Pod kůží za jeden víkend

Už více jak rok, se dokopávám napsat něco k jednomu nevšednímu víkendu a dnes je asi ta správná nálada, tak se pohodlně usaďte a já vás alespoň na okamžik pustím k nám domů (teda spíš do auta) :)

Moje přítelkyně je od své podstaty člověk auty nežijící, moji zálibu ve švédském plechu však jakž takž toleruje. Tolerance ovšem znamená pouze to, že nemám doma jadernou válku v okamžiku, kdy odjedu na celovíkendový sraz značky, případně když se celý den věnuji povinostem klubového radního. V případě, kdy doma projevím radost nad novou serepetičkou v autě, či mám potřebu jí v náhlém záchvatu emocí sdělit jak nádherný kus auta právě projíždí přímo vedle nás, nastává mírné (naštěstí dočasné) ochlazení diplomatických vztahů na palubě vozu, či v domácím prostředí, které je zakončeno buď suchým konstatováním, nebo rovnou důrazným vysvětlením, že tudy cesta opravdu nepovede (jinak je ale vážně roztomilá, úžasná a chápající… ano, kryju si záda, kdyby se k tomuto materiálu náhodou dostala).

Klasickou modelovou situací může být okamžik, kdy jsem poprvé přivezl domů C70. Plný nadšení a mixu všech těch navrátivších se pocitů z mládí (viz předchozí blog), jsem ji dotáhnul k tomu nádhernému kusu švédské oceli, který čersvě naleštěn přímo zářil na jinak zaprášeném a fádním parkovišti před naším tehdejším bydlištěm. Její reakce “hmm, auto… modrý” mě tehdy velmi rychle vrátila do reality. Svoji přítelkyni bezmezně miluji, ale když o týden později při opouštění vozu třískla bezrámovými dveřmi tak, že se málem vysypalo okno, vyletěl jsem jako čert z krabičky. Nechápavý pohled drahé polovičky a dotaz “co děláš, vždyť to JEN auto” ve mě vyvolal potřebu zahájení určitých diplomatických rozhovorů, jejich cílem bylo, že žena bude chápat moji určitou citovou vazbu a vášeň pro auta, kterou si táhnu již od mládí a já omezím tok informací na toto temá, vysílaný jejím směrem.

Jak už to při jednání bývá, dosáhli jsme určitého kompromisu. Žena pro můj koníček pochopení nadalé nemá a já o nich doma nemluvím… no, alespoň už netříská dveřmi :D

Abych to uvedl na pravou míru, ona moje přítelkyně vlastně není vyloženě proti autům, jen ji absolutně nezajímají a jedná se pro ni jen o hromadu kovu, jejímž úkolem je převoz pasažerů z bodu A do bodu B, nic víc, nic míň. Veskrze mám povoleno dotáhnout domů téměř coliv, pokud to nebude moc malé, moc hranaté, moc staré, nebo kombík (a nedej bože o Volva, protože pohřebákem prostě jezdit nebude). Vlasně úplně jednoduchá a lehce uchopitelná pravidla, že? 

Jednoho dne se mi díky souhře šťastných náhod a také díky brněnskému dealerství AUTO CARDION, podařilo dostat k možnosti mít na celý víkend zapůjčené, v té době úplně nové a na běžné silnici nepotkatelné, Volvo V90 D5 AWD Inscription. Ten víkend jsme měli naplanovanou návštěvu muzikálu v Praze, spojenou i s víkendovým pobytem a přespáním u rodičů přítelkyně na Vysočině. Nádherný a majestátní kombík na dvacetipalcových kolech se k tomuto účelu přímo nabízel… a sakra… kombík… 

No nic, řekl jsem si, že si holt alespoň já cestu užiju a žena snad to jedno zadní okno a pětimetrovou délku autu odpustí, když je teda půjčené. V pátek odpoledne jsem ponechal C70 na parkovišti dealerství a nasedl do auta, jehož exteriér i interiér mě zaujal už při přestavení tohoto modelu. Kůže, pravé dřevo, přístrojový štít bez jediného mechanického ukazatele a velký tablet infotaimentu, prefektně ladící s precizně prodevenou palubní deskou, mě naprosto uchvátil. Okamžitý pocit byl, že jsem nasedl do jiné paralelní reality, která je oproti jisté mechanické hrubosti C70, neprosto klidná, tichá a vyhlazující pocuchané nervy klasického pracovního týdne. V tomto stavu jiné reality jsem doslova proplul městem vyzvednout přítelkyni z domu. Samozřejmě jsem se neudržel a své pocity jsem jí stihl sdělit ještě před příjezdem po telefonu, což se setkalo s klasickým úspěchem, byť částečně limitovaným tím, že mi asi nechtěla zkazit tu dětskou radost, kterou nemohla přeslechnout v mém hlasu. Nevím jestli při příchodu autu odpustila to jedno okno navíc, ale hlavní bylo, že do něj nasedla (možná, že si v očekávání další záplavy, pro ni naprosto nehodnotný a nezajímavých informací, nestihla ani uvědomit, že tam to okno navíc vlastně je). 

První náznaky podivného chování se u ní začaly projevovat již pří výjezdu z Brna. Nejen že akceptovala neustálý příval informací o voze, ale dokonce bych i řekl, že se chvilkami dokonce opravdu podívala na zrovna popisovanou čast vozu nebo jeho funkčnost, což bylo opravu nezvyklé. Cesta na vysočinu tak proběhla vlastně v poklidu a finalní informace, že je to docela hezké auto, mi lehce vyrazila dech. Zapudil jsem rychle myšlenku na reakci, že je to obří kombík, které ona nesnáší a raděj jsem si vychutnával onen pocit němého úžasu.

Druhý den jsme vyrazili směr Praha a já se rozhodl vyzkoušet vše co V90 nabízela, ať už se jednalo o hlídání jízdy v pruzích, adaptivní tempomat nebo systém Pilot Asist ve druhé generaci, na který jsem byl opravdu hodně zvědavý. Přítelkyni tyto elektronické hračky na palubě opravdu zaujaly, což pro mě bylo velmi překvapivé zjištění. Ještě překvapivější však bylo, že jsem si po zaparkování vozu, který budil zájem kdekoliv jsme s ním někoho míjeli (tímto se omlouvám jednomu městysi v okolí Třebíče, protože díky mě a V90 mají na silnici trochu křivě namalované čáry, borec co je maloval to nějak, při pokusu ukroutit si hlavu za devadesátkou, decentně nedal… :) ), uvědomil, že se vlastně celá cesta nesla v duchu debaty o autě. Což mě přivedlo na myšlenku, zda-li jsem si nesplet přilekyni, či mi na tento víkend raději nepodstrčila svoji dvojnici. 

Tato myšlenka byla rychle vyvrácena již za pár okamžiku, kdy jsem omylem začal o autě mimo jeho palubu. Informace “dost, teď jdeme na muzikál a já nebudu poslouchat o nějakém autě”, mě ubezpečila, že je to pořád moje milovaná přítelkyně a že svět je stále v rovnováze.

Cesta zpět se však nesla opět v duchu hraní si Pilot asistem, zkoušení jakou zatáčku ještě vybere a kdy už dá jasně najevo, že se mu tento způsob provokace ze strany řidiče vůbec nelíbí. Krom dočasných čar na zůžené dálnici fungoval naprosto perfektně a docela slušně překonával i meze, o kterých jsem si myslel, že jsou pro něj absolutně hraniční. Co však ženu zaujalo nejvíc, byly přední full LED světlomety prořezavající tmu před vozem a hlavně jejich funkce automatických dálkových světel se stínováním ostatních vozidel ve stejném směru. Přesně propočítáné, avšak chvilkami chaoticky vypadající pohyby paprsků světla pro ni (a nejen pro ni) byly jako divadlo. Možná ještě lepší divadlo to bylo pro řidiče systémem světel vystínované Octavie, který před tím než jsem jej předjel, zažil, jaké to je svítit si dálkovými a přitom mít cestu do dálky více osvětlenou vozidlem zasebou. Musel si připadat jako v tunelu, protože před jeho vozem byl pruh tmy, kterou jen nepatrně prořezavalo světlo dálkového halogenu, který se vši silou snažil dohlédnout alespoň těch několik desítek metrů před vůz. Okolní stráně však zářily jasným světlem do vzdálenosti stovek metrů před Octavii. Toto vše bylo ještě umocněno každou zatáčkou, protože pochyb stínovaného bodu není u Volva úplně plynulý. Poskakování tmaveho čtverce okolo Octavie, která se díky ohybům silnice pohybovala různě po zorném poli V90, působilo občas opravdu komicky. Avšak bylo naprosto funkční a za celou cestu až do předjetí, nedošlo k tomu, že by se stínovaný prostor netrefil na vůz jedoucí před námi. Každý světlomet má navíc vlastní řídící logiku, takže nechodí za volantem “synchronizovaně”, nýbrž například v levé zatáčce jde levý světlomet takříkajíc napřed, zatím co pravý okamžik posečká a stále osvětluje pravou stranu vozovky u nájezdu do zatáčky. Toto chvilkové “zašilhání”, má za následek naprosto špičkové osvětlení prostoru před zatáčkou i zatáčky samotné. Navíc je to další z divadelních představení pro posádku :) Žena se celou cestu usmívala a můj svět se opět dostával z rovnováhy.

V neděli dopoledne jsme vzali V90 na projížďku s kamarádem, bydlícím kousek od přítelkyně a na krásně rovné travnaté louce malinko poškádlili AWD, které splnilo očekávání a okamžitě tahalo pětimetrové kombi do mírné, ale krásně čitelné přetáčivosti. Na stejné louce a jejím okolí před tím vznikla malá sada fotek u tohoto článku. Z obavy o velké dvacítky s nízkoprofilovými gumami jsme se však po krátké chvilce vrátili zpět na pevný, byť občas ne úplně rovný asfalt v okolí Třebíče. Musím uznat, že na to, jaké obutí V90 měla, byla i na základním podvozku s pružinami docela komfortní. Se vzduchem, nebo na devatenáctkách by to pak bylo úpně ideální. 

Auto až neskutečně dobře drží v zatáčkách a překvapuje svojí vůlí ochotně se vecpat i do utahující vlásenky bez toho, aby ztratilo špetku jistoty a obrovskou dávku neutrality. Toto třeba u C70 neznám a na skoro pětimetrový kobík s pohotovostní hmotností téměř dvě tuny, je to obdivuhodný výkon. Motor D5 je obzvláště díky systému Power Pulse (stlačený vzduch roztáčející turbo a omezující turbo-lag) v nižších otáčkách schopen reagovat velmi rychle a obzvlášť pevné starty mu jdou díky kobinaci s ADW hodně dobře. V dálničních rychlostech už se však projevuje váha vozu a výkon, který je na ni na urovní lehkého nadrůměru. Neříkám, že s V90 je předjíždění v rychlostech nad 100km/h výrazně pomalé, každopádně už to chce více předvídat. Holt kdo chce více sportovní jízdy, měl by spíše volit benzínovou T6 nebo hybridní T8.

Neděle večer zanamenala jediné, cestu domů do Brna a zároveň poslední delší projižďku se zapůjčeným Volvem. Cesta za divadelního představení LED světlometů rychle ubíhala a já si všiml, že s ženou není opravdu něco v pořádku. Nejen, že se skoro bych řekl zálibně rozhlížela po interieru vozu, sem tam si hrála s velkým displejem uprostřed palubky, ale dokonce to vypadalo, že tomu autu dala i jméno. Říkal jsem si, že mám asi slyšiny. Z omylu mě vyvedla až věta vypadnuvší z jejích úst po zastavení před domem. “Opravdu musíme Alfréda vrátit?”. Cože?! “Vždyť je to přece velký a ještě k tomu kombík od Volva!” To bylo jediné na co jsem se zmohl. Následná informace o tom, že to sice kombík je, ale krásnej, chytrej a že by vlastně spoustu věcí vyřešil za ní a tak by se s ním nebála jezdit, i když je tak velkej, mě naprosto uzemnila. Ano, moje, vůčí autům naprosto imunní přítelkyně, podlehla kouzlu této pětimetrové lodě, která je témeř přesným předobrazem vozu, jaký nám do toho okamžiku nesměl přes práh (tedy až na tu hranatost, která se z designového jazyka Volvo potichoučku vytrácí). 

V ten okamžik jsem si uvědomil, jak moc je tahle socha nakolech dobrá. Nemusí totiž excelovat v každé zatáčce a být lepší na ostrou jízdu než třeba BMW, nemusí být ani tak pohodlná a tichá, jako třeba limuzíny od Mercedesu. Ona má totiž své severské kouzlo. To kouzlo, které při blízkém seznámení zapříčinilo, že se tento ingot svědské oceli, otesaný do naprosto úchvatných tvarů, dostal pod kůži i člověku, který má jinak k autům absolutně nulový vztah…

Nemusíte se však bát. Dnes po více než roce, kdy ve V90 neseděla, je přítelkyně opět v pořádku a doma je vše ve starých kolejích. Moji vášeň pro auta nadále nechápe, já o nich doma nemluvím a občas třískne dveřmi… aktuálně nastěstí u firemního Rapida. Já však dnes už vím, že i ona dokáže podlehnout něčemu na čtyřech kolech a mít to vlastně i svým způsobem ráda, svět je zase v rovnováze… :)