Karel a jeho auta

Ahoj, jsem Karel z Havířova…

Jsem zde, na Autíčkáři, registrován téměř pět let, ale doposud jsem nenapsal žádný blog. A když už mají blog skoro všichni, tak to by nebylo, abych ho taky neměl!

O auta se zajímám již od dětství. Jako malý chlapec jsem si hrál s angličáky, později jsem je začal sbírat a přidal k nim prospekty, katalogy a různé další materiály. Shromažďování memorabilií se věnuji dodnes, ovšem angličáky již nekupuji, nemám je kam dávat a mrzí mě, že většina je v krabici v komoře. V patnácti jsem si udělal řidičák na malou motorku a začal se prohánět na “pincku” (fskutečnosti Mustang). Jedna stopa mě ovšem dostatečně nenaplňovala a tak jsem čekal na plnoletost a řidičský průkaz na automobil. Ten jsem v osmnácti úspěšně získal a nastal čas opatřit si vlastní vozidlo.

Zlomovým okamžikem se stalo náhodné setkání s člověkem v limuzíně Cadillac, který mě přivedl do světa rozměrných karoserií a velkoobjemových motorů – mezi americká auta. Do té doby jsem moc neřešil, čím bych chtěl jezdit. Již na svém prvním srazu jsem zatoužil po americkém automobilu a věděl jsem, že bez ameriky nemůžu žít. Fianční situace to ovšem neumožňovala, tak jsem se musel spokojit s půjčováním starých škodovek tehdejšího přítele mé matky, ale aspoň jsem měl čím jezdit. Později jsem se zmohl na škodovku vlastní, ale ani tohle mě dostatečně nenaplňovalo. Škodu 120 jsem vyměnil za Austin Maestro, což sice taky nebyla “amerika” a byl to tak trochu vrak, nicméně jezdit s tímhle vozem mě bavilo o poznání více. V hlavě jsem měl ovšem pořád ameriky…

Na podzim 2007 jsem se konečně dočkal a jel do Brna pro svůj první americký automobil. Byl jím bílý Chrysler ES Turbo z roku 1989, auto tvarově připomínající Peugeot 309 nejen vzhledem, ale i koncepcí pohonu. Motor vpředu napříč, navíc čtyřválec (alespoň 2.5 s turbem), pohánějící přední kola přes manuální pětistupňovou převodovku, to sice není ta pravá esence Ameriky, ale byl vyrobený v USA a hlavně – byl můj! Moje první amerika! Byl jsem neskonale šťastný, auto si velmi užíval a zažil s ním spoustu zábavy, ale jen do doby, kdy se mi do cesty připletl koncern a já to “nakufroval” do Passatu. ES bylo na odpis a já jsem začal shánět další povoz.

Dalším autem samozřejmě nemohlo být nic jiného, než vozidlo vyrobené v USA, takže jsem v následujících několika letech provozoval bílý sedan Chevrolet Lumina. Ten už byl mnohem více americký, než předchozí Chrysler. Lumina měla místo předních sedadel dělenou lavici a volič automatické převodovky pod volantem. Motor byl sice stále napříč a stále poháněl přední kola, ale už to byl alespoň šestiválec. S Luminou byl docela klidný život, ale po nějaké době nastal čas na změnu. Lumina šla do světa a já jsem opět sháněl něco, čím bych mohl jezdit.

A opět je tady americký automobil. Tentokrát tmavě zelený Dodge Grand Caravan z roku 1996, u nás dobře známý jako Chrysler Grand Voyager. Třílitrový šestiválec Mitsubishi (6G72), třístupňový automat. A byl za poloviční cenu, za jakou se v té době podobné vozy prodávaly. Bylo to tím, že auto bylo pohřební. A to jako fakt! Hodně lidí si myslí, že si dělám srandu, ale já jsem opravdu jezdil pohřebákem. A fakt v něm nestrašilo. Úspěšně jsem zvládl úřednické kolečko přestavby ze speciálního – pohřebního – na osobní a s autem normálně jezdil. Ale nebyl by to osud, aby mi do cesty nepřipravil něco nečekaného? Nebo snad “kam čert nemůže, tam nastraží Tryskomyš”?

V inzerci se totiž objevil Chrysler ES Turbo, ten stejný vůz, jaký jsem již před lety měl, akorát o rok starší, s motorem 2.2 Turbo a v černé barvě. To auto jsem prostě nemohl nekoupit. Minivan šel z domu a já si opět užíval “turbení s tryskomyší”. Po čase se začaly objevovat technické problémy způsobené předchozí nedostatečnou údržbou, do auta zahučelo poměrně velké množství peněz a situace se nelepšila. Musel jsem si tedy pořídit něco, co by fungovalo a ES “uklidil” do garáže.

Mým autem na denní ježdění se stal Chevrolet Malibu, nenápadný modrý sedan ne nepodobný Nissanu Maxima. Ani jsem ho nijak zvlášť nechtěl, ale byl ve velmi dobrém stavu a to rozhodlo v jeho prospěch. Je to čtyřválec 2.4 Twin Cam (stačilo by napsat šestnáctiventil, ale Twin Cam zní líp), předohrab, automat. Základní model s téměř plnou výbavou. Všechno v elektrice, klima, tempomat… Auto jezdí denně a parkuje venku, ale snažím se udržovat jej v dobrém stavu, takže těch dvacet let na něm téměř není ani znát. Mám ho již šestý rok, což je nejdéle ze všech aut, co jsem kdy měl. Za tu dobu se mi podařilo zmapovat jeho historii (myslím, že kompletně) a shromáždit spoustu různých informačních materiálů a předmětů. Mezi nejzajímavější patrně patří ocenění MOTOR TREND Car of the year 1997 (obdoba našeho Auta roku). Vedle něj se ve vitríně leskne pohár z letošního Prvního jarního bublání za “nejlepší daily-driver předohrab” – Best daily car FWD.

Přestože jsme se dostali do současnosti, příběh nekončí. Musím totiž zmínit krátkou epizodu, kdy jsem si chtěl splnit svůj sen, který stál mnoho peněz, úsilí a nervů, aby nakonec nebyl realizován a mně zůstaly jen oči pro pláč.

Každý z nás, tady na Autíčkáři, má svůj automobilový sen. Ten můj je, již od doby, kdy jsem si jako malý hrál s angličáky, Porsche 911. Zůstane ovšem nesplněn, protože ceny vylétly neskutečně nahoru a na to se prostě už nikdy nezmůžu. Jasně, říká se “nikdy neříkej nikdy”, ale já jsem realista. I když, nebyl jsem jím vždy…

Srazy amerik a vůbec komunita okolo US cars na mě měly takový vliv, že se vytvořil můj automobilový “americký sen”. Někomu se líbí Corvette, někomu Mustang, někomu křídlaté cadillaky nebo velké hranaté lincolny, někdo má rád pikapy a někdo Vany. Každému se líbí něco jiného. Mně se zalíbil Dodge Dart, konkrétně verze z let 1970 až 1972. Mám rád všechny darty, ovšem tyhle ročníky jsou mé nejoblíbenější a když se mě někdo zeptá na nejoblíbenější ameriku, bez zaváhání řeknu ‘70 Dart. A málem se mi můj sen mohl, alespoň zčásti, splnit…

Kamarád mě upozornil, že je na prodej osmiválcový Dart sedan z roku 1974. Řekl jsem si: “OK, není to sice můj vysněný ročník, ale je to Dart s véosmičkou a stojí docela nedaleko.” a zajel se na něj podívat. Auto bylo na třech hromadách (karoserie na kolech + motor + interiér), nicméně prodávající se dušoval, že auto bylo do poslední chvíle pojízdné a že se jej chystal renovovat. Já, zaslepen touhou po tomto voze, všemu uvěřil, auto koupil a začal renovovat s vidinou, jak se budu za pár let prohánět ve svém americkém sedanu za zvuku bublající V8. Prodávající se dokonce nabídl, že udělá klempířské práce a na mě pak už jen bude, abych auto připravil na lak a nalakoval. Abych to ještě upřesnil, jsem levý jak turecká šavle a téměř nic si neumím udělat sám, takže jsem byl vždy odkázán na pomoc druhých a do všeho jen sypal prachy. To znamená, že bych auto nechal připravit na lak a nechal nalakovat. Ale zpět k příběhu. Po nějaké době jsem darta nechal převézt k lidem, kteří měli provést přípravu na lakování a domluvit člověka, který auto nalakuje. Během broušení se ukázalo, že klempířské práce byly provedené tmelem a auto se tedy muselo vyvařit doopravdy. Poté následovalo, ze strany prodávajícícho, vyhrožování udáním za údajné nařčení a poškození dobrého jména a řešením celé věci u soudu. Nakonec k ničemu nedošlo, ale na celé věci to zanechalo docela velký šrám. Auto bylo vyvařeno a obroušeno, ale vzhledem k tomu, že se klempířské práce platily dvakrát, nezbylo už dost peněz na přípravu na lak a samotné lakování. Všechny peníze byly pryč a půjčit jsem si nemohl, protože jsem si před tím půjčoval, abych koupil Malibu a dal dohromady ES a ještě jsem neměl splaceno. Byl jsem na nule a musel se rozhodnout, co dál. Jako jediná schůdná varianta mi přišla redukce vozového parku, takže první šlo z domu ES, po nějaké době i nedokončený Dart a já jsem se mohl opět pomalu stavět na nohy. Jediné Malibu mi zůstalo. A zkušenost…

Tohle bylo takové shrnutí mého automobilového života od počátku až do současnosti. Každá etapa by asi vydala na samostatný článek, ale zase to nebylo natolik zajímavé, abych měl takové nutkání se do toho pouštět.

V poslední době, hlavně po absolvování několika ostravských K&K, se mi otevírá svět mimo komunitu US cars. Možná i proto jsem začal psát tento blog. Už netvrdím, že auta z USA jsou ta nejlepší (možná jsem se za ta léta amerik přejedl?), začal jsem se více bavit s lidmi, které americká auta tolik nezajímají (kolega z práce je Hondař), pomohl jsem vytestovat dvě Porsche na historickou původnost a už tolik neohrnuji nos nad malými fiaty. Jsem mnohem tolerantnější a otevřenější novým věcem, zbavuji se předsudků. Cítím se volnější a lépe se mi dýchá. Je mi fajn…

Budu rád za vaše reakce a připomínky a pokud vás bude cokoliv zajímat, klidně se ptejte.