Horizont full, nebo High fidelity?

Zdravím pánové,

jest tomu pěkných pár let, kdy se tento příběh odehrál.

Bylo mi čerstvě 18 a chodil jsem do posledního ročníku průmky. Každý „frája“  musel míti vůz, aby uznávaným byl (sic jedna dívka v ročníku nebyla zrovna tou pravou motivací). Prostě to chce káru, ale ne escorta, nebo favorita.

Ten, kdo se o auta byť jen trochu zajímá, chápe, co znamená Lancia Delta. Mě, jako kohokoliv, kdo tohle čte, uchvátila Integrale. Ta hranatá taliánská věc, kterou mohou mít rádi pouze lidé, kterým mazut za nehty manikúrou jest, polospálený benzín jejich parfémem a na kecy jiných z vysoka se.ou!

Jistě, HF turbo integrale a HF turbo jsou bez debat jiná auta. Ten, komu přišlo té pocty sedět uvnitř, sezná, že krom boule na kapotě z pohledu řidiče, jsou interiérem totožná. Alcantarou potažené Recaro sedáky, parádní tříramenný volant s logem Lancia uprostřed a krásné žluté budíky, kde člověk vidí VŠE, co při svižné jízdě potřebuje. No a integrované hodiny se stopkami na stropním panelu nemůžou chybět. Taková baby Integrale za rozumný peníz (v té době…). Hot hatch z roku 1989. Předohrab se 140 klisnama, 950Kg bez posilovače řízení, bez ABS, bez ESP, bez sofistikovaného diffu, a navíc 0,8 – 1,0 mm ruský plech za tepla válcovaný… Ono lidové pojmenování „kladivo na GTi“. Nebylo nad čím váhat.

Zrovínka jsem dělal papíry. Jako každý druhý. No a to auto…chce to něco splašit. Po odpoledních jsem dělával ve stolárně, svačiny odbýval, na módu nehleděl, abych nějakého toho groše ušetřil, jelikož rodiče mi nic krom vzdělání financovat nechtěli. Ó ty večery mé při skřípáni modemu u inzerce ojetých vozů. Jak já jsem slintával při načítání fotek GTíček, GSíček…a vůbec. Pak se to stalo. Byla tam ONA… Lancia Delta 1.6 HF turbo. TURBO!!! Za tehdá dosažitelných 10 000Kč. Inu pár telefonických blábolů o korozi, špatném technickém stavu a tak, ale věděl jsem, že bude moje. Musela být!

V ten moment se pro mě svět zúžil na pomezí škola/brigoška/Delta/spánek. Nic víc mě v tu dobu nezajímalo (Delta byla priorita). Zvláštěpak když největší gurmáni jezdívali na parkoviště ku škole plebsem typu „pumpe schade/turbo kaputt“ ochcávkou TDi po rodičích. Zbýval mi týden do našeho prvního shledání. Do té doby jsem nevěřil, jak dokáže být čas relativní. Každá sekunda byla minutou, každá minuta hodinou.

Předvečer dne „D“ – Jak už jsem zmínil, papíry toho času byly daleko před tiskárnou, maturita nadohled a jediný, koho se mi podařilo zlanařit na převoz vozu mých snů, byl můj bratr. Ano, tak už tomu bývá, všechno se musí pos.at, a když, tak na kopec. Jelikož výše zmíněný pán, teoreticky mých genů nejbližší, si musel místo předem domluveného dobrodiní dojednat nějaký bohapustý koitus, bez nadějí na potomstvo, a já, včetně „mé“ Delty jsme šli stranou. Zájemců bylo víc. Leč já jsem byl první, nebo nejurputnější v pořadníku.

Já to nevzdám! Toho večera jsem udělal hroznou věc (naštěstí věřím, že na mém místě by každý fajnšmekr jednal totožně). Vyčkal jsem do doby, kdy se jeho dech zklidnil a ustálil v pevného rytmu. Ukradl jsem tomu zrádci ve spánku řidičák! Naštěstí vypadáme skoro stejně a má jen o cosi více než rok převahu. Na svou obhajobu musím říci, že od té chvíle vím, kdy má narozeniny a jeho rodné číslo vysolím z hlavy se dvojkou v krvi a po temeni pajcrem přetáhnuvší.

Vlahého to rána jsem samozřejmě nemusel na budík čekat. V žaludku podivně svíravé pocity, že snídaně neklapla a div, že nešly ven ještě zbytky večere. Uff. Takže těch 10000 grošů do obálky, baťůžek na záda, vybulat školu, zkontrolovat papíry, vyrazit kanálama na nádr a alou směr severovýchod.

Oukej, borec v klidu. Povyprávěl mě příběh Delty, jak z Němec ku hlupákovi jako já přišla. Byla to kára jeho otce. Teď již seniorem, mladí se hecli a koupili mu civilizované auto na stáří.  A jak to tak bývá, potomstvo vidělo potenciál a chtělo víc. Takže tunili. Ale naštěstí tím lepším směrem. Cílem bylo udělat z toho auto na okruh. Já jsem měl to štěstí, že se blížil další potomek do rodiny a projekt zůstal v garáži na obtíž. Podvozkové komponenty dodala mě tehdy neznámá firma Koni, snížení dle autora o 65/70 mm a pružiny tuhé jako čert. Skoro to vleklo olejovou vanu o zem. Jo a staré dmýchátko se jali nahradit hrůzným KKK K26 s intercoolerem navrch…Dios mio. Ta věc je obrovská! No a přes nápis skrzevá zadní sklo: HF Rally Turbo KAT, jsem místo zmíněného KAT, našel krom koroze, pouze napojení pletence v tlustou trubku, jenž ústila do něčeho typu koncový tlumič. První testovací jízda mě vyloženě zklamala. Taková zadušená Felicia s podivně hutným zvukem. Každý výmol znamenal odraženou ledvinu a skřípnutý nerv ve hřbetě. Navíc špatně to drželo volnoběh. Načež jsem byl poučen, že se to začíná rozmotávat a fungovat až kolem 4000ot/min, to jsem prve ještě nezkusil…

Jezdím v autech od 14-ti, ale většinou jenom kolostřešní kombinace na polních cestách ve „stodvacítkách“. Podotýkám, že s auty papírově podobných proporcí jsem již měl tu čest. Takže teď plný. Dopí!!! Co je ku!!! tohle? Ten pocit jako když vás někdo vezme heverem do zátylku. Tohle asi není jenom tak nějaké auto. Už jen zvuk…holky na chodníku by si nejspíše měly držet pinetky ve vlasech, abych jim je nenacucnul. Z motorového prostoru něco, co bych čekal spíše, pokud bych hodil megafon do pytle s rozhněvanými hady. Vssssuuuuum rafika manometru zběsile cinkne o doraz (1,2baru) a na dvojku přední kola, v oblaku dýmu marně hledají trakci, omezovač, chrchlchrchl…PRÁSK a z výfuku rána hodná flaku. Nasrané odplivnutí, zaškynutí blow off ventilu, trojka. Chvíle vzrušeného očekávání, kdy se nic neděje, ale po jisté odmlce se situace opakuje. Lidi se otáčejí a já asi tak nějak vůbec nechápu, co se zrovna stalo. Zastavím u krajnice s třesoucíma se rukama, tepem minimálně 200 a sleduji v zrcátku oblak rozplývajícího se kouře nad pogumovanou vozovkou. Kolemjdoucí s nenávistí v očích, zběsile si klepajíce na čela, mě lynčují pohledy. Jediné, co však upoutá mou pozornost, je asi 10-ti letý kluk, který s úsměvem od ucha k uchu častuje mé konání zdviženým palcem. Přesně tohle auto chci. Prý by to mělo mít nějakých 200koní… Deal. Chvíle nudného papírování, nějaké podpisy a je moje.

Takže si to ujasníme kamaráde. Sedíš v autě, které nedrží volnoběh (spíš takové vhuum…vhuum +-800ot/m, občas chcíp). Nemáš pojistku, o řidičáku nemluvě, to že jsi za školou, je v téhle chvíli nepodstatné. Z předního sedadla sálá kombinace hrůzy a průseru, přičemž jsi ještě neměl možnost přezkoumat, jestli na trenkách nemáš šlic. 70 km k domovu. Stojí ti to zato? Yes. Mám svou Deltu!