Jak jsem si auto amerického důchodce koupil

Počátek tohoto příběhu lze datovat do závěru devadesátých let, kdy se náš soused vrátil z Ameriky a přivezl si s sebou i pět let starou Toyotu Camry. V tu dobu mi byly asi dva roky a jediné, co mě dokázalo uspat byl zvuk dědova Trabanta, který jsem uměl napodobit ještě dříve, než říct slova jako máma a táta. Předpoklad k tomu, že budu mít rád auta byl zcela zjevný. Léta přibývala, já si začínal uvědomovat okolní svět a Camry každé léto přijížděla na stejné místo. V době, kdy naše silnice zcela běžně brázdila převážně auta z dob socialismu, to připomínalo malé zjevení, zvláště na cizineckých SPZ. Jako kluk jsem kolem této stříbrné Toyoty projížděl na kole a představoval si, že ji jednou budu řídit. Nemohlo mi být více jak šest let.


Kluk dospěl a v devatenácti letech si pořídil bílou Felicii. Ta sloužila velmi dobře, dopřál jsem jí vše potřebné, dal jí nový lak, kožený interier běžně dodávaný pouze k nejvyšší výbavě Laurin a Klement a myslel jsem si, že mám nejlepší auto na světě (ach…). Jenže dva roky po novém laku auto začalo znovu reznout a začaly přibývat i další technické problémy, vlastně nebyl měsíc, kdy by se na ní něco nepokazilo. V hlavě začala hlodat myšlenka o koupi něčeho lepšího a novějšího, konkrétně benzinové Octavie první generace v benzínu a nejlépe s motorizací 1.8T. Po zhlédnutí mnoha inzerovaných vozů a zjištění, že hezká Octavie se asi sehnat nedá, jsem vyrazil na poslední vytipovaný kus do autobazaru ležícího kousek za Pískem. Toto auto jsem si sice úplně nepředstavoval, byla to totiž 1.6 a navíc v kombíku, avšak po tom, co jsem doposud viděl, jsem jí chtěl dát alespoň šanci. Octavia v bazaru opravdu stála, ovšem před ní stálo něco mnohem zajímavějšího, ulítlejšího a dechberoucího.

Camry z devadesátýho pátýho roku, v zelený metalíze a mně se vrátili vzpomínky z dětství. Shodou okolností patřila majiteli autobazaru, ze kterého se vyklubal fajn chlapík a o autě mi řekl naprosto vše, s dovětkem, bude na prodej. Asi vám nemusím vysvětlovat, že k inzerované Octavii jsem se ani nedošel podívat. Slovo dalo slovo a po pár dnech přišla i slibovaná projížďka, která mě jen utvrdila v tom, že to auto nutně potřebuji a nic mě nezastaví. A tak jsem si ve 22 letech splnil sen, který se zrodil v hlavě malého kluka.
​
Tak a konečně něco o autě. Vlastním tedy Toyotu Camry, z roku 1995 s motorem o objemu 2.2 litru, který je spojený s manuální převodovkou. Jedná se o slabší nabízený motor, disponující výkonem 100 Kw a 197 Nm kroutícího momentu (druhým nabízeným byl 3.0 V6), polykající benzín v mém případě i LPG. Byla vyrobená v Aichi a koupená jako nová v Praze, prožila tedy celý svůj život v Čechách. Jedná se o výbavu GL, která je zhruba ve středu, avšak nabízí vše co je třeba, ABS, klimatizaci, elektrická okénka a zrcátka, dalkový centrál, originální rádio na kazety i CD, kožený volant a řadičku a kdyby se předminulý majitel nechtěl na křižovatce sbližovat s jiným autem měla by i přední mlhovky a ostřikovače světel. 

Jako největší přednost tohohle auta beru pohodlí, podvozek je stavený na komfort a dobře tlumí nerovnosti, k tomu ale přispívají i pouze patnáctipalcová kola s vysokými pneu, problém mu dělá až hodně rozbitá cesta. Rychlejší jízdu po okreskách však zvládá taky, ale to už se přeci jen ke skoro pětimetrovému autu moc nehodí. 

S autem jsem zatím najel něco okolo třech tisíc kilometrů a drobné opravy nás neminou, zejména musím vyměnit rozvody a zavařit, popřípadě vyměnit výfuk. A pokud jsem na internetu našel správnou tabulku s registrem vozidel, pak jich je v tuto dobu v ČR registrovaných pouze 14 kusů :).