Průkopníci luxusní výbavy.

Dneska se podíváme na pár prvků výbavy, které možná dneska bereme jako standard, ale ještě v nedávné době byly výsadou luxusnějších aut. Musím se přiznat, že při psaní článku jsem si znovu uvědomil, jak moc napřed byly v minulém století, co se týče vybavení vozů, automobilky za oceánem. Vychytávky, které se v naší domácí produkci začaly objevovat až v devadesátých letech si zámožní američané mohli lecky dopřát ještě před druhou světovou válkou. Ale nebudeme předbíhat. 

1-Ovládání oken tlačítky: Packard 1941

“Okýnka na tlačítko”, podle kterých jsem jako dítě v devadesátkách rozděloval auta na dobrá a špatná se poprvé objevily v USA u luxusního Packardu 180 v roce 1941. Okna zde ale nebyla ovládána elektromotory, ale hydraulicky. Systém byl poměrně poruchový a automobilka od něj brzy upustila. První okna vysouvaná elektromotorem nabídla jiná americká automobila a to Chrysler ve svém Imperialu o deset let později, v roce 1951.

2-Klimatizace: Packard 1933

I u klimatizace si prvenství připisuje americký Packard. Není to ale tak jednoduché. Ačkoli byl v roce 1933 první automobilkou, která nabízela klimatizaci do svých vozů, její montáž probíhala tak, že pokud si zákazník tuto novinku objednal, jeho vůz byl odeslán do firmy Bishop and Babock Weather Conditioner, která klimatizaci namontovala. Do každého vozu se montovala ručně bez jakékoli automatizace a jednalo se jen o mírně upravenou domovní jednotku. Ta měla samozřejmě několik zásadních nevýhod. Klimakompresor zabíral téměř celý zavazadlový prostor, nešel vypnout, takže vozidlo chladilo nepřetržitě a teplota se dala regulovat jen zavíráním průduchů do kabiny. Ručně montované systémy vynikaly poruchovostí a servis byl možný jen u montážní firmy. Spolu s velmi vysokou cenou tak nebylo divu, že Packard v roce 1941 tuto možnost přestal nabízet. 
První klimatizaci jak ji známe dnes, tedy integrovanou z výroby ovládanou tlačítkem na palubní desce si připsal opět Chrysler se svým Imperialem v roce 1953.

3-Rádio: Crossley 19  33 

S autorádiem je to trochu složitější – samostatná zařízení poháněná bateriemi si do vozu brali řidiči běžně již před rokem 1920. Tehdejší automobilové elektrické soustavy s napětím 6 voltů si však nedokázaly poradit s napájením starých lampových AM přijímačů. Prvním prodejcem dedikovaného autorádia byla společnost American Galvin Manufacturing Corporation, která na zakázku montovala do aut upravené stolní rádio Motorola. Ačkoli nebylo nejlevnější – stálo 130 $ (Pro porovnání – Ford T v té době vyšel na 540 $), prodávalo se dobře a tak na sebe další nabídky nenechaly dlouho čekat. V roce 1931 nabízel například jeden z prodejců Plymouthu montáž rádia ke každému vozu zdarma. Stále se však jednalo o poměrně velké externí “krabice” opatřené jediným reproduktorem, umístěné zpravidla v kufru, nebo na zadních sedačkách, nebo pod palubní deskou, od nichž vedlo k řidiči kabelové ovládání. Prvenství s rádiem v palubní desce, zhruba tak, jak ho známe dnes si připsala v roce 1933 dnes již zaniklá automobilka Crossley Motors z Anglie. Koncem třicátých let byla již autorádia poměrně běžnou výbavou. 

4-Airbag: Chevrolet 1972

Myšlenka airbagu jakožto polštáře, který chrání hlavu cestujících při nárazu se poprvé objevila v roce 1952, kdy si tento vynález nechal patentovat američan John W. Hetrick. Nápad však zůstal jen na papíře a patent po sedmnácti letech vypršel bez jakéhokoli využití. Poté začaly na jeho implementaci pracovat hned dvě firmy. Jednou z nich byla americká Breed Corporation, která jako první vytvořila systém detekce nárazu a také systém vyvíječe plynu, jež airbagy nafukuje. Podobnou cestou šla i Italská Eaton Yale & Towne corp. Zatímco Eaton prodal své výtvory Fordu, který sice v roce 1971 vytvořil sérii testovacích vozů s airbagem, ale poté uložil systém “k ledu”, Breed spolupracoval s Chevroletem a v roce 1972 se tak airbag poprvé objevil v přípatkové výbavě tehdejší Impaly. 

5-Navigace: Honda 1981

Snahy o usnadnění orientace za volantem pomocí dedikovaného palubního přístroje můžeme zaznamenat už někdy v roce 1930, kdy se objevila krabička nazvana InterAvto. Jednalo se jednoduchý přístroj, v němž se v závisloti na rychlosti vozu převíjel svitek s plánem cesty. Samozřejmě bylo nejprve nutné onen svitek vyrobit a přesnost nebyla nikterak dechberoucí. Přeskočme tedy dřevní doby a zaměřme se až na elektronické systémy.
V roce 1981 se v Hondě Accord objevila velmi drahá, ale rozhodně zajímavá položka výbavy, takzvaný Electro Gyrocator. Jednalo se o monitor s blikající tečkou připojený na gyroskop ve voze. Na základě údajů z gyroskopu se po displeji pohybovala ona blikající tečka. Před displejem byl pak prostor pro vložení průhledných folií s mapovými podklady. Tento systém se potýkal s poměrně nízkou přesností zaměření. Trasu cesty si vyznačil řidič sám fixem na folii a když tečka dojela k okraji obrazovky, bylo nutné vložit další mapu manuálně. Celé to bylo dost složité a nepříliš funkční. 
O dva roky později se objevilo ještě komplexnější zařízení. Systém ETAK používal speciální počítač běžící na platformě Intel 8088. Počítač čerpal mapové podklady z magnetofonových pásek a převáděl je do grafické podoby na dvoubarevném vektorovém displeji. Prostě nádhera. Uživatelsky toto rozhraní nebylo příliš přívětivé, jelikož mapy měst bývaly na více páskách a tyto bylo nutné měnit za jízdy. Umístění vozu se vypočítávalo ze senzorů umístěných na vlečené nápravě auta, což vedlo k velkým odchylkám a časté nutnosti kalibrace. 
Prvním vozem s vestavěnou navigací využívající satelitní signál se stalo v roce 1990 krásné kupé Mazda Eunos Cosmo. Tamní systém už se moc nelišil od současných navigací. Měl barevný dotykový LCD displej a mapové podklady se načítaly z pozlaceného CD uloženého v CD changeru.