Jarní bahnění aneb jak zkrotit enduro

Že pan Krab je i motorkářem, to už víte z jednoho minulého blogu. Mám rád slajky i špunty. Špunty možná o něco víc, protože prostě na tom okruhu jsem děsně pomalý. A to nejenom na motorkách. Vždyť mě v tom Mýtě minulý víkend fakt málem dohnala ta Miata. Co mě tedy vlastně na ježdění baví?

S tím terénem jsem opravdu tak nějak víc spjatý. Jsou dny, kdy si říkám, že bych si chtěl koupit Suzuki Jimny a jezdil bych do práce po polích a polňačkách a až někde před Barrandovem bych to holt nasměroval na asfalt. Taky si ho moc rád půjčuju na dovolených u našich jižních sousedů našich několika dalších jižních sousedů. A pak jezdíme na pláž poněkud nesmyslnými zkratkami, po hodně kamenitých kozích stezkách přes vysoké kopce. Bahno a louže jsou ještě další dimenzí. Už od malička jsem s kámošem vyhledával v parku na BMX kolech ty největší louže a do nich vjížděl co nejrychleji to jen šlo. A to je jasné, že jsem si obratně před jízdou odmontoval blatníčky. Taky jsem ze všech dětí školkou povinných v ulici při návratu domů na svačiny vypadal nejvíc jako prasátko.

Loni jsem se tedy po dlouhé době nechal přemluvit do offroad tréninku na endurech. Na bajka jezdím furt, myslím tedy horské kolo a vlastně na něm trávím asi úplně nejvíc volnočasových hodin dohromady s paní Krabovou, jež je vlastně daleko víc bajkerka než autíčkářka. Tak jsem si řekl, to bude podobný. Svoje „frírajdové“ schopnosti z bajka přece využiju i tady u toho bajka s motorem od KTM. No, dneska už vím, že nevyužiju. Jízda na tom je stejná asi tak jako řízení motokáry a řízení traktoru. Prostě je to jiné. Matně jsem si vzpomínal na ježdění na starším enduru Yamaha TT600 a na ty dny strávené na obstarožní Hondě XR250R při poslední řecké dovolené. Ani takové enduro a mé zkušenosti enduráka samouka mě na jízdu na nových závodních KTM řady EXC vůbec nepřipravili.

Naštěstí ten první trénink byl ještě v létě a bylo relativně sucho. Podmínky úplně ideální. Ráno trochu sprchlo, aby to po čas ježdění pomalu vysychalo a my jsme postupně mohli přejít od kruhovitého ježdění na louce mezi kužely jak poníci na pouti k trochu zajímavější akci. Tím byla jízda ve drážce, výjezd kopce nahoru, sjezd kopce dolů a trochu členitější vyježděná dráha. Ty motorky mají tak neskutečné odpružení, že prostě žehlí cokoliv. Vyjeté koleje a hluboké drážky přejedeš napříč jako nic. Problém číslo jedna je ovládání plynu. Tady funguje docela slušný rychloplyn a ta motorka reaguje hned. K tomu si připočtěte krátké převody a výsledkem je opravdu neposedná koza, co vás chce v každém nestřeženém okamžiku vyhodit ze sedla ven. To je ten problém. Člověk se musí naučit rychle a dobře všechny základní návyky. Než se stihne pomlátit tak, že už pak dál na to nesedne. A samozřejmě návyky jsou tady jiné než na silničním biku anebo na naháči a s horským kolem to už vůbec nesrovnávejme. Začíná to nohami na stupačkách. Stojíš celými chodidly uprostřed na stupačce, brzdová páčka a řadička je taky trochu jinde než na silničních strojích a postoj na motorce je taky odlišný. Píšu postoj. Protože posed se tady nekoná. Jen jenom pokud chcete být rychle vyhozeni ze sedla, tak si na KTMce pěkně poseďte, ideálně víc dozadu na sedadle a uvidíte ten kolotoč při prvním přidání plynu. Koník rychle poběží sám a jezdec se bude válet někde po zemi ani nebude vědět, jak se to stalo. Takže na KTM se stojí a to tak, že na řídítkách je váha tak trochu v tom stylu jako byste na nich chtěli dělat kliky. Zdaleka ne tak lehce a uvolněně jako držíme řídítka silničních naháčů, kdy naopak jakákoliv větší váha rukou na řídítkách vadí a reakce pak jsou špatné. Protože se s motorkou poperete zbytečně v krizovější situaci. A to nechcete. Tady je potřeba ty ruce mít v té pozici na klik, kvůli tomu, aby vám rychle neodešlo předloktí a vydrželi jste na dráze ujet pár kol. Motorku si pěkně musíte navíc držet mezi stehny, prostě aby nikam neutekla. A k tomu všemu je potřeba udržet jeden prst na pořád na spojce a jeden na přední brzdě. Hlavně ta spojka je důležitá. O tom divokém plynu jsem se zmiňoval, že?  No, a právě proto je potřeba mít ten prst na spojce. Protože jestli divokého mustanga zkrotíte zatáhnutím za hřívu, tak špatné vrknutní plynem se dá jedině zachránit rychlým vymáčknutím spojky.

Po asi dvou hodinách trápení na louce jsme se to většina z nás nováčků ve skupině konečně trochu naučila a byl čas vyrazit na velkou dráhu. Na jedné motorce jsme se střídali po dvou skupinkách, co čtvrt hodinu. A co mi připadalo původně jako nefér, že musím „svoji“ motorku střídat s někým dalším, byla vlastně mana z nebes, protože já jsem fakt toho už po deseti minutách jízdy měl plný brejle. A nejen já. A ten čas na dráze, kdy už je člověk unavený ta motorka neuvěřitelně rychle využije a ztrestá bez slitování. Přesně jsem si pak vrknul na jedné muldě trochu víc plynem a nebýt toho nacvičeného prstu na spojce byl by z toho parádní držkopád. A to ne, že by člověk nepadal. Spíš, ale jakmile je to na dráze, je sušší podklad, jede to docela rychle, třeba na trojku, místy i čtyřku a ono je to třeba jen 60kmh, ale je to kalup a prostě padat nechceš. A je to hodně fyzicky náročné. Vlastně mě to totálně vycucá ze všech sil. Jeden den tréninku na dráze je asi 10x horší než posilovna než hodiny na kole v lese, a to se mi vlastně na tom celém neuvěřitelně líbí. Ti kluci, co jedou třeba šestidenní nebo opravdu závodí v profi třídách jako naší trenéři enduro campu Víťa Kuklík a spol. mají můj neskutečný obdiv pro to, co fyzicky vydrží.

A první jarní trénink enduro školy byl právě uplynulý víkend. A ono v pátek krásně pršelo jen se lilo. Takže, už na příjezdu k dráze u Benešova jsem spektakulárně zabahnil chudinku Sally, která se na trénink přijela se mnou podívat. Je to praktické auto. Celá enduro výbava se krásně vejde do kufru. A přijel jsem tam jako frajírek. Protože ostatní pánové toto jeli poprvé, tak jsem tvrdil, jak už jsem tady jezdil loni a jaká to byla paráda a zábava. To jsem ovšem nevěděl nic o tom, co mě čeká a to, že jsem já kopyto opět zapomněl všechnu tu teorii, jakou nás učili posledně. No, zpátky na stromě, jak se říká. A teď do toho to bláto. Jestli jsem měl posledně radost, že mi to trochu už šlo a že jsem hlavně prakticky nepadal, tak teď to jaksi moc neplatilo. To bláto vážně klouže jako sviňa. „Zasedni si těsně před zatáčkou, před drážkou až dopředu nad řidítko, bude to líp držet a zadek pak ať si na výjezdu vlaje, to tě nerozhodí“ radí nadšený trenér David. Jenže to se lehce řekne, hůř udělá. Tady vždycky stačilo, aby ten předek mrcha trochu ulítl a už jsem buď zkoušel koloběžkový styl ve snaze motorku nepustit na zem anebo jsem prostě rovnou šel k zemi. Po nějakým třetím pádu už jsem vlastně ani v žádnou adhezi ani přátelskost povahy KTM EXC 400 F nevěřil. Kolem poledne, ale dráha začala trochu líp osychat a dalo se chvíli trochu přidat víc. Ale i tak to byl boj. Na druhou stranu famózní cenná zkušenost, že to vážně je sport pro drsné chlapy a holky.

Vlastně si teď připadám, že až přijde první motorkářský trackday na okruhu, že to bude celé úplná brnkačka. Sport pro slečinky. Něco jako prvoligový fotbal.