Gumbalkan 2021 aneb Bedna 2.0 v akci

Přespání v luxusním penzionu se projevuje decentní ranní leností naší posádky a tak než se všichni přivalíme na snídani, je půl deváté. Dobrou ranní kávu a obložený talíř si dnes opravdu nechám líbit. Každopádně spěcháme, takže o půl hodiny později už stojíme u aut a s Yobym překvapeně zjišťujeme, že zatím co my ještě chrápali, posádka Megana vyřešila tlumiče. To je skvělá zpráva, můžeme tak rovnou vyrazit. Cesta je dnes opravdu dlouhá a není čas se flákat. Žhavíme telefon směrem ke zbytku skupiny, kde se ovšem dozvídáme, že posádka Octavie má ještě půlnoc. Tím pádem se potkáme s ostatními až večer v Einbentálu. Bedna a Megane zahajují stíhací jízdu.

Z kontrolních bodů, které dnes ještě chceme projet, vybíráme dva. Prvním je opuštěný hotelový komplex u přehradního jezera Vidra a druhým pak památník nad městem Vulcan, od kterého bychom mohli pokračovat velký kus hřebenovkou a užít si tak i poslední den nějaký ten off-road.

Je něco před dvanáctou, když naše nesourodé duo zastavuje u opuštěného hotelového komplexu. V nízké dlouhé budově, původně asi penzionu, hledáme patřičný pokoj pro splnění úkolu a následně se chystáme vyrazit dál… to bychom si ale nesměli všimnout opuštěné devítipatrové budovy opodál. Někde tady má být prý tělocvična, která slibuje pár hezkých urbexovych fotek a když už jsme tady, ta chvilka nás nezabije.

Megane vyráží do přilehlé stráně, až se za ním práší a my s Bednou ho chceme následovat. Má to však jeden drobný háček. Nedostaneme se ani do poloviny kopce, když auto s protáčejícími se předními koly zastaví. Problém není ani tak FWD, jako dávkování plynu. Naše stará známá kamarádka díra v intercooleru očividně zase přibrala pár centimetrů v pase a začíná být docela solidně na obtíž. Když se totiž snažíte dávkovat plyn tak nějak rozumně, aby auto zběsile nehrabalo, nestane se vůbec nic. Až ve chvilce, kdy máte pedál plynu sešlápnutý tak na tři čtvrtiny jeho chodu, přefoukne turbo ztrátu tlaku a dostavuje se prudký a nekontrolovatelný nárůst kroutícího momentu nemilosrdně zahrabávající kola do hlinitého podkladu. Výsledkem je trapná zastávka v mračnech prachu někde v u poloviny délky naprosto nevinně vypadající šikminy, kterou dal před chvilkou náš francouzský kolega tak říkajíc s prstem v nose.

Naštěstí už je za horizontem, tak se mi zatím může smát jen pár náhodných posádek našeho podniku, stojících v ten okamžik na stejném placu. Potupně couvám zpět na asfalt a odměřuju délku na rozjezd tak, aby tentokrát náš turbolag, počítány aktuálně v kalendáři, vyšel ještě na pevný podklad. Výchází to a Bedna s protáčejícími se koly nakonec opravdu vyskáče nahoru.

Objíždíme budovu hotelu a parkujeme vedle Dana. Před námi je nižší barák spojený chodbou s hlavní budovou. Že by naše hledaná tělocvična? Po překonání několika překážek v podobě ledabyle odložených židlí, sedacích souprav a kulečníkového stolu v pokročilém stádiu rozkladu, zjišťujeme, že jsme nikoliv v tělocvičně, ale v hotelové restauraci… tedy v tom, co kdysi bývalo hotelovou restaurací. V kuchyni dokonce zůstalo pár kotlů a několik nerozbitých talířů s logem hotelu. Zbytek však podlehl nejen zubu času, ale také nájezdům vandalů. V horním patře ještě nacházíme nejspíš původní kancelář ředitele hotelu. Klestíme si cestu zpět k autům, když v tom se naše pohledy potkávají na vysoké hotelové budově. "Vidíte ten balkon úplně nahoře?"

Než jsem se nadál, už funíme po schodišti prázdného baráku. Když vyšlapeme asi sedm pater, schodiště končí. Procházíme budovou k druhému konci, ale krom děr na výtah, které při troše neopatrnosti slibují rychlou, avšak dosti nevítanou zkratku dolů, nenacházíme nic, co by jen vzdáleně připomínalo dveře směrem k balkónu na který jsme koukali ze zdola. Kontrolujeme celé patro a hledáme další schodiště, bezvýsledně. Nikdo ho totiž nedostavěl, stejně jako celý hotel. Teprve teď nám to dochází. V některých místnostech jsou stále ještě pytle s cementem, či hromady jemného písku. Překvapivě jsou stále přítomny i již nainstalované rozvody vody a sociální zařízení. Skoro to vypadá, jako by se zlodějům kovů nechtělo sem nahoru šlapat.

V jednom z pokojů nacházíme dveře vedoucí na úzký malý balkon ze kterého se dá dostat na vedlejší šikmou střechu na jejímž vrcholu pak ční poslední dvě nedostupná patra nedostavěného hotelu. Yoby s Danem neváhají ani okamžik a sápou se po ní nahoru. Chvilku přemýšlím jak vysoká je moje pojistka na hypotéku a jestli by ji v tomto případě dostala žena vyplacenou (přece jen to je pojistka na náhodný úraz a ne na debilitu), vzápětí se však chytám volně loženého hromosvodu a s tímto jištěním následuju ostatní.

Dostáváme se do velké místnosti stále ještě obsahující objemné nádoby na pitnou vodu a zázemí, které bylo pravděpodobně plánováno jako strojovna výtahů. Paradoxně právě toto technické patro disponuje oním největším balkonem v celé hotelovém komplexu. Kocháme se na okamžik tím nádherným výhledem na údolí přehrady. No nic, ještě pár fotek a musíme mizet. Neplánovaná bojovka s nejvyšším patrem bez schodiště nám přece jen vzala už docela dost času. Vycházíme zpět na střechu a zjišťujeme, že začíná pršet, což adhezi plechovo asfaltové střešní krytiny moc nepřidá a po hromosvodu se tak nikomu dolů úplně nechce. Na druhé straně hřebene jsou vidět balkóny, do kterých se dá vcelku bezproblémů skočit přímo ze střechy. Zní to jako skvělý plán, ovšem jen do okamžiku, než stojíme v jednom z pokojů navazujícím na vybraný balkón. Příběh předchozích dvaceti minut se opakuje a my už chápeme, proč jsme při prohledávání patra pod námi tyto prostory neobjevili. Důvod se nazývá mezonet, tím totiž měly pokoje s nadstandardně vysokým stropem být a k tomu, aby jím opravdu byly, chybí jediná věc… Ano, hádáte naprosto správně, jsou to jak jinak než schody. Koukáme do díry v podlaze končící asi tři a půl metru pod námi, povrchem kompletně pokrytým střepy. V páskových pantoflích si na tento skok opravdu netroufám a tak se opět vracím na vrchol střechy zkusit svoje štěstí na hromosvodu. Tentokrát již jde vše jako po másle a krom toho, že jsme lehce zmoklí, sedáme po nějaké chvilce opět do aut. Neplánovaný průzkum střechy nás stál něco přes hodinu času, takže se vzdáváme tělocvičny a vyrážíme směr město Vulcan, kde nás čeká náš dnešní druhý a zároveň nejspíše také poslední (pokud nepočítám cíl) kontrolní bod.

Kombinace padající mlhy a občasného deště dělá tady v horách ze silnice docela solidní skluzavku, takže když nás na křižovatce pod Transalpinou zastihuje zpráva o nehodě účastníka Gumbalkanu v jedné z jejích serpentin, ani nás to moc nepřekvapuje. Naštěstí jsou prý všichni v pořádku a odnesla to jen auta. Posádek je na místě dost a pro nás to tak znamená, že než se hrnout do tlačenice, vezmeme to raději jiným údolím a vzdáme se výhledů, které v tomto počasí stejně budou jen pohledem do bílé stěny. Na Jurský park máme krásných třicet kilometrů náskok, tak není problém.

I přes všechny rozmary počasí a kriploidnost našeho stroje, který neustále válčí s masivním únikem tlakového vzduchu ze sání, se nám daří držet docela solidní tempo. Je tak něco po druhé hodině, když přijíždíme do Vulcanu.

Transylvánské město v údolí Jiu, obklopené strmými svahy okolních hor, matně vzpomíná na lepší časy, kdy se v okolí těžilo uhlí na každém kroku. Dnes se snaží přilákat místo trasportu vytěžené suroviny, alespoň nějaké ty turisty. Socialistický styl města zde přímo dýchá na každém kroku. Hlavní bulvár se smaltovanými skulpturami brutalistního stylu, umístěnými na travnatém středovém pásu a trsy růžových pelargónií visící na každém sloupu. Zašlé budovy okolo něj a spousta staré betonové dlažby. To vše připomíná naše sídliště a města v osmdesátých letech. Ve finále je tu však čisto a lidé zde korzují okolo bulváru jako někde v lázních. Díky sevření mezi horami je tu kupodivu i docela hezky, sucho a přes pětadvacet stupňů.

Projíždíme bulvárem a po odbočení začínáme stoupat do strmého svahu, nad kterým tušíme check point. Silnice se postupně zužuje avšak asfalt zůstává. Větší problém nám začíná dělat ono extrémní stoupání v kombinaci s neustálými obraty o sto osmdesát stupňů. Stěží řadím na automatu dvojku, většinou zůstávám na jedničce. Do toho okamžiku jsme měli nad Meganem rychlostně navrch, teď se však projevuje kombinace vysoké váhy, defektu intercooleru a letité samočinné převodovky, které se aktuální pasáž výsostně nelíbí. Teplota motoru, do jehož okruhu se částečně vychlazuje právě olej z převodové skříně, letí neúprosně nahoru. Musím povolit, takhle bychom se nahoru nedostali. V ten okamžik kolem prolétá Frantík a se škodolibou radostí se ujímá vedení.

Stoupáme stále výš a výš, serpentiny se postupně natahují a přibývá delších napřímených úseků, které však stále v nekompromisním úhlu směřují k vrcholu masivu. V nepřímé úměře se stoupající nadmořskou výškou klesá venkovní teplota, což se docela líbí automatu, a také viditelnost, což se hodně nelíbí mě. Pár set metrů pod vrcholem už není vidět pomalu na krok a zadní mlhovka Meganu se téměř ztrácí v okolní bílé kaši.

Kontrolní bod nacházíme spíš podle souřadnic, protože pokud bychom ho měli hledat "na oči", taky do něj můžeme rovnou vpálit. Fouká tady nehorázný vítr a teplota padla někde pod osm stupňů, což je skoro dvacet stupňů rozdílu oproti Vulcanu. Někde za tou mlhou začíná hřebenovka, kterou jsme chtěli jet dál. V tomhle marastu se nám to ale riskovat opravdu nechce. Je půl třetí a my musíme být nejpozději za 4,5 hodiny v Einbentálu. To je totiž nejzazší termín pro získání nálepky "finisher". Vydáváme se proto zpět do údolí a to i za cenu skoro třicetikilometrové zajížďky. Teď už si musíme opravdu pohnout, sice to máme do cíle "jen" 205 kilometrů, ale Google ukazuje dojezdový čas přes čtyři hodiny… A jak už jsme si stihli v předchozích dnech ověřit, co se týká přepravy po silnicích, tak se zde Google nemýlí a občas je dokonce i mírně optimistický.

Kombinace automatu, spěchu a prudkého klesání do údolí má jediný výsledek. Nejsme ani v polovině sešupu, když se mi pod nohou téměř propadá brzdový pedál a auto z posledních sil zastavuje na jednom z rovnějších úseků. Brzdy hoří a nám nezbývá nic jiného, než jim dát chvilku na zchladnutí. To nás však stojí další čas, který aktuálně nemáme. Aspoň, že už jsme ve výšce s normální teplotou, tak si člověk může dát krom sebečastování nadávkami i cigáro bez toho, aby jej po potažení ztratil z dohledu.

Když brzdové obložení vychladlo dostatečně na další cestu a my se dostali do údolí, byl už Jurský park s Octavií nějakých třicet kilometrů před námi. Zahájili jsme tak stíhací jízdu zahrnující občasné kvílení MT pneumatik na čím dál tím víc horkém asfaltu, jak jsme se blížili k Dunaji. S klidným svědomím mohu říci, že na Rumunských cestách neznám rychlejší vůz, než služební dodávku TNT, která nás nejen že v klidu brala asi v kilu, ale i přes relativně dost zatáčkovitý profil tratě nám také během okamžiku zdrhla z dohledu.

Něco po půl šesté se konečně dostáváme přes Orsovu, což znamená podle Google 42 kilometrů do cíle. Doprava na klikaté pobřežní komunikaci houstne a tempo rapidně klesá. Tak je mi nakonec docela překvapením, že je 18:35, když zastavujeme v koloně před vlastním cílem podniku. Dokázali jsme to! I když jsme si letos neužili tolik extrémů jako v roce 2019, nedovezli jsme do cíle nikoho na laně a naše auto je vlastně krom díry v IC a zlomeného kardanu celkem v pořádku, byl to skvělý týden. Našli jsme nové přátele, pomohli několika posádkám v nesnázích a hlavně si opět užili skvěle strávený týden mimo svou komfortní zónu. Přesně o tom je Gumbalkan.

Večerní vyhlášení cen (kde jsme jako obvykle nic nezískali – tímto zdravím oba ředitele :D) bylo jen začátkem dlouhého večera se spoustou jídla a pití, který skončil až někdy nad ránem.

Ovšem ač je konec Gumbalkanu 2021, my se ještě musíme dostat domů a jak už na této akci bývá zvykem, tady to nemá nikdo jisté…