Rallye, navigace, slepá mapa a trpělivost paní Krabové!

Jenomže, to bylo v dobách podoby oné akce, kdy se víc než čas v rychlostních zkouškách počítal počet panáků v hospodě po závodě.  Nakonec právě o tom hlavním, o setkání skvělé party lidí a prožití neopakovatelných zážitků tyhle akce jsou. Rád vám autíčkářům přiblížím jaká je tedy kratochvíle, honosně zvaná rallye, z „kokpitu“ posádky MGB  s číslem dvacetčtyři.

 V pátek už si beru volno a usilovně přemítám, které ze dvou angličanů na cestu do jižních Čech vybrat. Triumphu se v to léto stávala často taková nepěkná věc. Když bylo moc sluníčko, nerad startoval. A specielně v téplém až poloteplém stavu. Na popojíždění v koloně veteránů čekajících před startem do „erzety“ to není to nejlepší. No nic, radši zajedu ke tchýni, kde toho času parkovalo moje MGB GT, řekl jsem si. Tehdy totiž fungovalo příkladně. Ta zvláštní nepěkná věc s elektrikou se mu přihodila až o pár měsíců později. No nic, hodil jsem si korunou, volba padla na MG.  

Odpoledne jsme vyrazili z domova směrem na Řevnici, Mníšek pod Brdy, Nový Knín a Milevsko. Kombinace zajímavých a točivých okresek s mnoha odbočkami byla přímo stvořena pro sladění posádky pro orientaci a základní navigaci. Pravděpodobně proto se již kousek za Novým Knínem ztrácíme a moje navigátorka zběsile hledá mapu. Po té co jsme nabrali správný směr, tj. silnici č.105 vedoucí přes Milevsko až do Týna nad Vltavou, což je mimochodem opravdu krásný kus stále nezničeného asfaltu, zastavujeme v obci Petrovice na odpolední kafe. Místní příjemná hospůdka se ale kromě našeho občerstvení stala náhlým nedopatřením i místem posledního odpočinku podrobného atlasu ČR. Na tuto bolestivou ztrátu mě upozornil až konec „stopětky“ v Týně nad Vltavou a rychlý pohled za sedadla. Hmm, takže jediný doping pro pomoc s šipkovým itenerářem rallye byl v tahu.

 Nicméně díky dobrému značení jsem situaci ustál výborně a do Krumlova jsme dorazili bez mapy, ale taky bez zbytečné „nervozity“ v posádce, jejíž dámská část o této ztrátě naštěstí neměla ani potuchy. Navíc já jsem byl v podstatě nadšený už z holého faktu, že MG dojelo v pohodě až sem. Mapa ovšem nebyla zdaleka to jediné co nám chybělo! Poté co nám došlo, že celá první etapa bude po tmě, paní Krabová zkoumá naše mobily a hledá na nich baterku. Já to neřešim a dal jsem si radši pivo v místním pivovaru, kde byl start ČK a klábosím s ostatními řidiči. Času do startu hromady, myslel jsem si. Navigátorky sedí a cosi počítají v itenerářích. Náš čas byl 7:23 , což je pouhá minuta od legendárního 7:22 který měl Stirling Moss na startu Mille Miglia v roce 1955. No, každopádně náš start v 7:23 nijak legendárně nezačal! 

Etapa první :

V momentě kdy nás startér odmávl, vyrázili jsme vstříc nástrahám úzkých uliček dolů z Krumlovského náměstí.  Stopky běží, tachometr vynulován, ale poněkud se ztrácíme v iteneráři už po třetím odbočení. Začínáme bloudit po Krumlově, na „itík“ není už vidět a posádkou se zmítá lehčí panika. Asi po desetiminutovém marném hlednání správného směru se chytám Mercedesu přede mnou navzdory zlatému pravidlu „Nikdy nevěř tomu, že ten před tebou jede dobře“. Tady to naštěstí neplatilo a po chvíli zmatku a nadávek přijíždíme k prvnímu testu pravidelnosti, tentokráte slalomu na čas. Ten se pak jel ještě jednou jako zkouška stálosti na konci celé soutěže a počítala se nejmenší odchylka. „Tři, dva , jedna, Start“.  Zatímco se snažím zoufale objet kužele a neztratit se kudy je objet, paní „K“ zjišťuje, že nemá zapnuté stopky! Následovala série těžko publikovatelných nadávek z plných plic a fotobuňka  konce „tépéčka“ (pozn. TP = test pravidelnosti, něco jako RZ, ale ne na max rychlost, ale zvládnout na předem stanovený časový limit).  Po další chvíli lehkého bloudění už konečně nacházíme správný směr a vyrážíme z toho „proklatého“ Krumlova pryč. Poté co se i na TP3 opakuje frustrace z ovládání stopek na nejmenovaném chytrém mobilu, obrací se zlost navigátorky na nebohý itenerář. Poněkud do něj vyryla propiskou velkou díru. „Tak a to máš za to, už v životě to nejedu, už v životě to nejedu….“ , prolétlo kabinou jako ostří šípu.

V následující ČK předávám náš zubožený „itík“ komisaři k zapsání příjezdového času se slovy, „ono se nám to nějak roztrhlo“, a vyrážíme vstříc TP4 kterou kombinací zkušenosti a preciznosti navigace vyhráváme!  I když, nerad to přiznávám, tohle bylo v reálu dílem náhody, jelikož jsem měl spíš plné ruce práce řízení s dvojitým obkroužením autobusové zastávky, zárověn nenarazit do zábradlí a přitom protnout správně fotobuňku. A …. povedlo se. Odchylka pouhé 3 setiny od cílového času. Do cíle etapy v Dolní Vltavici přijíždíme tedy  značně vyčerpaní, ale šťastní že alespoň MG běhalo jako na „drátkách“.  O tom, že jsme TP4ku vyhráli nemáme ani potuchy a domníváme se že musíme snad být zaručeně ještě horší než poslední. Nicméně náladu nám to nekazí a oceňujeme  velmi milé přivítání a chutné pohoštění. Navzdory únavě, někdy ve dvě ráno ukončujeme z hrstkou soutěžících co se také neberou tak vážně páteční program. Ufff. To to bude tedy zítra vypadat!

Etapa druhá:

Je světlo. Tento základní rozdíl nám pomáhá k tomu abychom vyrazili a věděli konečně kam jedeme. Užíváme si nádhernou šumavskou přírodu a moc pěkný den, který se vyvedl navzdory špatné předpovědi počasí. Také už dokážeme více sladit stopky, protnutí auta fotobuňkou a víme co máme v každé TP dělat. No tedy zhruba to víme….  Vědí to zjevně i ostatní a tak se již opravdu bojuje o každou „setinku“. Rallye projíždí moc krásnými místy, namátkou Rožmberkem nad Vtavou, kde se zrovna konala soutěž předválečných veteránů, nebo Třeboní, kde jsme se mimochodem jak jinak než lehounce ztratili.

Při dohánění ztraceného času a nebo jízdě do vrchu na uzavřené trati  jsem si uvědomil ještě další dvě zajímavé věci. Jedna je sladění řidiče s vozem a druhá je nebojácnost ženy v roli navígátorky, která mě při normálních vyjížďkách ve sportovním autě brzdí. Ačkoliv jsem říkal, že se mi něco lehce nezdá na brzdách už od páteční noci, paní Krabová často velí: „Předjeď ho. Rychle! Tehnhle se plouží jako smrad, nestíháme, dělej jedeš pomalu“.  Zcela absurdně jsem salvu podobných rozkazů obdržel hned v noci v na „Brložském okruhu“ zavěšený na zadku Hondy NSX, čili auta jízdně vzdáleného od MGB řadu světelných let! Podobným způsobem mě má drahá polovička donutila předjet hned řadu „civilních“ vozů před sobotním poledním příjezdem do Budějovic, jelikož jsme byli po dopoledním tankování lehce ve skluzu.  Zkrátka stopky a závody v člověku umí pěkně vybudit soutěživou náturu. Do cíle soutěže po druhém dni vjíždíme daleko pohodověji s pocitem že jsme snad žádnou TP vyloženě totálně neprokoučovali. V Černé v pošumaví kontrolujeme čas do cíle a já otevírám první pivo z těch dvou co jsme dostali u soukromého pivovaru Glock pár desítek kiláků předtím. Čeká nás už jen pohodový dojezd několika set metrů do cíle po malé silničce do Dolní Vltavice.  Příjezd do cíle, pěkně s pivem v ruce a úsměvem na tvářích mě skoro až připomíná jednu videoreportáž mého oblíbeného britského závodníka  a novináře Chrise Harrise při jednom dojezdu Mille Miglia v továrním závodním Jaguaru C-type. 

Je pravda že South Bohemia Classic nebyla Mille, já jsem nebyl Harris a moje auto nebyl Jaguar C-Type, ale radost z prožití opravdové rallye a strávení několika set kilometrů v klasickém voze a možností si vyzkoušet jak asi vypadá princip té slavné Mille Miglia nebo Silvretty Classic či podobně byla fakt moc fajn zkušenost. 

PS: velmi pěkné fotky na tomto blogu jsou od Ondřeje Kroutila, tuším akce rok 2014 (já sám moc fotit neumím..)