S Italem v Řecku

   Dorazil jsem z letiště po o dvě hodiny zpožděném letu domů, vyházel věci z kufru, dělám si kávu a usedám ke klávesnici, dokud to mám vše ještě v živé paměti. Vrátil jsem se z ostrova Lefkada, nacházejícího se u západního pobřeží Řecka mezi Korfu a Kefalonií. On to sice ostrov tak docela není (původně je to poloostrov s uměle vyhloubeným průlivem), ale to není tak podstatné. Byl jsem tam již poněkolikáté. Jsou tam nádherné pláže, krásné taverny, neuvěřitelně vstřícní lidé, ale také úžasné silnice.

   Abych všechna ta krásná místa bylo možno navštívit, je ideální půjčit si auto nebo motorku, popřípadě čtyřkolku. Auto budu mít k dispozici na čtyři dny. Po vyřízení papírování si jdu auto převzít. Vždy to byl nějaký klasický hatchback se základním motorem, takže třeba Peugeot 307 s dýchavičným čtyřválcem 1,4l, nebo ještě línější Kia Cerato. Letos ale přišla změna, čekal na mě Fiat. Na první pohled jsem tipoval z dálky nějaké Grande Punto, ale ono to bylo Bravo druhé generace, navíc s dieselem pod kapotou. Jelikož v Řecku se v autech místo klasického techničáku vozí protokol z půjčovny, tak vlastně nevím, co mělo konkrétně za motor, ale dle projevu a wikipedie to tipuji na 1,6 MultiJet s výkonem asi 120 koní. Jak se teda s takovým Italem z půjčovny jezdí po nevyzpytatelných Lefkadských silnicích?

   Papírování máme hotové, takže můžu jet. Jelikož s Fiaty mám v podstatě nulovou zkušenost, nevěděl jsem, co vlastně čekat. Hned na úvod mě překvapil celkem hezký a dospěle působící interiér. Mohutná středová konzola má šmrnc a je lehce natočená směrem k řidiči, volant s krásně tlustým věncem se výborně drží a kaplička s budíky je taky fajn. Ve srovnání třeba se soudobou Astrou, kterou jsem tu taky měl, je to opravdu rozdíl. Začíná to dobře. Ovšem jen co zapnu zapalování a čekám obligátní vteřinu až se motor „nažhaví“, přivítalo mě Bravo hezky po Italsku. Hned po nastartování se palubní deska rozsvítila jako vánoční stromeček, blikala kontrolka oleje a ještě další dvě. Na palubním PC mi to hlásilo, ať vyměním olej, žhavící svíčky a ještě něco. No co…temperamentní Ital. Samozřejmě jsem to šel ještě před vyjetím oznámit, ale byl jsem uklidněn, ať se nebojím, že je všechno v pořádku. Tak asi si to všechno opravují sami a v palubním počítači to nevyresetují. Matějskou pouť na palubní desce tedy přehlížím a odjíždím.

   Silnice na Lefkadě mají v podstatě jen dvě podoby. Buď prudké stoupání, nebo pekelné klesání. Navíc Řecký asfalt je sice výborný, že vydrží ta pekelná vedra, ale jako daň za to i suchý celkem klouže, natož, když sprchne. Takže rozhodně nejezdit tempem, jakým jsme zvyklí u nás. Jako základnu máme krásné městečko Vasiliki na jihu ostrova, jež je vklíněno mezi mohutné kopce jak z východu, tak ze západu.

    První den mám namířeno do své oblíbené taverny s asi nejkrásnějším výhledem, jaký jsem zažil a poté na pláž Avali na západním pobřeží, vyrážím tedy na sever právě po úpatí hor. Z Vasiliki vede cesta na vnitřní straně oněch mohutných kopců, ale cesty k plážím na západě vedou na straně opačné. Je tedy nutné hory přejet. Tunely na Lefkadě vůbec nejsou. Hned po opuštění města následuje táhlé stoupání až do vesničky Aigos Petros, která jakoby byla vsazena přímo do strmého svahu. Z klasické okresky se v momentu stává úzká ulička, kde se dvě auta vyhýbají jen těžko. Všechny zatáčky jsou slepé, takže člověk často nemá tušení, jestli ho za rohem něco nečeká. Asi proto je zde zvykem před takovými zatáčkami troubit, aby na druhé straně někdo další alespoň tušil, že tam taky někde jsem. Pokračuji dále do kopce, nadmořská výška stoupá a na druhé straně údolí pozoruji monumentální štít nejvyššího vrcholu ostrova, který je vysoký 1167 metrů n.m. Vzdušnou čarou tak pět kilometrů od moře, to jen pro představu. Po nějaké době se silnice lehce narovnává a po dalším lehkém stoupání přijíždíme do městečka Chortata za kterým se silnice rozděluje, buď dále stoupá do hor uprostřed ostrova, nebo míří na sever až do Kalamitsi. Vzhledem k opět velmi úzkým uličkám, zde dokonce nainstalovali semafory na kyvadlový provoz, protože se zde nezřídka tvořily „špunty“, kdy se dvě auta zasekla a nemohla se prostě vyhnout. Na jejím konci se začíná sjíždět z kopce a najednou se na hraně útesu vynoří taverna Panoramatic View . Po vstupu na její terasu má člověk rázem půl ostrova jako na dlani. Toho pohledu se nelze nabažit. Nejlépe v dopoledních hodinách díky slunci v zádech a tím pádem nádhernému osvětlení krajiny. Navíc hluboko pode mnou je v dálce vidět i ona pláž, na kterou mám namířeno. Jak dopiju vynikající Freddo Cappuccino, vyrážím.

   Zpět přes Kalamitsi, ale vyjet druhým výjezdem a začíná pro Lefkadu typický sjezd k pláži. To znamená silnici širokou tak jedno a půl auta, prudké klesání, vlásenky na plný rejd (a ještě si člověk musí najet) a spousta porostu okolo silnice, takže viditelnost do zatáček velmi nízká. Postupně ale porost mizí a otevírají se úchvatné výhledy na západní pobřeží ostrova. Sice jsme pořád hodně vysoko, ale metry ubývají rychle. Není divu, některé úseky jedu na jedničku a brzdím motorem, ale i tak auto zrychluje. Tady brzdit s vyšlápnutou spojkou bude u některých aut „o brzdy“. Aby nástrah nebylo málo tak asfaltový povrch se z ničeho nic rázem změní na děravé koryto s trčícími kameny. A v tom potkáte auto v protisměru. Tak kdo kam uhne? No občas to vyžaduje trochu couvání a odvahy k zajetí co nejvíc k okraji propasti, kde je to jen kousek od nekonečného pádu do moře. Konečně jsem dole a mohu si užít křišťálově čisté moře. Teď tou samou cestou zpět – takže brutální stoupání, vlásenky, co se sotva dají vytočit. Ještě mám ale zamířeno naopak na samý jih ostrova – Mys Dukato s majákem. Jedu po opačné straně hor, než jsem jel z Vasiliki po krásné, kvalitní a točité silničce, kupodivu tak nějak po vrstevnici. Během cesty se opět objevují majestátní výhledy do krajiny, korunované právě na samotném mysu. Širé moře, nedaleká Ithaka a Kefalonie, sluncem osvětlené útesy západního pobřeží. Naprostá nádhera. Cestou zpět ještě dělám ještě pár fotek. Stejnou trasou ale nejedu, nýbrž se vydávám na „stezku odvahy“, spočívající v přejezdu vrcholku kopce po kamenité cestě a následném ostrém sjezdu do Vasiliki po vnitřní straně pohoří. Jenom to není silnice, ale v podstatě jen pracovní cesta. Skála, do které je vsazena, funguje jako zdroj materiálu pro stavbu nových vlnolamů pro přístav ve městě. Ale už je poměrně široká a celkem využívaná, jelikož se jedná o velkou zkratku na západní pobřeží. Nejsou tam ale žádná svodidla, takže je potřeba jet opatrně, jinak předlouhý pád až do moře. Ale zase se naskytuje krásný pohled na záliv a město z druhé strany, v podvečerních hodinách podtrhnutý rykem windsurfařů, kteří díky vynikající termice brázdí záliv. Už se těším, až to večer zapiju.

   Další den vyrážíme z Vasiliky na opačnou stranu na komorní pláž Amouso, která je vcelku nedaleko, a po příjemném ranním osvěžení se vydávám prověřit Fiata zkouškou největší. A sice vystoupáním na nejvyšší vrcholky v centru ostrova. Začíná to nevinně, pro ostrov „normálním“ stoupáním do vesnice Sivros, ale pak Lefkada přitvrdí. Kvalitní, ale úzká silnice se začíná zařezávat do útesu a serpentýnami stoupám strmě nahoru, na mapě a vlastně i ve skutečnosti to není nepodobné slavným alpským průsmykům. Opět vlásenky na plný rejd, jednička a skoro zastavit, jen během jedné takové otočkyzdolám převýšení tak minimálně metry. Ale nafťáček Fiatu si s tím poradí i se zapnutou klimatizací překvapivě dobře. Tady se to turbo opravdu hodí. Zařazená je jen jednička a dvojka. Mám z rukou vánočku a vjíždím do Aigos Ilias. Tady se snad zastavil čas. Historická stavení, okolo cesty stojí staré rezavé pickupy, nebo se sem tam objeví nějaké to stádo koz nebo osel. Najednou to vypadá, že jedu někomu po dvorku, vede mě to mezi budovami, že se sotva vejdu. Bojím se, že odřu zrcátka. Nakonec vše v pořádku, ale když už si myslím, že jsem to dal, tak pevný povrch nahrazuje štěrk a přímo přede mnou se tyčí stoupání se sklonem snad 45 stupňů (bohužel z fotky to opravdu není poznat). Zastavuji a couvám, abych se mohl trochu rozjet. Se zadrženým dechem vyjíždím tu stěnu a modlím se, ať nepotkám nic proti. Uf, vyšlo to. Pak se jakoby z ničeho zase objevuje krásná silnička a stoupáme dál. Na jednom místě zastavuji na fotky. Ten výhled je neuvěřitelný. Vychutnávám si jedinečnost okamžiku a vyrážím dál. Na samotný nejvyšší kopec se vyjet nedá, ale jsme jen lehce pod ním. Najednou se však na cestě objevují krávy (žádné ženy, ale skutečně tři exempláře hovězího dobytka – kdopak je na fotce najde? :). Jedna vypadá, že si chce dát s Bravem berany duc, naštěstí si to rozmyslela. O pár zatáček dál vidím na příkrém svahu celé stádo. Ty tři to asi nebavilo, tak se šly projít. A to už jsme na střeše světa (ostrova), kde se nám otevře pohled i na severní část Lefkady a začínáme pomalu klesat dolů, abychom sjeli do Chortaty. Klesání už není tak příkré, jako bylo stoupání, tak je čas si všimnout, na jakých nehostinných místech může všude růst zeleň. Samé skály a kameny a mezi tím hojnost stromů a keřů. Výlet zakončujeme malou zajíďkou směrem z Vasiliki na další Lefkádské letovisko Nidri a opět výborným ledovým cappuccinem v taverně nad zálivem s rybářským městečkem Sivota.

   Třetí cestovní den se vydáváme na nejslavnější pláž Lefkady – Porto Katsiki, kde trávím velkou část dne. Cesta je stejná, jako na maják, jen se z ní sjede přímo k pláži. Ale to by to nebyla Lefkada, aby to zase nebylo ručkování vlevo vpravo. Naštěstí je ale toto místo jedno z nejnavštěvovanějších na ostrově, takže cesta je široká, kvalitní, takže bez problému. A to místo za to rozhodně stojí.  Cestou zpět další Freddo cappuccino ve stínu borovic kousek od vysokého útesu v taverně Oasis. Že to bylo opět nádherné místo jistě netřeba zmiňovat. Na okraji útesu byla dole dokonce vidět kvůli zemětřesení dnes již z pevniny nepřístupná pláž Egremni.

   Poslední den s autem jedu přes středisko Aigos Nikitas až na samý sever ostrova – na dlouhou pláž Aigos Ioannis. Nachází se hned u hlavní silnice, ale v podstatě na ní nikdo není a působí dost „divoce“. Takže si užívám soukromého koupání, který narušuje snad jen jeden zbloudilý kiter, jež si užívá čerstvého větru. Cestou zpět ještě dělám foto s pohledem z útesu na Aigos Nikitas a chystám se vrátit auto.

   Fiat to všechno zvládnul na jedničku. Sice stále palubka blikala jako o život, ale nikde mě nenechal a se všemi nástrahami si poradil. Hodnotit ho nějak více asi nebude objektivní. Je to auto z půjčovny a tomu odpovídal stav. Výfuk každou chvíli nepříjemně rezonoval, od podvozku se ozývaly různé rány a pazvuky, navíc byl celkem tuhý, ale bůh ví, v jakém stavu bylo odpružení. Mile překvapila spotřeba. V podmínkách popsaných výše jsem najel celkem asi 300km, a průměr byl 7,4 l/100km. Brutální stoupáky na jedničku, pořád zapnutá klima, samé kopce, jezdilo se ve dvou nebo třech lidech, pětku a šestku jsem v podstatě nikdy nezařadil. Dobrý výkon, opravdu dobrý. Navíc prostorný, pohodlný a uvnitř příjemný. Jen ten motor zněl jako první generace Fordu Transit, ale říkám, nemohu posoudit, jestli je to motorem jako takovým, nebo jen stavem trápeného auta z půjčovny.

   Lefkada je opravdu krásné místo nejen na koupání a lenošení, ale i na ježdění. Sice takové dobrodružnější, ale člověk si tu opravdu zařídí. Občas to chce trochu odvahy a citu, ale ty výhledy a panoramata za to rozhodně stojí. Pokud by se sem někdo z vás nachomýtl na dovolenou, rozhodně doporučuji si půjčit povoz a ostrov si projet, snad fotky potvrdí, že je rozhodně o co stát. Říkám si, jak super by bylo si to tu projet třeba svojí MRkou, i když vlastně některá ta místa bych asi neprojel a ustlal bych si na podvozku. Nicméně ty krásné točité silničky nahoře v horách se střechou dole, to musí být opravdová řidičská radost. Bylo to krásné. Spousta koupání, výhledů, ledových cappuccin, ale taky adrenalinu za volantem. Projíždíte krajinou, uprostřed ničeho se najednou objeví nějaký chovatel koz, silnice lemují místní prodejci medu a olivového oleje. Projet si ostrov je opravdu zážitek. A je jedno, jestli řídíte nafotvý Fiat, líný Peugeot, nebo třeba Suzuki Jimny cabrio – které je tu mezi turisty velmi oblíbené. Mimochodem, potkal jsem tam krásou starou Toyotu Celicu.

PS: Pár fotek jsem si půjčil ze streetview (bohužel je to někdy z listopadu, takže počasí už není to pravé. Mimochodem to vozidlo s kamerou si asi taky užilo), protože prostě byly okamžiky, kdy jsem opravdu neměl myšlenky na to fotit, ale spíše na to, jestli projedu, nebo abych někde neuvízl J