Krab ochočeným závodníkem?

Dobrá, dobrá. Ponechme stranou otřepaný vypůjčený vtípek a pojďme se v následujících minutách věnovat konečně něčemu kompletně jinému než o čem byly poslední blogy. Vypadá to, že to asi bude o motorkách.

V momentě zaplacení nemalého poplatku u závodní agentury za celodenní vstupenku do světa okruhových závodů, je můj následující osud zpečetěn. Buď nastane nevyhnutelné a nebo nastane další nevyhnutelné. Tím prvním nevyhnutelným patrně jak asi chápete bude velká spektalulární havárie končící sbíráním plastů milované Ducati rozesetých po obvodu závodní dráhy. Tím druhým jsem ovšem měl na mysli nevyhnutelnou závislost na okruhovém ježdění. A to se nepochybně také stalo. Stále dost dobře nechápu jak je možné, že kochací typ motorkáře jako jsem já, začne trápit své motorové kolo na závodním okruhu plném adrenalinem nadopovaných šílenců. Já, který má v podstatě hrůzu z toho, co se stane jakmile otočím heftem svého boloňského dvouválce naplno.

Celá ta věc začala tím, že kamarád zná jiného kamaráda a ten má zase dalšího co prý umí lidi naučit líp jezdit na motorce. Takže jsem se do toho dal taky. Efekt stádní ovce velmi dobře funguje a nakonec, když to chce zkusit kamarád, přece nezůstanu pozadu. Nevěděl jsem co očekávat, ale musím seriózně přiznat, že předtím jsem na motorce v podstatě neuměl jezdit. Ježdění na motorce není jako v autě, kde za tebe mnoho chyb vyřeší prostý fakt čtyř kol v (téměř) neustálém styku s vozovkou. Tady je styčná plocha dvakrát dva centimetry a vepředu snad ještě méně a někdy ten kontakt vpředu chybí úplně.

Asi jako mnozí motorkáři jsem jezdil prostě nějak jak jsem to cítil že je to správně. Po odborném vyškolení autoškolou v sedmnácti letech na věčně nestartující Jawě 350 jsem si z praktických jízd pamatoval vlastně jen tu hroznou fušku jak jsem tlačil stávkující autoškoláckou Jawu zpět od řeky v našem městě do garáže. Proto jsem dneska jednoznačně propagátorem návštěv nějaké motoškoly, která opravdu dokáže pomoct a naučit motorkáře základním správným návykům ježdění ještě než se stihne zabít.

Trénovali jsme na letišti a v provozu, natáčeli se na video a postupně jsem objevoval jak jsem předtím jezdil totálně blbě. No,  kolínko jsem na letišti na svým motárdu zatím neodpanil, a tudíš jsem si ani nenalepil „VR čtyřicetšestku“ na plexi. Ale aspoň jsem se naučil jakž takž zatáčet, pracovat s plynem a chápat, že ty černé kulaté obruče celkem dobře drží grip. Vlastně drží podstatně víc než si stále dokážu připustit.

Letos teda byla konečně chuť a odvaha vyzkoušet ježdění na velkém okruhu. Pocit nemehla které se tam bude plést je nevyhnutelná reakce takového rozhodnutí, nicméně realita u agenturních ježdění je pak vlastně úplně jiná. Rozdělí vás do čtyř skupin a to znamená, že kolem vás nebudou lítat zkušení jezdci na erjedničkách jako kolem kuželek. Co budu povídat. Týden před prvním letošním okruhovým dnem jsem byl slušně nesvůj. Asi tak pěktrát denně kontroloval různé předpovědi počasí, co říká Zákopčáník, co Norové, co Němci. No snad pršet nebude. Den před jízdou do Mostu pořádně kontroluji motorku, čistim a mažu řetěz a zaříkávám sportovní Dunlopky speciální budhistickou motlidbou aby holky držely a nepustily.

Ideální je přijet na okruh den předem a zakempit. Vlastně kdo to myslí s ježděním víc vážně, přiveze si motorku na vleku a tím pádem si může vzít s sebou co potřebuje. Pak nelítáte půl hodiny před startem prvního stintu jako já po depu a sháníte stahovací pásky, nůžky a podobný věci který si zapomenete vzít s sebou. Základem je ovšem jak jinak než izolepa. Tou musíte přelepit světla, blinkry a všechno co by se pádem mohlo roztříštit po trati. No a taky kdyby cokoli, jak víme, izolepou se to dá pak opravit. Pak stačí sundat zrcátka nebo sklopit jako v případě mé motorky. Zrcátka by každého jen rozptylovala a pokud se vás rychlejší jezdec rozhodne předjet načte si vaší stopu a předjede. Někdy jsou tyhle momenty pro začátečníka docela adrenalinový. Já jsem postupně v sezoně zjistil, že daleko horší je někoho správně předjet než být předjet někým. Právě začátečníci bývají nestabilní co se týká stopy i rychlostí a není nic složitějšího než se vléct pomaleji retardérem za cílovkou za pomalejším jezdcem pilotujícím R6tku. V těch úzkých zatáčkách retartéru se můj Hypermotard ochotně proplete a pak se mi chce logicky na výjezdu jít přes pomalejšího R6tkaře vnějškem nebo i vnitřkem.  Ale holt R6tka jakmile se roztočí na výjezdu přes deset tisíc, tak dvouválci prostě ujede. A pak další zatáčku zažívám to podobné. No jo, chce to holt víc srdíčka, míň přemýšlení co by kdyby, od toho na tom okruhu přece jen nejsme.  

Mostecký okruh je opravdu zábavná závodní dráha. Kombinace cílovky, kde držím plnej na pětku do omezovače a v jinak intergalaktické rychlosti stále pobízím motorku, jeď jeď, následované prudkým brzděním do dvojky, někdy omylem jedničky doprovázené efektním blokem zadku, prolítnutí retardéru pravá, levá je zkrátka boží.  Dále navazuje další pěkná pasáž co i v pomalým šnekovi jako mě vybudí ten pověstný „buzz“ to vzrušení z postupně plný dvojky, trojky pak čtyřky, všechno do táhlého levého oblouku. Z něj pak míříte rovně na apex další trochu prudší levé jeté na trojku na kterou navazuje moc pěkná pravá, zakončená mírnou levou s podřazením na dvojku.  Hned na to totiž následne nádherný vracák u kterého by si člověk měl na výjezdu dát pozor na highsider, ale u mého dvouválce o výkonu 80ti koní to není takovej problém.  Po vracáku následuje sekce kde pořád hodně ztrácím. Zcela zbytečně. Vždycky o přestávce mezi stinty si říkám. Jo, jdi do toho, neubírej. Jenže v hlavě se to nějak představuje a hecuje a pak v praxi? Ještě štěstí že si nenatáčim co dělá pravé zápěstí. Zatímco si myslim, jo držim plyn, držim plyn, ruka ubírá a ubírá sama nějakým zdá se impulzem vegetativního nervového zakončení. Ta sekce se jede na trojku a je to levá po krátké rovince za vracákem směřující z kopce do ďolíčku a pokračuje pravou do protisvahu. Fígl je asi ten, že ta celá pravá není komplet vidět a bojím se, že jí blbě trefím a vyjedu na výjezdu vlevo mimo trať. Jenže je to celé jen o té hlavě. Stačí správně směrovat pohledem a motorka pojede přesně tam kam potřebuju a to o dost ryhleji. No nic, tak zkrátka příští sezonu bude potřeba s tím něco udělat.  Zbytek tratě už není pro mě tak záludný. Ovšem to neznamená, že je jednoduchý, spíš to signalizuje, že se v těch pasážích málo snažím udržet rychlost jaká by tam měla být. Ta sekce se jmenuje Matador. Začíná poměrně ostrou pravou do vinglu pod reklamní branou na pneumatiky stejnojmeného výrobce na níž navazuje levá a pravá směřující k rychlé levé zatáčce pod boxy. Matador jezdím na trojku a moc si ho užívám. Je to sled zatáček kde si dokáže jezdec vychutnat vlastně celou tu podstatu, tu esenci toho proč má rád jízdu na motorce. Je to ten pocit, kdy se motorkou zaříznete do oblouku, vytočíte rameno, hlavu ven po směru zatáčky a krásně krájíte oblouk s kolenem směřujícím blízko k zemi. Třešničkou na dortu je právě matador, kdy plynule přecházíte z jednoho oblouku do druhého aniž byste museli zavírat plyn a celý ten dojem není nepodobný velmi dobře zajeté sekci černé sjezdovky na carvingových lyžích. Zatáčka pod boxy umí být docela dost záludná. Už jen to, že kamarád, který mimochodem jako stejný začátečník jako já umí na podobně silné motorce zajet o dost lepší časy vyjel v těchto místech dost spektakulárně do kačírku asi ve stošedesáti, signalizuje, že jde o ne zas až tak pohodový úsek. V mém případě a hádáte správně opět chybí ta správná rychlost, abych zatáčku pod boxy považoval za svojí noční můru, které se musím odnaučit bát.  Po tomto úseku následuje už jen dvojitá pravá směřující na cílovou rovinku, což je úsek kde lze ztratit opět opravdu hodně. Jsou tam dva apexy a špatný nájezd do první často znamená pomalý výjezd na cílové rovince z té druhé. I tuhle zatáčku neustále úspěšně kazím. Problém je opět v hlavě a v používání plynu. Zatímco je potřeba jít brzo na výjezdu k cílovce na plný plyn, moje ruka heftem otevírá asi tak jako dítě otvírá dveře do starého tmavého sklepa. Zkrátka pomalu a opatrně. Dobrá rychlost v nájezdu na cílovku znamená logicky větší maximálku na cílovce a tam se skutečně na poměrně krátkém okruhu jakým Most je dají nahnat nebo ztratit celé vteřiny.

Přemýšlím jestli tenhle blog bude mít nějakou poentu nebo závěr. Nic chytrýho mě nenapadá a tak asi jen to, že to píšu protože je listopad a já mám Absťák!

Protože je toto primárně web o autech, měli bychom tento blog ukončit klasickým Pythonovským: A nyní zas přejděme k něčemu kompletně jinému!