Krab’s coupes

Nedávno jsem zjistil, že tomu bude už víc jak deset let co jsem si poprvé pořídil vlastní automobil s karoserií kupé. Tenkrát se jednalo o staré MGB, variantu GT. Tehdy jsem vlastně vybíral striktně otevřené varianty MG a Gtčko přišlo do úvahy vlastně náhodou a navíc po zjištění za jak příznivé peníze se dá pořídit i vůz z prvních sérií bez toho ošklivého opastovaného předního nárazníku. Jednou věcí bylo pročítání inzercí a druhou potom reálná konfrontace s autem přímo na místě. Vlastně v té době jsem už málem pořídil Gtčko s gumovými nárazníky, z nevalnou historií v relativně mizerném stavu. Ta radost při pohledu na něj a realita vybraných peněz z banky v kapse činila pošetilou transakci tak trochu neodolatelnou! V pravý čas jsem tehdy couvl a na mě pak v Británii čekalo daleko hezčí Gtčko s kompletní historií po jedné starší lady a navíc chromovými nárazníky ve světle červené blaze red.

V té době byl už bohužel osud mé milované 2dv Cortiny zpečetěn. Cortinu kterou jsem považoval do té doby za skoro kupé a sportovní vůz, jelikož byla dvoudvéřová a sehnal jsem jí širší límcová rostyle kola jsem po prvním dosednutí do koptitu MGB GT musel holt označit opět za usedlý sedan, ne sporťák za jaký jsem ho v mé hlavě vydával.

S MGB GT se mi jezdilo moc pěkně. Přístrojová deska potažená takovým zvláštním vynilem a velký tříramený volant obšitý kůží mi zkrátka vytvářel dojem skutečného vozu pro „velké cestování“ pro gentlemana. A k tomu ten příjemně nízký posez hluboko uprostřed auta. Jako cucák pár let po škole, jsem si v něm připadal občas lehce nepatřičně a o to víc v situacích kdy jsem ve dvojkových nadšeně projížděných zatáčkách musel dát občas kontra volantem a v těch trojkových dovolil vnějšímu zadnímu kolu si občas písknout. Ale což, je to přeci auto, ne vzácný historický obraz pověšený v někde v galerii. A auto má hlavně jezdit!

Po nějaké době jsem se rozmlsal. Aston pro chudé, jak často angličané MGB GT velmi trefně označovali mě začal trošku nudit po motorové stránce. Zkrátka dvoukarburátorový čtyřválec, ač z říše snů pro někdejšího majitele Škodovky 110 erka kdybych měl srovnávat, přestal být to nej v čem bych chtěl o nedělích brzo ráno jezdit na projížďky po oblíbených okreskách. Tím tedy myslím především za účelem koupit snídani do nejbližší pekárny ve vedlejší vesnici ovšem brát to vždy zaručenou zkratkou! Vy už tušíte co jsem chtěl. Chtěl jsem šestiválec nebo osmiválec, případně dvanáctiválec.

Dlouhodobým zkoumáním jsem zjistil, že co se týká uspokojení mojí dětinské vášně vychutnání si zvůků a dojmů z automobilu, je nutné aby ho poháněl motor o více než čtyřech válcích. Vlastně v ideálním případě bohatě postačí řadový šestiválec. To je prastará jednoduchá konstrukce, která ovšem funguje, zajistí hladkost běhu, lineárnost tahu, charismatický zvuk a pokud v motoru běhá vačka s trochu ostřejším časováním ovládání ventilů jako je v uprgradu mé GT6tky dají se ukojit i ostřejší sportovní zážitky z projevu motoru nahoře v otáčkách. 

Existuje mnoho britských sportovních kupé které toto všechno nabízejí. Můj účet ovšem ani tehdy ani nyní nenabízel tu správnou potřebnou částku zůstatku která by mi prostě ten vysněný E-type pořídila.

Volba tedy padla na zajímavou variantu na původním šasi Triumphu Spitfire, označovanou jako GT6. Vývojáři v Triumphu měli v 60tých letech vyvinutou hardtopovou karoserii Spitfiru určeného pro vytrvalostní závodění a tak je napadlo co nenabídnout na trh kupé. A protože tehdy existovala na stejném základu šasí luxusní varianta malého sedanu Herald s 2litrovým řadovým šestiválcem pod rozměrnou kapotou otvírající i s blatníky, stačilo tedy jen oba projekty správně zkombinovat a vytvořit hezkého Frankensteina. Nazvali ho GT6.

Můj exemplář žil celý život v anglii. Jen jednou ještě v 80tých letech změnil své původní hořčičně žluté zabarvení do součaných porcelánově modrých mimiker. Upřímě, když jsem se na něj letěl tehdy na jih anglie podívat, stav byl takový že jsem neváhal příjemnéhu gentlemanovi v důchodovém věku vysypat u čaje na stůl všechny dvacetilibráky co jsem měl s sebou a výměnou za cár papíru šťastný odletěl domů, doufajíce že až příští týden přijedu z vlekem ta krásná GT6tka i milý pán budou stále na téže adrese k zastižení. Jenže v Anglii se auta kupují jinak než u nás a ty klasická dvojnásob. A nebo jsem prostě měl štěstí!

Modrou GT6 mám doteď. Je to pro mě doslova E-Type pro chudé jak jí tehdy označovali a jízda v tomto autě se mě zatím nikdy neomrzela a snad ani neomrzí. Má svoje nedokonalosti a mouchy, ale zatím je to první a jediné auto které jsem kdy v životě měl co jsem neprodal a myslím si, že snad ani nikdy neprodám. Dokáže mě naštvat, to ano, ale pak mám vždycky velkou radost že se mi podaří to co mě naštvalo opět opravit a dát do pořádku. Jízdní vlastnosti jsou neobyčejně zábavné. Koncepčně je Spitfire / GT6 hodně zastaralá a to i na poměry 60tých let. Rámová konstrukce a zadní příčné listové péro alá Felicie zkrátka má svoje tuningové limitace. Na druhou stranu a navzdory koncepci není problém udržet dost slušné tempo díky moderním nastavitelným tlumičům, ale do závodění s moderním hatchbackem bych se asi radši nepouštěl. Ale o tom to není. Vytočený dvoukarburátorový šestiválec a všudypřítomná jistota brzy přicházejícího limitu přilnavosti relativně úzkých gum vytváří z každé jízdy zážitek a umí vyplavit adrenalin, nasadit husinu. Proto mě to auto ještě neomrzelo.

Je fakt že nedávno jsem si pořídil ještě jedno kupé. Nic racionálního se na tomto rozhodnutí hledat nedá. Prostě se mi líbilo tak jsem musel. A zrovna jako v Triumphu si v něm užívám zvuk řadového šestiválce, nízký posez, vnímavé řízení a pocit opět z vyjímečného sportovního vozu pro chudé. Vlastně co může Z3 Kupé reprezentovat? Jestli MGB GT byl Aston DB6 pro chudé, GT6 je E-Type pro chudé, Z3 Kupé mi hodně připadá asi nejlépe jako 911tka pro chudé.