První auto

Pamatuji si, že jsem jako malý prďola stál na zadních sedačkách našeho Renaultu 19 a hlásil značky a názvy aut, které nás předjíždějí. Jakoby to bylo včera, kdy jsem se učil řídit stařičký Ford Escort, když mi bylo 13 let. Jakmile mi bylo 18, dostal jsem úžasný doklad s nápisem řidičský průkaz a konečně jsem mohl řídit auto legálně. Pro kluka, který měl k autům již odmalička blízko to bylo něco úžasného. Jenže vlastní auto jsem ještě neměl. 

Pro moje štěstí mám naprosto úžasnou rodinu. Jednou mi zazvonil telefon, volá strejda, že má pro mě překvapení – koupil mi auto. Sedmého dne v červenci roku 2011 jsem si jel pro své první auto. 

Ano, je to Honda. Přesněji pátá generace Civicu s 1.3 benzínem s karbecem. A ano, je bourané. Jeli jsme pro něj kousek za Vídeň, bylo levné, mělo najeto asi 200.000 km a vlastnil ho klučina, co se s ním učil jezdit na okruhu. Vzhledem k tomu, že si koupil ITR a RX-8, tak se svého auta na učení vzdal. Naložili jsme auto na vozík a hurá domů.

Během oprav jsem se s autem občas projel po slepé okrsce, abych se utvrdil v tom, že 1.3 stačit nebude a chce to něco více. Navíc se mi stále nedařilo sehnat pěkný a hlavně originální LP blatník, tak se pořídilo druhé auto na díly. Bohužel jsem byl jen chudý student, peněz moc nebylo a tak se nepořídilo VTi, ale koupil jsem obyčejnou 1.5 na díly, ovšem s klimatizací a velmi pěkným interiérem.

Začala fáze oprav. Původní myšlenka byla jednoduchá – opravit auto do pojízdného stavu, přihlásit a mít auto na dojíždění do Brna na vysokou školu. Bohužel realita byla jiná, jakmile se auto trochu rozebralo, tak se zjistilo, že není až v tak super stavu jak mělo být. Stálo pár kaček, takže to příliš nevadilo, ale byla nutná rozsáhlejší oprava.

Disponuji parádním zázemí. Strčili jsme obě auta do dílny a začlo se pracovat. Motor ven, rozebrat interiér, vytahat elektriku, nezůstal šroubek v matce a auto bylo kompletně rozebráno. O prázdninách se pracovalo lépe, utíkalo to, pak začala škola a na auta nebylo moc času. Tak se začala celá stavba prodlužovat. 

Z původní opravy se stala stavba na celkem 3 roky. Během té doby se pořídili 15” Toyota kola, z toho důvodu i podložky a auto se začalo nafukovat do stran. Protože Civic byl stejný jako každá druhá starší Honda, tak měl zrezlé zadní lemy. Laborovalo se zda řešit opravnou sadu nebo něco jiného. Aby jsme to neměli tak jednoduché, tak jsme si naložili další náklad na záda a zvolili druhou cestu. Tu složitější. Vznikla vidina nového bodykitu z laminátu. Seznámil jsem se s lidmi z Pony Fantasy, kteří kousek od nás vyrábí již několik let spací nástavby na kamióny. Vybrala se varianta vyrobení kopyta sejmutím finálního tvaru z auta. Přes prázdniny jsem vyfasoval pěnu, smirkové papíry a zásobu kapesníků (jsem alergický na prach, a že z PUR pěny prachu je).

Začal jsem sochat zadní blatníky z ničeho. Nejprve byl nápad, pak skicy a nakonec jsem začal vyrábět vizi v 1:1 rovnou na autě. Nebudu lhát, zabralo mi to spoustu času a nyní bych na to šel naprosto jinak, ale to je už vcelku jedno. Mezitím jsme s bráchou dokončili práce na podvozku a zbytku karosérie. Veškerá rez byla odstraněna, kovové díly opískovány, nalakovány. 

Už jsem byl nějaký pátek členem Hnojda klubu, tak jsme v průběhu úprav začali přemýšlet, co udělat jinak, odlišně, nově. Docela jsme se s bráchou vyřádili v tomto odvětví. Začli jsme nevinně – dozadu přišla kotoučová náprava, hydraulická ruční brzda byla taková třešnička na dortu. Brácha měl cestu do UK, tak cestou zpět koupil sadu předních sedaček a volantu z EP3 (Civic 7. generace TypeR). Pak přišla na řadu asi nejlepší úprava – instalace středového tunelu z Prelude 4. generace. Co vím, tak v Evropě se o to asi nikdo nepokusil, udělal to jen jeden člověk z USA, co jsem dohledal. Ačkoliv jsme si mysleli, že to bude lážo plážo, tak jsme se trochu přepočítali. Muselo se hodně řezat, svařovat, lepit, kitovat a brousit. 

Stálo to ovšem za to! Auto dostalo skvělou loketní opěrku s velkým úložným prostorem, navíc se velmi pěkně uchytila hydraulická ruční brzda a řadící páka s shortshiftem trčela tak akorát. Pro naše štěstí máme velice šikovnou mamku, která je vyučená brašnářka. Celý tunel se potáhl do ekokůže s červeným šitím, návleky na řadící páku a ruční brzdu byly z alcantary také s červeným prošíváním. V alcantaře jsme se celkem shlédli a práce postupovaly. Potáhli jsme tapecírunky a na stropnici udělali rising sun vlajku. Když jsem jen tak ze srandy vystavil inzerát na Hnojda klub (než mi byl smazán pro komerční inzerci), tak se ozvalo i dostatek lidí, kteří by stejnou stropnici chtěli mít.

Psal se rok 2014 a auto bylo hotovo. Uteklo spoustu času, udělalo se spousta práce, utratily se nějaké peníze a výsledkem bylo moje první auto. Opravdu? Ne tak docela. Stavba auta trvala tak dlouho, že jsem si stihl koupit další auto. Takže moje první auto, co bylo nyní hotovo už nebylo moje, nechal jsem ho bráchovi. Když se ohlédnu zpětně, tak na něm udělal určitě více práce než já. Zasloužil si mít pěkné auto. Narozdíl ode mne již mohl přijet na maturitu vlastním autem.

Ale co teď? Auto bylo hotovo, byl čas ho naplno užívat. Brácha s ním jezdil téměř každý den, byly jsme spolu na Hondayi, občas mi ho půjčil, párkrát se ukázalo i v Brně. 

Jak šel čas, tak auto trochu omrzelo, nestihlo se udělat úplně vše, co bylo plánováno a tak byl čas se posunout dále. Brácha vystavil auto na prodej. Ozvalo se několik rádobyzájemců, kteří nabízeli 20-30.000,- či případnou výměnu za jejich plečku. Inzerát se po čase stáhl, protože zájemci byli opravdu tragičtí. Když mi nabourali moje nové auto, tak mi brácha půjčil jeho do Brna. Jezdil jsem s ním nějakou dobu po Brně a co čert nechtěl. Vyjíždím z Vaňkovky a couvne mi do něj SUV. Kapota se srolovala a já měl oči pro pláč. Brácha to naštěstí vzal celkem v klidu. Nahlásila se pojistná událost, auto se uznalo jako nerentabilní opravovat a tak dostal vyplacenou částku za totální škodu.

Auto se odstavilo, začla se shánět kapota s přední čelem a k tomu i čelní sklo. Když se nedařilo nic sehnat, tak přišlo na řadu velké rozhodnutí. Auto nikdo koupit nechtěl, opravit nebylo moc z čeho a tak šlo pod kudlu. Loni začal brácha auto rozprodávat na díly.

Od koupě prvního auta uplynulo již 6 let, 3 roky se na něm pracovalo, potila krev, naučili jsme se za tu dobu obrovskou spoustu věcí a nyní auto stojí pomalu na špalkách na zahradě, zbývá rozprodat jen pár věcí a zbytek karosérie nechat sešrotovat.

Takže byla to láska na první pohled? Ne, ale auto se mi líbilo.

Bylo to jedno velké prokletí? Možná trochu ano, strávili jsme nad tím strašnou spoustu času, aby to pak někdo naboural.

Jednalo se obyčejné auto? Rozhodně ne! Věřím, že to bylo opravdu jedno z mála unikátních Hond, které po našich cestách jezdili.

Mrzí mě jak dopadlo? Trochu ano, ale pořád lepší než kdyby to nějaký jouda omotal o sloup, kdyby ho brácha prodal.