diskusi s podobným názvem. Pokud ne, tak odkaz je zde. Ano, já jsem ten jedinec, který jej založil a ptal se na radu. A mám pocit, že tak nějak dlužím zdejším diskutérům odpověď na to, jak jsem svou krizi vyřešil. Proto tento blog a protože jsou v poslední době populární seriály, tak i já svou odpověď rozdělím na díly.

Bylo mi doporučováno všelicos a všelijak se také vyvíjela má situace – od financí, přes nabídku na trhu. Do toho jsem si stále ujasňoval vlastní priority. Co vlastně chci od auta pro radost? Jaké má být a co má umět? Kde s ním budu jezdit a jak s ním chci jezdit? Kolik kilometrů najedu a jaký mám na ten nájezd rozpočet?

Možná si řeknete spousta otázek. A možná si řeknete, že poté, co si je člověk zodpoví a vyjde mu z té „rovnice“ nějaké „řešení“, tak že má vyhráno. Taky jsem si to myslel, ale není to tak. Nebo alespoň ne u mně.

Můj největší problém měl jméno svědomí a nerozhodnost. Ten nejtěžší krok bylo přesvědčit sebe sama, že opravdu potřebuji a chci tu naprostou zbytečnost, kterou jsem si v předchozím odstavci vydefinoval. A pak udělat ten úplně poslední krok, „plácnout si“ s majitelem své budoucí hračky a dojet s tou „nádherou“ domů. Překvapit úplně všechny – od chápající ženy (která je stále tak chápající), po nejmenšího, 3,5 letého syna, který si se stejným autem v měřítku 1:48 (je to správně?) hrává u sebe v pokoji.

Ne, ještě vám neřeknu, co jsem si nakonec koupil, ale dozvíte se to. Ve druhém díle. A snad jako malý „teaser“ – je to červené, je to placaté, ale Ferrari to není.

Závěrem přidám pár otázek na zamyšlení. Co jsem chtěl tímto textem říct? Asi nic. Potřeboval jsem se vypsat ze svých pocitů. Z té strašné nerozhodnosti a pocitu provinění na začátku, až po pocity dokonalého štěstí a splnění snu. Zajímalo by mně, jak jste to měli vy. Myslím vaše „poprvé“ – to, když jste si sobecky poprvé pořídili auto na zábavu, nehledě na okolí. To, když jste věděli, že děláte radost jen a jen sami sobě a všichni okolo vás měli za blázna. Také jste řešili „krizi“? Nebo jste začínali dřív a byla to „mladická nerozvážnost“? Co bylo nejtěžší? A mění se to s počtem aut, která jste si koupili?