JAR, SA, ZA, RSA - 3500km po zemi zlata, diamantů, vína a krve

Tož sme sa zas jednó doma nudili… a protože máme rádi věci s příběhem, vyrazili jsme do JARu… Přílet do Cape Townu a odlet z Johannesburgu…                       usaďte se, je to velikááá země (opět… jsme v Africe), ale stojí za to.

Roku 1487 se portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias vylodil ve Walfisch Bay (dnešní Walvis Bay v Namibii), aby jej o rok později předstihl soukmenovec Diego Cao objevem Cabo das Tormentas ('Mys Bouří'). Jeho král Jan II, jej následně přejmenoval na Cabo da Boa Esperança (Mys Dobré naděje / Cape of Good Hope) neb vede do bohatých krajů někdejší Východní Indie.

(Po návštěvě souhlasím, že název Mys Bouří sedí více, protože i za hezkého dne je problém se udržet paty majáku, natož na otevřeném oceánu)

Zájem Nizozemců  probudila země po roce 1647, kdy u mysu na několik měsíců ztroskotali dva zaměstnanci Nizozemské východoindické společnosti, kteří dokázali přežít díky podpoře domorodců (voda a maso), na úrodné půdě pěstovali zeleninu a po návratu podali zprávu o potenciálu země coby "skladu a zahrady" pro zásobování projíždějících lodí na dlouhé plavby. V roce 1652 založil Jan van Riebeeck jménem Nizozemské východoindické společnosti na mysu Dobré naděje, na místě, které se později stalo Cape Town – Kapským Městem, zásobovací stanici.  (podnebí je +/- jak u nás, jen otočené, jsou skoro naproti, větší teploty, srážky, bouřky, vítr, prostě u oceánu)

Časem se na mysu usadilo velké množství vrijlieden, známých také jako vrijburgers (doslova "svobodní občané"), bývalých zaměstnanců společnosti, kteří po odpracování svých kontraktů zůstali na nizozemských územích v zámoří. NL obchodníci přivezli do vznikající kolonie tisíce zotročených lidí z Indonésie, Madagaskaru a některých částí východní Afriky. Mezi vrijburgery, zotročenými lidmi a původními obyvateli se vytvořily jedny z prvních rasově smíšených komunit v zemi. To vedlo ke vzniku nové etnické skupiny, Cape Coloureds, z nichž většina přijala nizozemský jazyk a křesťanskou víru.                    

(na fotce přechod z dálnice do města na pár metrech… only in SA)

Velká Británie okupovala Kapské Město v letech 1795-1803, aby zabránila jeho ovládnutí Francouzskou první republikou, která vpadla do NL. Po krátkém návratu pod nizozemskou vládu v rámci Batavské republiky v roce 1803 bylo Kapské Město znovu obsazen Brity v roce 1806. Po skončení napoleonských válek byl Kapský Měst formálně postoupen Velké Británii a stal se nedílnou součástí Britského impéria. Britská emigrace do Jižní Afriky začala kolem roku 1818 a následně vyvrcholila příchodem osadníků v roce 1820. Nové kolonisty k osídlení vedla řada důvodů, zejména snaha zvýšit počet evropských pracovních sil a posílit pohraniční oblasti proti nájezdům Xhosů.

(kolonie tučňáků na foto níže)

Na počátku 19. století odešlo z Kapské kolonie, kde byli pod britskou kontrolou, mnoho holandských osadníků, kteří byli známí jako Voortrekkers (průkopníci).

(a jejich památník na foto).

Objev diamantů v roce 1867 a zlata v roce 1884 ve vnitrozemí odstartoval minerální revoluci a zvýšil hospodářský růst a imigraci. To zintenzivnilo britské snahy o získání kontroly nad původním obyvatelstvem. Boj o kontrolu nad těmito důležitými hospodářskými zdroji byl faktorem ve vztazích mezi Evropany a původním obyvatelstvem a také mezi Búry a Brity.     

(takto se těží diamanty – uděláte díru v zemi, rozdrtíte, propláchnete, najdete… a vysypete hlušinu na haldu – údajně se uvažuje o zpětné těžbě hlušiny, neboť nové metody umožňují vyšší výnosy, jinými slovy v tom bordelu je ještě dost zapomenutých karátů z dřívějška)

Během první búrské války (1880-1881) se Búrové úspěšně bránili britským vpádům pomocí taktiky partyzánské války, která byla dobře přizpůsobena místním podmínkám. Ve druhé búrské válce (1899-1902) se Britové vrátili s většími počty, většími zkušenostmi a novou strategií, a přestože utrpěli velké ztráty v důsledku opotřebování, byli nakonec úspěšní. V britských koncentračních táborech zemřelo přes 27 000 búrských žen a dětí. Od konce devatenáctého století se městské obyvatelstvo Jihoafrické republiky rychle rozrůstalo. Po zničující druhé anglo-búrské válce utíkali búrští farmáři holandského původu ze zpustošených území Transvaalu a Oranžského svobodného státu do měst, kde se stali třídou bílé městské chudiny. 1909 South Africa Act, 1910 Union of South Africa, 1931 plná nezávislost na UK.  

(diamantový důl nedaleko Pretorie – výborná naučná prohlídka, bohužel nesmíte nic sbírat :-) )

Aparteid 1948 byla k moci zvolena Národní strana, která posílila rasovou segregaci započatou za nizozemské a britské koloniální nadvlády (vycházela z kanadského zákona o indiánech a nacionalistická vláda rozdělila všechny národy do tří ras a pro každou z nich vypracovala práva a omezení). Zhruba 20% bílé populace kontrolovalo barevnou většinu, žijící v chudobě. V roce 1990 učinila vláda Národní strany první krok k odstranění diskriminace, když zrušila zákaz African National Congress (ANC) a dalších mixed/black politických organizací. Zároveň po mezinárodním tlaku a z obav před rasovou válkou a nepokoji propustila Nelsona Mandelu (v SA znám jako Madiba)  z vězení po 27 letech výkonu trestu (on to byl tak trochu terorista/komunista, uvězněn roku 1962 za sabotáž).

Následoval proces vyjednávání. Se souhlasem bílých voličů v referendu v roce 1992 vláda pokračovala v jednáních o ukončení apartheidu. SA také zničila svůj jaderný arzenál a přistoupila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. V roce 1994 se v SA konaly první všeobecné volby, které drtivou většinou vyhrál ANC.

(na fotce je vlevo dole socha Mandeli shlížející na Pretorii s otevřenou náručí)

Od té doby je u moci. Země se znovu připojila ke Společenství národů a stala se členem Jihoafrického rozvojového společenství (SADC). Ačkoli je xenofobie v Jihoafrické republice stále problémem, nedávné násilí nebylo tak rozsáhlé, jak se původně obávalo. Nicméně vzhledem k tomu, že se Jihoafrická republika stále potýká s rasovými problémy, jedním z navrhovaných řešení bylo přijetí legislativy, jako je připravovaný zákon o trestných činech z nenávisti a nenávistných projevech, který má podpořit zákaz rasismu a závazek Jihoafrické republiky k rovnosti. Vládní průzkum z roku 2017 zjistil, že  bílí farmáři kontrolují téměř 70% farem, které v Jihoafrické republice vlastní jednotliví vlastníci. Velká část této půdy byla před generacemi zkonfiskována africkým obyvatelům (např. ve Svobodném státě, vlastní tři čtvrtiny farem bílí Jihoafričané, zatímco černí Jihoafričané vlastní pouhá 3 procenta).

60 mil obyvatel, zhruba 6 mil imigrantů, největší města: Johannesburg 6 mil, Cape Town 4,5 mil, Durban 3 mil, Pretoria (capital) 2,5 mil, Port Elisabeth 1,5 mil. (na fotce níže). V současné době se názvy mění na domorodé, každý nechť si o smysluplnosti udělá svůj obrázek (Durban>Ethekwini, Port Elizabeth or P.E.>Gqeberha>Nelson Mandela Bay).

Cape Town – nebudu popisovat do detailu nádherné město okolo Stolové hory, Lví hlavy, pláží, nákupáků a promenád. Koupili jsme si kartičku na MHD, což je důsledně uzavřený systém (bus přijede k zastávce, ta otevře dveře do busu) a jeli se obytovat do vysokého hotelu s výhledem na město. Ceny všeho jsou jako u nás (resp. popisuji rok 2014) nebo i nižší, kvalita odhadem tak 5x vyšší. Po procouraní promenády, nějakých ochutnávkách a kafíčkách jsme jeli na Waterfront, což je fancy nákupní zóna u přístavu. Nicméně i zde vás nesmí překvapit, že si personál u kasy poklepává na hlavu (přilepuje paruku – černé ženy mají potřebu si měnit hlavu, ať už je to paruka, přícesek nebo prodloužení typu predátor nebo ohon z koně) nebo si během přijetí objednávky projíždí neposedným prstem nos a nezúčastněně drobí matroš na zem. Čištění mezer mezi zuby nebo rovnání koz v podprdě je stage 2. Prostě jsme byli nadšení do té míry, že nás napadl návrat až se setměním, které přišlo náhle spolu s větrem. Takže jsem se dostali do centrálního bus nádraží již za tmy a mocného větru (protože když je v Cape Town windy, ulítavají turisté do moře). Najednou nám došlo, že se jedná reálně o poslední bus, na nádru prakticky nikdo (nádraží je opět “opevněné”), naštěstí nás jeden místní dobře nasměroval a my stačili naskočit. Po rozjetí se bus co chvíli zastavil, protože měl bezpečností pojistku na otevření dveří, které nedávaly nápor větru. Takže o dalších 30min později jsme se dostali na hotel a byli z nočních cest vyléčeni.

Druhý den výlet lanovkou na Stolovou horu, obdivování místních svišťů (kteří jsou příbuzní slonů) a cesta zadní cestou dolů přes volnou přírodu (cca hoďka procházka divočinou, následně lesní cesty a na okraji města via MHD zpět do centra). Vyzvedli jsme si booknuté auto a pustili se do RHD provozu – naše premiéra. Musím říct, že prvních několik minut je docela na bednu, ale ve finále vám to přijde zcela přirozené, potíž je pouze v nájezdech na dálnici nebo složitejších křižovatkách, kde mám zažité LHD scénáře. Po návratu domů mi naopak přišlo nepřirozené jezdit vpravo, ještě pár týdnů “poté” jsem se přistihnul, že po výjezdu z garáží musím přemýšlet, kterou stranu mám zvolit (k velké radosti sousedů, možná jsem se měl ale vyklonit a řvát “JAR, woe”).

Stellenbosch, Paarl, Wellington – nemohli jsme minout pár známých oblastí z delikátních SA vín, ve Stellenboschi sídlí i místní univerzita, oblast je proslulá bílou milionářskou komunitou a celkovou pohostiností. Sobotní párty nám trochu vyrazila dech – prodejní výstava obrazů/skulptur, výtečné jídlo, výjimečné víno, biltong (sušené maso, ale o galaxie jinde než nějaké jerky apod), žádní barevní, mrzké ceny všeho (oběd za kilo) :-) O chvili později jsme již seděli u dlouhého stolu a vykládali o ČR a našem plánu projet pobřeží přes P.E do Durbanu, Dračí Hory a přes Pretorii a Johannesburg zpět domů (což je samo o sobě veliký výlet, najeli jsme tuším 3,5tis km). Následovala debata o zakončení cesty na úrovni Knysna a nepokračovat dál, protože dál je to “their land”, takže nás tam čeká jen okradení, zabití a znásilnění… v různém pořadí. Slyšeli jsme to ten večer asi tak 30x.

Cestou zpátky jsem v rádiu (kromě funny projevů tehdejšího prezidenta Zuma a jeho skandálu s korupcí na mezinárodní, rozuměj indické, úrovni) slyšeli o skupině 6 lidí, kteří byli ten den přepadeni, okradeni a pobodáni na té zadní cestě ze Stolové hory (a pohled z ní dolů).

Ono přepadení bílých v SA má jiný rozměr, u farmářů bývá v akci akuvrtačka do různých částí těla, rychlovarná konvice ve vaně nebo vláčení za autem do rozedrání těla. Pro úplnost nutno dodat, že dřívější oblíbenou formou trestu bylo dát kefrovi (SA výraz pro negra) ring nebo necklace (svázanému se nasadila na krk nebo okolo těla pneumatika, která se naplnila benzínem, zapálila a dotyčný běžel dolu ulicí).

Nicméně náš plán je jasný, jedeme dál.    

(na fotce pavoučkov v. obytný komplex… 3 m betonová zeď s žiletkovým drátem a elektřinou, několik bran se security, v domě běžně panic spínač v každé místnosti na security dispečink)

Dálnice jsou na úrovni Švýcarska (perfektní povrch, klopené zatáčky, kvalitní svodidla) a to včetně scenérie. Ve Švajcu však nepotkáte koně v protisměru na dálnici (naštěstí u kraje, zato v mlze), betonové brouky migrující napříč (nic podobného jsem nikdy neviděl, nešel ani zašlápnout, naše malé auto regulérně drncalo při jejich přejetí, jestli přežili nevím) nebo kolektivní sekání trávy (nemám pro to lepší výraz, protože to obnášelo jednu mama mávající vlajkou cca 400 m od sekáčů mezi svodidly, následně další mama či papa cca 200 m a pak vlastní stádo odhadem 15 vysoce kvalifikovaných vyžínačů suché trávy a bordelu uprostřed). Možná vám to přijde jako umělá zaměstnanost, když u nás dělá stejnou službu strejda s traktorem a žací lištou, ale to jste nebyli v SA.

Tady uvidíte i člověka mačkající tlačítko u automatu nebo tankující PHM ze stojanu. Dáte mu peníze, dojde je k oknu zaplatit a vrátí vám zpět, vy mu dle spokojenosti dáte či nedáte dýško. To vše krát 3 a více dle velikosti pumpy (u větších klidně 8). Vy, pokud nechcete, nevystoupíte z auta. Asi nej cesta na delší projížďku – poznání kraje je mezi Cape Town a Knysnou. Místní motoristé jsou die-hard petrol heads, takže pokud na to mají, jsou káry a bikes top. Osobně si myslím, že Západní Kapsko je top destinace na nějaký týden-dva road trip / bikeride. Nic krásnějšího na ježdění jsem neviděl.

Nám se hned následující den podařilo přejet odbočku na dálnici, protože jsme se kochali oceánem napravo (vlny, rackové, západ slunce, TopGun hadr) a bílými dunami nalevo, sem tam palma a exotický květ, vítr si hrál s pískem na tetelícím se vzduchu po asfaltu… když tu jsme najednou vjeli do Pavoučkova (tak jsme eufeministicky překřtili slum boud z plechů se spletí kabelů nad hlavou).

Cesta jinam nevedla, na první křižovatce plál oheň v sudech, děti brousili nože a já se tvářil, že jsem černý alespoň jako moje duše. Naše auto z půjčovny tam zapadalo asi jako když Leoš přijede do Obi pro laminovací sadu.

Tak zatímco já se těšil na nevšední kulinářské zážitky, manželka si rolovala pas do řiti a rozhodně nechtěla slyšet nic o chcípnutém motoru, píchnuté pneu ani jiné nepojízdné historky. Nezbylo než hrát dál poker face a vybrat si správnou cestu nekončící slepou ulicí, protože sledovanost našeho bonbónu předčila “Růžovku”. Na naléhání jsme tedy omezili noční projížďky, v noci spali opřeni o zamčené dveře, zatarasená okna postelí a se špuntem v pozadí… sichr je sichr. Přeci jen… nejdůležitejší je se z toho nepodělat :-)   

(na foto bungee jumping nad trochu větším údolím)

Odbočkou na pštrosí farmu nedaleko Oudtshoornu, kde si můžete vyzkoušet nejen stát na vejci, ale i projíždku po výběhu. Mimochodem, viděli jste někdy penis pštrosa? Ono je to celkově zajímavé zvíře (poměr velikosti oka-mozku, krátkodobá pamět, otočná krkavice, odhalená hrudní kost, atd..) :-)

Závěrečná instruktáž před jízdou aneb transformace bíle holky ve válečnici na útočné slepici. Poznatky – pštros je opravdu veliký, silný a teplý. Dala asi půl minuty, pak to stvoření začalo být divoký, čemuž se nedivím.

Black Economic Empowerment (BEE) – zákon BEE definuje černochy jako "Afričany, barevné a indiány", ale k pobavení nás “rasistů”, se musela čínská minorita domáhat prostřednictvím žaloby, aby Vrchní soud v Pretorii rozhodl, že jihoafrická čínská komunita je pro účely zákona BEE "černá". V praxi tento zákon znamená, že jako bílý vlastník nezaměstnávající černé prakticky nemáte šanci např. ubytovat nikoho pracujícího pro stát. Jinými slovy, pokud nechcete /nemůžete (protože to nedává u malého ubytka ekonomicky smysl) sponzorovat “netáhla”, která jsou si vědoma situace a proto patřičně trpí pod bílým otrokářem, jste mimo tento systém a ubytování by zaměstnavatel-stát neproplatil. Viz malý příklad ☟Když jste černej majitel, dostanete 135% oproti bílému, zaměstávající alespoň jednoho černého.

Přál bych vám zažít tuhle pozitivní diskriminaci v praxi – ubytko o pár apartmánech, společná místnost a dvůr, přijeli jsme večer, v místnosti rozvalený velký černý “alfasamec” se svojí nabíječkou, pyžmo teklo po zdech, pohled na nás stylem “eh, bílá, malá prdel, ale tak o_ukal bych, uvidím, hele bílej, ignorovat”. Nula interakce, debata v “bungala-bungala”, nulová snaha se míň rozvalit. Večer brutální řev, rozuměj “páření”. Ráno u snídaně v bezvadném obleku, zlaté hodinky zmenšeného orloje, prostě velký byznysmen, telefonáty typu “vér ju ár nau, nau, tel mí”. Pak svou pozornost obrátil ke mě (fyzicky se otočil, roztáhnul nohy na židly odhadem do 80 vinglu a upřel na mne zrak), otázky ve funny english, co dělám (jakože jak mám velký péro), kam jedu, jestli se mi libí SA, jestli hraju ragby… Protože jsem milej chlapec, odpověděl jsem potichu, že jsem nezaměstnaný student, čímž debata končila a já se mohl v klidu najíst. Poté co se mu ohlásil řidič, opustil se svým odérem a nádobou na sperma ubytko, takže o 10 min později jsme mohli navázat debatu s majitelem, který potvrdil, že tohle je prostě produkt SA vlády. Neschopný manažer nastoupí na nějaký projekt, 2 roky se nic neděje (samo se deklaruje, bije v prsa), pak je situace neudržitelná, tak se najme bílej/indickej konzultant (který si to logicky nechá zaplatit), aby vyřešil problém (v pavilonu opic), následně si černý manažer vezme odměny a hra na rozpad státu může pokračovat.  

V P.E. jsme měli opět štestí na noční zážitek, protože jsme do ubytování (interně přejmenovaný na ubytko u granny – z nějakého důvodu měli potřebu s námi interagovat do té míry, abychom s nimi večeřeli, koukali na TV, drželi se za ruce :-) ) přijížděli pozdě. Nemajíce navi/data, používali jsme wifi, udělali PrtScn lokace, příp. konfliktní odbočky a jeli jako za starých časů pomocí mapy a očí. Bohužel centrum P.E. bylo rozestavěné, byla už tma, takže jsem se dostali až někam, kde to připomínalo scénu z filmu Já, legenda (bubáci vylézající ze tmy k světlům naší homokáry).

Pokračujeme dál do Durbanu, což je mimochodem místo s druhou nejvyšší koncentrací Indů… mimo Indii. Tady bych rasisticky podotkl, že někde za Knysnou to přestávalo připomínat ráj na zemi, za P.E. už to bylo ve stádiu rozkladu a Durban je poslední výspa civilizace, jak si ji my se stříbrnou lžičkou v pozadí představujeme. Kdysi to bývalo výstavní město s promenádou plnou atrakcí, pro nostalgii připojuji pár fotek. Místní mají zvláštní zvyk chodit hromadně na pláž, tam vlézt do vody v trojúhelníkovité formaci (nejodvážnější vpředu) a vlnit se na místě, za neuvěřitelného řevu. Těžko popsatelné.

Protože už víme, že údržba zbytečný pojem, provozují se věci dokud se nerozbijí. A pak jsou… rozbité.

Abychom mělo pohár plný, vyrazili jsme na nákupy… do shopping centra :-) Na příjezdové rampě brána, u ní borec, na odjezdu borka – člověk stojí u sloupku na kterém je tlačítko, které vám vydá lístek a zvedne se závora. Nejdřív to nechápu, tak se ho ptám, jestli tohle je jeho práce (rozuměj – zmáčkne tlačítko a podá ti lístek, abys ses nemusel nahýbat z okna).

Yees… a úsměv.

A to je všechno, celý den?

Yeees… a ještě větší úsměv. Lucky you!

V krámě si žena chce zkusit fešné kožené boty, tak se ptá na jednorázové silonky/ponožky. Aááh… výraz typu – bílá holka to chce postaru, ale já vím jak se to dělalo… o minutu později, poté co prohrabala podpultí, vytáhla něco, co mě vrátilo do Konga :-) Fusku, kterou měl na noze kromě psa celý Durban a přilehlé okolí. Věc, která byla bílá, ale teď se nestyděla za sytě krémovou hnědou.

Koupili jsme si tedy jiné zboží, ale u pokladny nešlo platit kartou, protože tam nebyl správný člověk.

Ok… a bude? Ano, bude… a úsměv.

A kdy asi tak? Ano, bude… a jak tušíte, větší úsměv.

O nevím kolik minut později… jsme tam již nebyli, protože v Africe máte vy hodinky, ale oni mají čas, takže to je hra, kterou nevyhrajete :-) U odjezdu vidím, že borka je fuč a klučina teď má hoňku, protože musí mačkat (na příjezdu) a i vkládat lístek (na výjezdu). Protože je výjezd asi o půl metru na rampě výš, tak mu říkám, že povýšil.

Netuším, jestli to pochopil, ale měl velkou radost a cenil zuby.

Frčíme dál, nemáme úplně jasno, jestli musíme do Dračích hor, ale po cestě dáme ubytko na jjich úpatí. Vypadá to tam jako na horách v Rakousku, ale má to jiný fun factor… africký. Celý resort musel být nádherný, ale teď nejvíc připomíná něco jako Návrat na planetu opic. Vše je v rozkladu, skrze doškové střechy zatéká (na recepci nám ne/chápavě poradili, že si máme dát postel na stranu, prostě tam kam nekape), ale pod prostěradlem máte el. vyhřívací podložky. Tráva je posekaná, ale bazén je vypuštěný a dětské prolejzačky zjevně nebezpečné, rozlámané. Máte možnost hrát pool, snooker, darts a xy stolních her, ale vše je dobité do nepoužitelného stavu.

Ráno je highlight debility – snídaně a rituál s menu. Zombie obsluha bez výrazu ve tváři (jsme zpět v Kongu) mi strčí lístek, který byl asi milionkrát okopírován, takže není čitelný. Manželka je ignorována, asi spadá do nižší kategorie než “White man”. Otázka, jestli mají čitelnější kousek je zbytečná, tak chceme anglickou snídani, což je nepochopeno, tak chceme vajíčka, párečky, fazole a pečivo… mluvím nahlas, kreslím u toho rukama ve vzduchu, abych se přeladil na správnou frekvenci… boers mluví nahlas a jednají autoritativně, koneckonců jsou většinou 2x tak velcí než já (čemuž jsou btw přizpůsobené porce).

Asi o 45min později dostaneme vajíčka, párky, fazole a pečivo. Jediná invence a iniciativa oproti zadání byla, že vajíčka byla usmažená a párky s fazolema trochu ohřáté. Bez másla, bez ničeho. Samo si to můžete vyptat… a vyčkat… ale pak jedete jinam, kde to řídí někdo s mozkem a dostanete tohle (za kilo dvacet pro dva):

Někde uprostřed ničeho vychytáváme farmu se safari, kam je sice prekérka se dostat (odlehlý areál v divočině), ale vkusně a účelně zařízené, majitel mě po pár pivkách málem adoptoval, zvlášť když jsme mu povykládali o našem oblíbeném komikovi Trevor Noah (SA luxusní imitátor a politický komentáror, na linku “jako Mandela” hází jokes na všechny strany) a pečlivě nastudovaných projevech velkého myslitele Jakoba Zumy nebo Julias Malema (demagod, imbecil, extrémně proti pozůstatkům fungující společnosti, bohužel má podporu mas, především mladých – oblíbené téma vyvlastnit majetek bílým, něco jako v Zimbabwe, tady ten přechod ze státu na úrovni Francie do standardního afrického chaosu bude trvat déle, protože je více kde brát a Západní Kapsko má přeci jen poměrně velkou bílou komunitu).

Majitel farmy s nostalgií konstatoval, že si žili jako králové, od 1995 se země v prdel obrací, kdo může zdrhne… Doporučuji zkouknout SA politickou scénu, leckdy je tam analogie s tím naším českým rybníčkem (viz Malema a Pitomio). Možná je to mnou, ale mám v téhle zemi pocit jako když vzpomínám na dětství u babičky na prázdninách, jak bylo všechno zalité sluncem, medem a strdím :-) Navíc ta upřímnost a zemitost místních… třeba když jsem mu u snídaně ukazoval objev ze supermarketu (něco jako zkvašené mléko s vanilkou)… znalecky to ochutnal a prohlásil, že je to přesně jako oni a že nemusím zkoušet všechno co SA nabízí. Ne nadarmo se říká, že v SA jsou nejlepší rasisti, my v Čechách vůbec nevíme o čem mluvíme (viz naše problémy se Včelíma medvídkama).

Následovala menší tmavá městečka, která už moc nepřekvapí, možná jen tím, že hned vedle dálnice je supermarket, kde se před ním griluje cosi v nákupním vozíku… můžete si to koupit a jet dál, což mi přijde praktické, oproti zdlouhavému Drive-in… vivat Grill-by.

Po cestě u dálnice stojí děcka s igelitkama plnýma avokád a mang, které změní majitele cca za kilo/taška. Radovan udělal jen chybu, že neměl dost, jinak tam mohl mít ráj na zemi :-)

Pretoria – (hlavní) město Jacaranda stromů, ostnatého drátu a elektřiny. Ubytování v residenční čtvrti plné ambasád vybízelo k večerní procházce, takže po odblokování 3 zámků jsme mohli jít po chodníku za dozoru několika aut bezpečnostních agentur se zapnutými bočními halogeny. Nevím, jak moc je to nutné, ale soudě dle videí na YTube asi ano. Známej (SA) mi doporučil nechodit vůbec do centra, že mě jistojistě okradou, že to prostě přijde. A to je člověk co nepřehání (má hezkou sbírku průstřelů z různých destinací a příležitostí), tak jsme si dali poradit :-)

Druhý den jsme vyrazili na fakulativně nákupní výlet do diamantového dolu Cullinan (cca 40 km daleko, malé mestěčko s velikou díru v zemi). Před vchodem je malé muzeum a několik stánků s diamanty (dělám si srandu, ale opravdu zde nakoupíte velmi výhodné kousky, pro představu totožná kvalita v Praze kolem 25tis, tady do desítky). 

Johannesburg – byl pro nás jen cestou na letiště a zpátky do EU, známé Soweto jsme museli vynechat. Pro milovníky adrenalinu vhodná cílová destinace. Nebo i konečná :-) 

Aby to nevyznělo celé depresivně, Západní Kapsko je jedna z nej destinací na light – adventure dovolenou a pro řidiče vůbec. Na závěr malá ukázka moderního afrického umění pro hezčí den a mír v buši… :-)