GR Yaris na okruhu v Mostě - jdu proti davu

   O tomto autě už jste asi četli a slyšeli všechno. Toyota GR Yaris. Poslední dobou asi nepopulárnější a nejvyhypovanější hot hatch. Každý ho chce, každý ho miluje a skoro každy youtuber, který “dělá” alespoň trochu do aut už si ho pořídil. Základní recept zní velice lákavě. Malý lehký Yaris s krátkým rozvorem, co má nějakých 260 koní, manuál a pohon všech kol, působí jako super kombinace. 

Dojmy ze sedadla spolujezdce

   Několikrát jsem měl možnost se v něm svézt na okruhu na sedadle spolujezdce. Co mě ale překvapilo hned po nástupu bylo, že jsem se do něj skoro nevešel. Mám 186 cm a bylo to jen tak tak. Ono se totiž sedí neskutečně vysoko. Až komicky vysoko by se dalo říct. Na trať před sebou jsem se koukal pělně shora, jako z dodávky. Až jsem si v první zatáčce v Sosnové říkal, jestli se nepřevrátíme :). Sedadlo spolujezce totiž nemá výškové nastavení, takže pokud si řidič dá svoje nejníže, co to jde (jako že to opravdu chce…), tak na stejně velkého kolegu se dívám v podstatě dolů. To mě opravdu překvapilo.

   Ono jakékoli dojmy s pozice neřidiče se vnímají velmi těžko a člověk může tak max odhadovat. Přišlo mi ale, jako by se auto i přes malé rozměry a krátky rozvor do zatáček hodně sunulo předkem napřed. Tak jsem si říkal, že to asi bude chtít trochu více prudce zatočit a ubrat plyn, prostě zkusit lift-off oversteer, alespoň malinko. Ale to bych si to musel zkusit sám, abych to auto pořádně vnímal. A co ten výkon? 260 koní? No přijde mi, jako by se někam vytratily. Skoro stejný výkon měly třeba starší a mnohem těžší Imprezy a ty teda pocitově tlačily o dost víc. Že by to bylo tím tříválcem? Výkon tam asi bude, ale točivý moment už ne. Ten jeden hrnek tam prostě chybí asi. Takže dojmy ze sedadla spolujezdce jsou při nejlepším smýšené. Ale všichni jsou z něj přitom tak odvaření. Nedá se nic dělat. Závěr si můžu udělat, až budu mít možnost si ho zařídit sám.

Za volantem v Mostě

   A ten den právě nastal. Jsem na okruhu v Mostě a konečně dostávám příležitost si GR Yaris sám zařídit. A rovnou tady na velké trati, takže i ten výkon bych si mohl užít. Jen jsem upozorněn, že brzdy jsou jen krůček od smrti, takže brzdit musím hodně brzy a opatrně. Nevadí, nenechám si tím zkazit tuto přiležitost. Tak si chystám helmu, rukavice a kameru a lezu do auta. První pozitivní věc je, že narozdíl od té vedlejší, je řidičova sedačka výškově stavitelná a tudíž už nesedím jako v kamionu, ale pozice za volantem už je solidní. Sedačky jsou skvělé. Podrží, ale jsou pohodlné. Auto je úplně studené, tak si dávám tři zahřívací kola (je už docela chladno) a vstřebávám první dojmy. Jizdní režim přepínám na Sport, kde je rozložení pohonu 30/70 ve prospěch zadní nápravy. Režim track ma 50/50 – což bude asi nejlepší na nezpevněný povrch nebo sníh. Stabilizaci vypínám úplně. Když se jen tak ploužím po trati abych přivedl všechny kapaliny na provozní teplotu, zjišťuji, že uvnitř je Yarda velmi přijemně zpracovaný, ergonomie je výborná, materiály působí solidně, jen kombinace polohy volantu a pedálů je klasicky japonská – takže dlouhé ruce a krátké nohy. Ale to tak má většina hot hatchů ze země vycházejícího slunce, které jsem měl možnost řídit. 

   No nic, auto je zahřáté, tak nájezd na cílovku, trojka a plnej. Yaris už od tří tisíc solidně zabere a zrychluje, tak si hlídám otáčkoměr (kde červené pole začíná na 7000ot/m) a očekávám, že akcelerace bude ještě sílit. Jaké je mé překvapení, když nad pěti tisíci otáčkami, jako by někdo utáhnul přívod vzduchu k turbu. Spousta dnešních turbo aut má silný střed a nahoře vadne. Ale nikde ten pokles výkonu nebyl tak markatní a nenastoupil tak brzy (skoro 1500 otáček před omezovačem…). Říkám si, jestli to třeba nemá omezený točivý moment ještě na trojku (jako to měla dříve třeba Mazda 3 MPS), tak v šesti tisících řadím na 4 a čekám. Dočkal jsem se tak půl vteřinové turbodíry, ale efekt stejný. Auto jede a jak se blíží k šesti tisícům, akcelerace vadne. Dost vadne. Takže už dávám pětku a na dlouhé cílovce v Mostě dokonce i šestku. Opatrně brzdy, postupně podřazuju až na dvojku, projíždím retardér a na apexu dávám plný. Auto jde lehce po předku ze zatáčky a dvojka zabírá hezky, ale jen co se blížím k vnějším obrubníkům, tak zase jako by někdo ubral plyn. No jo, už jsem za pěti a půl tisíci. Tak se na to zkouším soustředit a řadím tak, abych měl vždy k dispozici optimální zrychlení. Ne že by mi to vadilo. Řazení mám rád, ale je to takové divné, když člověk řadí dva tísice před omezovačem. 

   Teď zkusíme, jak to zatáčí. V esíčkách za Matadorem (později Meridorem a nyní Orlenem) zkouším různé styly, abych zjistil, jak se auto chová. Zatočit jemně, zatočit prudce, přidat jemně, dupnout na plyn až na zem, prudce ubrat a…neděje se vůbec nic. Auto se ani nehne, jen je na limitu nedotáčivé. Jak si bez ruční brzdy utáhnout stopu, jsem nezjistil. Jen prostě zpomalením. Najiždím do dalšího kola a na cílovce poctivě řadím, po každé změně převodu následuje půlvteřinový nádech turba. A najednou už je tam šestka. Na videu a vlastně i v autě to působí, jako když jedu pro rohlíky. Ale rychlost tam je, to zase ano. I s tím častým kvedláním fofrklackem není problém se dostat přes 200km/h. Konec rovinky přichází rychle, tak opatrné brzdy, retardér, druhá rovinka a přijezd k technické části před vracákem. Pneu hlasitě protestují, ale zase jen ta nedotáčivost. Auto se drží asfaltu, co to jde. Prostě kam zatočím, tam auto v rámci možností jede, žádné drama, žádné korekce, nic. Pak se blížím ke slavné hokejce, zatáčce v dolíčku. Tam jezdím MRkou se zadrženým dechem, hodně na srdce. Tady se neděje vůbec nic. Auto prostě zatočí, žádný náznak nervozity apod. Dávám si ještě jedno kolo, s podobným průběhem a pak už vzhledem k brzdám jedno kolo chladím a jedu do boxů. 

Tak jak teda?

   Jak je napsáno v nadpisu, jdu proti proudu. Napíšu to na rovinu – pro mě je GR Yaris prostě nuda. Zvuk tríválce je takový mdlý (a to má tento konkrétní kousek jiný výfuk a sání), turbo díra velká, otáčky motor moc rád nemá. Je to pro mne docela velké zklamání. Chápu a naprosto věřím slovům majitele, že GR Yaris je nejlepší na mokru, sněhu nebo ledu. Tam se výše zmíněné nedostatky tolik neprojeví a s pomocí ruční brzdy se s tím dá dovádět skvěle. Ale na suchu na trati…no za mě prostě ne. Za ty peníze…není to prostě auto pro mě. GR Suprou jsem byl jen svezen, ale i tak to auto působilo skvěle. Na svou hmotnost velmi obratné a nedotáčivost v podstatě nezná. GR86 jsem měl možnost i sám řídit a až na ten zvuk je to auto naprosto skvostné. Tak jsem doufal, že i třetí člen GR rodiny na mě tak zapůsobí, když ho konečně budu mít šanci řídit. A ono ne…bohužel…ne.

   Samozřejmě na druou stranu, jsem rád, že v dnešní době takové auto vůbec existuje. Malé auto s výkonem (benzínovým), manuál, to už prostě moc nebude. Jen jsem prostě od krátkého rozvoru čekal větší hravost (a to auto nemělo žádný semislick, jel jsem na ojetých Michelin Pilot Supersport). Takže něco jako někteří zmiňovali o Nissanu GTR. Prostě Playstation. Auto jede, brzdí, zatáčí…ale nějaké vnímání auta, potřebu s podvozkem pracovat, prostě ho aktivně řídit, to se mi nepodařilo. Možná při vyloženě chuligásnkém zacházení něco udělá, ale řídím to poprvé v životě a ve 120km/h opravdu nechci zkoušet prudký skandinávský švih a podobné vylomeniny, nemuselo by to dobře dopadnout. Ono asi v rámci bezpečnosti je to tak lepší, než aby to každý druhý hned někde rozvěsil. Takže jen krčím rameny a říkám sám sobě, že prostě jen nejsem ta správná cílová skupina. Ale i tak jsem vděčný za možnost si ho konečně vyzkoušet. Děkuji tímto majiteli, že mi tu šanci dal. Kdo ví, třeba se mi naskytne příležitost někde na sněhu. Ale do té doby si ho s klidem mohu vyškrtnout ze svého seznamu.

Tady jsou dvě “ostrá” kola v Mostě. Jak bylo řečeno, na brzdy jsem musel velmi opatrně, proto brzdím tak brzy a jemně.