Jarní románek

Jednou se mi povedlo že jsem měl opravdu dobré auto. Ale ne jen subjektivně. Nebyl to ten případ kdy jste zamilovaní do své osobní nůše netopýrů, ale všichni okolo se bojí i zaparkovat na vedlejším místě aby jejich vůz něco nechytil. Ne. Já měl auto pro punkáče (čti: Mercedes E290 TDT S210), které bylo po všech stránkách v dobrém stavu, dělalo parádu a bylo veskrze spolehlivé a praktické. A co každý správný autíčkář učiní když se v takové situaci ocitne?  …. prodá to a koupí si nějakou blbost.

Nevědom si těchto pudů (to člověku většinou dochází až zpětně) jsem na inzerci narazil na moc hezké a krásně nerozumné auto které stálo v bazaru kde táta dělá mechanika. Následně jsem se za tátou i stavil v práci abych si daný vůz trochu prohlédl, začali jsme se o něm bavit a ve mně začal hlodat červíček. Byla to totiž krásně zachovalá Alfa Romeo 166 s Busso třílitrem a šesti stupňovým manuálem. Černá. Co víc si přát?

Tenhle konkrétní kus se navíc pravidelně vracel na servis právě k tátovi a to dobrých zhruba deset let, takže o něm věděl první, poslední. I tak se pořád zdálo bez jakýchkoliv větších problémů. Když jsem o něj projevil zájem přidala se k tomu ze známosti trochu přívětivější cena, než ta z inzerce. K tomu ještě tři přední blatníky, sada 16” hliníkových kol na zimu, další čtyři kola ale každé jiné a několik rozměrných beden se vším možným počínaje světly, přes rádio až po stahovačky oken. Mercedes se prodal blesku rychle a do dobrých rukou, něco bylo naspořeno a šlo se do toho.

Následovaly ty krásné chvíle zmiňované v perexu. 166ku tu asi nemá cenu nějak zevrubně tecnicky popisovat, takže radši přidám trochu té subjektivní omáčky. Měl jsem z toho auta hroznou radost. Bylo elegantní, pohodlné, dobře ovladatelné, hezky vybavené a na poměry mých aut i velice rychlé. Samozřejmě za to člověk zaplatí skoro skoro zdvojnásobením spotřeby oproti předchozímu vozu, ale stálo to za to. Jezdil jsem v něčem co člověk na silnici jen tak nepotká, docela dost lidí aut neznalých ani na první pohled neví co to je zač. Překonávání větších vzdáleností ani zablbnutí si na okresce není problém a ta zvuková kulisa je nádherná.

Zbývá nám poslední bod z perexu… Jedu si takhle domů po dálnici a najednou začne svítit kontrolka motoru. Když přidám trochu víc plyn, jinak zhasne. To ještě nemusí být nic hrozného. Když jedu u svodidel a přidám plyn slyším kovové cinkání z motoru. To už je horší. Motor jde na pět válců. Začínám cítit spálený olej – zastavuji při první příležitosti a zírám do motoru. Motor je nahoře lehce zaolejovaný, později si všímám že se olej tlačí ven odvětráním vaček. Po telefonické kozultaci a zjištění že olej neubývá vyrážím velice opatrně směrem domů.

Doma začíná zjišťování co se stalo. Zkoušíme prohazovat zapalovací cívky. Pokud by jedna nedávala jiskru, motor by samozřejmě šel jak Anča po hrázi a tlačil olej kudy mohl. Nic. Další možnost byly rozvody. Bussu se prý někdy stává, že přeskočí rozvodový řemen třeba o jeden až dva zuby, což nezpůsobí potkání motoru, ale jen úplně rozhozené časování. Krom běhu na nedostatečný počet válců i tlakování válce do otevřeného sacího ventilu a tudíž i zvuky připomínající kovové bouchání. To vypadalo hodně nadějně. Rozvody na Alfu sice nejsou z nejlevnějších, ale nebyla by to tragédie. Bohužel když se dostavil mechanik s přípravky, konstatoval že rozvody jsou v pořádku…

Všechny další možnosti byly jaksi mimo mé finanční možnosti. Ono nechat k někomu odvézt auto, nechat z něj vyndat motor a nechat udělat generálku včetně těch rozvodů, nebo pokud by ani generálka nepomohla sehnat jiný motor, udělat rozvody a pár dalších blbostí… to není laciná sranda a zhruba by to zdvojnásobilo hodnotu auta. Rozhodl jsem se tedy, že jí prodám, bud mít aspoň pár tisíc a koupím si něco jiného. Rozumného, levného, s rozumnou spotřebou….

Alfu se skutečně prodat povedlo. Přijel pán, co měl doma další motor, spoustu dílů a dal si jí znovu dohromady. Mám tedy opravdu radost, že neskončila rozebraná na díly, nebo ve šrotu ale někdo s ní bude zase jezdit a ona bude moci dělat dál parádu. A tak jsem pozbyl Alfu. Bylo to krátké, ale krásné svezení a ač by mohl být tenhle příběh připisován na vrub klasické italské nespolehlivosti, vůbec si to nemyslím. Po 17 letech provozu a statisících kilometrů se něco takového může stát jakémukoliv autu.

Doufám že jsem si tímhle vybral své automobilové neštěstí na nejaký čas dopředu. Jaké rozumné auto jsem si pořídil najdete v galerii, schválně kdo ho pozná jako první!

Tak ať vám to jezdí! ;)