Můj poslední letošní hejt a ohlédnutí se do zpětného zrcátka

Víte, u nás ve městě je poněkud pitomě vymyšlené spojení tří cest vedoucích absolutně jinam. Z velice rychlého mostu se po semafory řízené křižovatce dostanete na úsek, ke kterému se zničehonic připojují další dva pruhy, jeden zleva, druhý zprava a zatímco prostřední pruh pokračuje dál ve stejném směru, zbylé dva pruhy slouží k odbočování. Levý, který mimochodem zatáčí o asi tak devadesát stupňů, slouží k odbočení k supermarketu či vrácení se zpátky na most. Pravým se zas dostanete do centra k městskému úřadu. Proč mě to tak rozčiluje? Protože neuplyne den, kdy by se nás nepokusil zabít Čurila Plenkovič v autě s g-paketem, co se chce dostat na 150 metrech přes tři pruhy. Zrcátka? Nezájem. Blinkry? Občas něco blikne. Prostě YOLO. Další skvělá věc je, že na 300 metrech máme tři semaofry, co nemají úplně synchronizovaný chod, takže člověk pořád zastavuje. Pak mám chuť někoho profackovat.

Mám to v našem chudém sudetském městě rád. Na slunci to tu vypadá docela fotogenicky, okolo je hezká příroda a pár docela fajn silnic. Tu ale přichází problém, jak bylo uvedeno v naší učebnici přírodovědy, jsme přístav. Nic jako Hamburk, Calais ani Bremerhaven. Ale přístav tu je a je tu taky (nečekaně) řeka, která se občas rozhodne rozvodnit a vylít ven z koryta. To sice ničí lidem životy, ale také je to mimochodem jediný způsob, jak se dostaneme do televize. Problém je, že přes řeku vedou dva mosty pro auta. Dva. Pro pětapadesát tisíc lidí. Teď teprve přijde ta vtipná část. Ten sjezd k odbočce zmíněné výše se totiž na rok zavře. Přesně na ten rok, kdy já budu muset znovu vyrazit do autoškoly s něčím znatelně větším než malou motorkou (pověsti říkají, že to vypadá a jezdí jako Berlingo, protože to je Berlingo). Čeká mě hodně nadávání, radši se proto půjdu zapsat na listinu čekatelů na nové srdce, moje pumpa by to nemusela vydržet.

Parkování je nutná podmínka pro smysluplné využití motorových dopravních prostředků. Nejsem první, kdo na parkování ve městech nadává, přede mnou o tom psal jistý Jeremy Clarkson, kterého možná znáte. V centrech nejde zaparkovat. Tím umírají malé obchody, což je problém. Ne že bych potřeboval chodit pro sýr, brýle a německé tradiční šortky denně, ale jak to mám udělat, když je v celém městě jediná parkovací budova (zbytek jsou prostě normální parkovací místa v ulicích, před knihovnou apod. a pak u velkých obchodů). Nejvíc miluju to, že do toho hlídaného parkoviště mám na motorce zákaz vjezdu, navíc je většina míst ve městě placená. Z těchto důvodů zažívám před školou veselá rána plná soubojů o parkování, které prozatím nepřerostly v turnaje v boxu.

Tak jsem si ulevil a je čas přejít k té radostnější části.

Děkuji Autíčkáři

Na začátku roku jsem se konečně rozhoupal k registraci na tenhle web. Když se naskytla příležitost, začal jsem si tu psát blog. Rozhodně toho nelituji. Autíčkář je svůj a mám to tu rád. Nejen díky bez vyjímky skvělým článkům, ale i díky vám, diskutérům a bloggerům. Vy velkou měrou přispíváte ke kvalitě tohohle webu. Možnost nákupu trika mě mile překvapila, ani jsem moc nepřemýšlel a jedno si koupil. Teď vyčkávám na doručení. Možná se v něm ukážu na nějakých Kafe a kárách.

Grand Tour

Letošek byl skvělý rok pro filmy. Dostali jsme Deadpoola, Suicide Squad, Hledá se Dory, Rogue One, Atentát, Anděla Páně 2. Nejdůležitější filmařský počin letoška ale nebyl film. Vrátili se nějací staří muži a ukázalo se, že svět ty tři děduly potřebuje. Jejich Top Gear se stal klasikou, která spoustu lidí ovlivnila a inspirovala. Grand Tour je vlastně jako Top Gear ale mnohem blyštivější, chutnější, nadýchanější a spousta dalších přívlastků, které vlastně ani nejdou dohromady, nicméně mají všechny pozitivní význam. Všechno se, jak se říká, v dobré obrátí. Dokud nás budou Jeniffer, Kapitán Šnek a Křeček bavit, je všechno v pohodě.

2016, přelomový rok

Vzal nám Land Rover Defender. Měli bychom nad ním truchlit? Ne, ani ne. To auto si zasloužilo odejít se ctí a to se mu povedlo. Dostalo speciální edici, spoustu článků a vzpomínek, poděkoval mu i Top Gear, když ještě za něco stál. Tak odchází hrdina. Po těch letech je to zasloužený odpočinek

Pokud jste aktivní na internetech, víte, že rok 2016 není moc populární. Dali jsme sbohem velké spoustě skvělých lidí. Důvod k oslavám nemá ani Toyota po její prohře v Le Mans v posledním kole. Tohle byl první ročník, co jsem nějak sledoval. V telefonu mám aplikaci, na počítači jsem si čas od času pustil přenos. Fandil jsem Porsche, přiznávám se. Ke konci jsem ale začínal propadat trudnomyslnosti, protože se Hitlerwagenu nepodařilo ztrátu snižovat. Už jsem se smířil s druhým místem, když v tom Toyotu postihla porucha. Ne, vítězství aut ze Stuttgartu jsem nemohl uvěřit. Nejúspěšnější značka historie 24 hodin Le Mans tak znovu zvítězila. 

Radovat se asi nebude ani Lewis Hamilton, skončit druhý ale není zas taková ostuda, protože kdyby byla, nikdy bych nemohl ven, neboť moje nejlepší umístění jsou většinou čtvrtá místa (pokud nejsem úplně poslední). Pro příští rok navíc platí velká šance, že šampionát opanuje, takže nemusí házet flintu do žita. V tomhle případě jsem prohrál i já, protože jsem mu fandil.

Hodnocení na konec

Kdyby vás to zajímalo, jako že nezajímá, pro mě je autem roku Porsche 718. Hlavně je to jednoduše skvělý sporťák. A ta cena není zas tak vysoká, jak by se mohlo zdát. 

Motorkou roku je Honda Africa Twin. Její předchůdkyně spoluzakládaly kategorii cestovních endur i vyhrávaly Dakar. Pokud chcete motorku, co vás bez problému doveze na Colu i na Kolu, dál hledat nemusíte.

Ortel 

(ne nácci, rozsudek) (ne ten seriál, prostě chápete ten koncept, žejo…) Pro letošek je příznačné to, že všechno byl buď fenomenální úspěch, nebo příšerná katastrofa ve stylu papírové vysoké pece. Fenomenální úspěchy? Zmíním dva a oba sportovní-Krrrpáááálééék (nejinfarktovější moment roku a chvíle, kdy jsem málem brečel) a prakticky celý SP v biatlonu v NMNM. A katastrofa? To bylo horší. Umíraly legendy. Zmíním třeba Buda Spencera, Carrie Fisher, Davida Bowieho, Věru Čáslavskou, Karola Poláka, ale je jich mnohem víc. Je to vpravdě na pohled smutný zástup. Mimochodem celý tenhle článek je psaný tak, aby vzdal odchozím hold pomocí odkazů.

Přichází ale doba nových legend. Hlavně pro nás, autíčkáře. Mercedes a Aston plánují nejúžasnější hypersupermegagigaterraauta, týden před Vánoci jsem byl v Boleslavi a kodiaqy vypadají nadějne. Renault začíná s výrobou Alpine. Do toho začínají dělat automobilky repliky svých legend. Chiron se pokusí o nový rekord. Svět je nakonec docela fajn.

Je čas letošek zakončit písní (tedy její poněkud monumentální verzí) z filmu o chlapíkovi jménem Brian.(nebojte se, Eric Idle žije)

A poučení na konec? To je jednoduché, jde o něco, co mi rezonuje pár měsíců v hlavě. Nikdy, ale opravdu nikdy nic nenechávejte na potom. Může se vám stát, že vám něco uteče a další šance už nepřijde. Pak budete sedět a litovat. Nikdo nechce sedět a litovat. Ani ležet a litovat. Ani stát a litovat. 

Šťastný nový rok 2017 a hodně úspěchů jak na silnici, tak v životě, vám přeje whitenight (to jsem já).