Proč muži myjí auta v dešti

Jistě jste si všimli, že poslední dobou vyrostly nové myčky jako houby po dešti. Snad každá osada obydlená alespoň tisícovkou lidí má dnes někde na okraji postavenou novou automyčku umožňující bezkontaktní umytí a navoskování celého vozu za pár desetikorun. Staré kartáčové strojovny přilepené k benzínkám tak zůstávají útočištěm ‚pracovních koní‘, tedy hlavně Octavií v padesáti odstínech stříbrné metalízy. Konečně skladba vozů u oněch nových chrámů lesku vypovídá i o vztahu řidičů ke svým vozům. V řadě za sebou stojí rudá Carrera 4S předchozí generace, neuvěřitelně zachovalý Žiguli a 18 let starý Seat s absurdně nastaveným odklonem kol s nízkoprofilovými pneumatikami.

Sám se do těchto front často stavím, nejen kvůli pocitu důsledně odvedené práce. Přiznejme si skutečnost: Můj vůz je tak trochu krám a skrz jeho místy potrhanou střechu by do něj v kartáčové myčce nateklo nepříjemné množství vody. Pokaždé když jedu kolem, sleduji, jak velká se vytvořila fronta, i když vlastně nepotřebuji dopřát vlastnímu vozu očistu. Nedávno jsem jel kolem oblíbené myčky v dešti a k mému velkému překvapení byly všechny boxy obsazeny. Jaký má význam mýt auto v dešti? Ještě než se vymotá z parkoviště, bude nutně pokryto nánosem rozmočené pouliční špíny. Kroutil jsem nad nelogickým úkazem hlavou a pokračoval za svými povinnostmi, netuše, že sám se na jejich místě brzy ocitnu.

Soužití s automobily je v podstatě jednoduché. První auto nežárlí na druhé a s klidem sdílí garáž hned s několika klidně i vypůjčenými kusy najednou. Můžete si s kamarádem na týden auta vyměnit, aniž byste se museli bát, co vám napáchal pod kapotou. A když už máte té své staré herky dost, prostě ji vyměníte za novou. Přátelé i rodina vám pogratulují a nikdo vás za takový krok neodsoudí, ani když hlavní motivací byla prostě jen nuda či zvědavost. Konečně když se vám podaří vlastní auto nabourat, je jen na vás, jak se k tomu postavíte a zbavit se jej je jedno z legitimních řešení. Jak říkám, s auty je to jednoduché. S kým to jednoduché není, jsou drahé polovičky. Někdy jsme oba z neznámého, či známého důvodu nevrlí a naštvaní a tak nezbývá, než trochu upustit páru. Přístupy jsou různé.

Jednoho sychravého odpoledne, kdy se ocelově šedá obloha nemohla rozhodnout, zda bude jenom hnusně nebo i zaprší, jsem se vrátil z práce otrávený. Doma mě nečekala nahá ženuška se studeným pivem a pečeným kuřetem, ale zcela vyčerpaná psycholožka, která celý den bojovala s přehnaně protektivními matkami z čerstvě se rozvádějících rodin. Dokonce ani pivo v lednici nebylo. Nevydržel jsem jen tak sedět na židli, něco jsem prostě musel udělat a tak jsem si vzpomněl na ty blázny, kteří v průtrži mračen vysoušeli karoserie mikrotenovými hadříky. Popadl jsem impregnaci na střechu, nějaké ty hadry a vyrazil do myčky. Mrholilo. Před vjezdem nebyla fronta, byť dva ze tří boxů byly obsazeny. V prvním stála Dacia Duster, jejíž majitel s nejvyšší ostražitostí otíral pryžové lišty na stěračích. Do druhého boxu jsem neviděl. Zaparkoval jsem do posledního volného místa a měl jsem pocit, jako když poprvé přijdete do posilovny a vlastně tam vůbec nikoho neznáte. Naházel jsem několik zašlých mincí do oroseného stroje a podal si ruku se studenou a mokrou pistolí vysokotlakého mytí. Obyčejně jsem s celým procesem hotový za pár minut, ale tentokráte jsem vydržel přes půl hodiny. Spláchl jsem každé myslitelné smítko, vydrbal zčernalá kola, vytřel nepřístupné okraje dveří i vnitřní prahy. Čtyři metry oceli a plastu se leskly jako před 19 lety. Takhle důkladně jsem svoje auto ještě nikdy neumyl a v mé duši se pomalu rozhostil klid a úleva. Jako bych přišel z náročné tůry a poprvé za den si sedl. Zalil mě příjemný pocit únavy a relaxace. Konečně jsem pochopil, proč muži myjí vozy v dešti. Spokojený jsem vyrazil domů a bylo mi vlastně jedno, že hned po opuštění krytého boxu, zlila zrcadlový lesk průtrž žárlivé oblohy.