Grand Sport očima petrolheada

Slíbil jsem, že napíšu něco o tom, jak jezdí moje Corvette C4 v úpravě Grand Sport, kterou jsem tu představil v minulém blogu a tak tedy sem s ní. Co člověka na první pohled upoutá, to jsou vnější tvary. Design lahve od Coca Coly předchozí C3 už je pryč a místo něj je tady "moderna" let osmdesátých, ostře řezané rysy s extrémně dlouhým a nízkým čumákem a dlouhými převisy vpředu i vzadu. Neznalého upoutá, že tohle auto nemá žádnou mřížku chladiče. Přívod vzduchu k motoru je tady totiž řešený systémem lízátek pod nárazníkem, které usměrňují jeho náporové proudění k chladiči. Vypadá to hezky, čistě, ale má to svoje mouchy. Když totiž nejedete, motor nemá dostatek chladného vzduchu a začíná se přehřívat, takže kolony a pomalé popojíždění pro tahle auta nejsou. Aby Vette fungovala, musí prostě jet a pak je všechno v pořádku. Jedním z charakteristických znaků Corvett byla vyklápěcí světla a musím říct, že tenhle prvek se designerům obzvlášť povedl, protože světla se po vyklopení celá protočí. Vypadá to neskutečně cool i v dnešní době.

Já sám považuji 80. léta za naprosté automobilové peklo a Corvette není výjimkou, ale přesto musím uznat, že už tenkrát se v těchhle autech objevily věci, které by tam člověk v té době nečekal. Klima nebo katalyzátory byly samozřejmostí u Corvett už na začátku 70. let, ale tady ta klima už byla digitální, automatická, první modely měly kompletně digitální palubní desku, ABS ve standardu, posilovač řízení a brzd a byly tady i takové vymoženosti, jako třeba přisvícení do zatáček. Na začátku 80. let. To je neuvěřitelné. Ta moje Vette je z posledního roku výroby téhle generace a to z roku 1996, takže už ve chvíli, kdy vyjela jako nová z fabriky, to vlastně byl 13 let starý model. V průběhu let samozřejmě docházelo k modernizacím, které znamenaly zejména oblejší přední a zadní nárazníky, nové motory a interiéry, elektroniku, atd. ABS, ASR nebo třeba kožené čalounění už bylo u posledních ročníků C4 standardem. V látce už jste si to prostě nekoupili.

Co každého zaujme po otevření dveří, to je obrovský práh, který je potřeba překročit, abyste se vůbec dostali dovnitř. Ono popravdě, když ty dveře otevřete, tak většina lidí jen zalapá po dechu a ptá se, jestli se dovnitř skutečně dá nasoukat dospělý člověk. Soudruzi z NDR (čti z Bowling Green v Kentucky) měli trochu problémky s tuhostí karoserie, tak to vyřešili po svém a do podlahy namontovali traverzu, kterou nejspíš ukradli ve střeše výrobní haly, ve které tyhle věci chtěli vyrábět. Takže pokud to s pořízením téhle generace myslíte opravdu vážně, buď vám nesmí být více než 15 let (což se trochu neslučuje s vlastnictvím řidičáku) nebo musíte mít postavu Hobbita. (Hmmm, kam asi patřím :-()). Jinak se prostě dovnitř nenarvete. Kdo byl na vojně, tak to zná, je to jak do tanku. Nakročit a potom zapadnout dovnitř a dozadu. Pro ostatní platí podobná analogie, jen se záchodovou mísou. Do těchhle aut se prostě nenastupuje. Corvettu je potřeba si na sebe obléknout, podobně jako těsný smoking. Když už se vám podaří dostat dovnitř, zjistíte, že všechno, co tu je, vás pevně obklopuje. Sedačky jsou opravdu výborně tvarované, tělo drží ve vzpřímené poloze a nedovolí žádné větší pohyby, ale současně jsou velmi pohodlné a není problém v nich strávit dlouhé hodiny cestování, což už jsem měl také možnost několikrát vyzkoušet. Volant je netypicky dvouramenný, ale je silný a do ruky padne dobře. Středový tunel je natočený směrem k řidiči a tak všechno důležité máte ihned po ruce. Místo pro nohy tu není skoro žádné, ale tady nejste v Cadillacu, ale v supersportovní Corvette. Aby to spolujezdci nebylo líto, tak ten pro jistotu nemá místo pro nohy už vůbec žádné. Srovnání s krabicí od bot se tady opravdu nejen nabízí, ale ono je v ní možná i víc místa, než tady. Nechápu, jak to konstruktéři dokázali, ale 4,5 m dlouhé auto uvnitř oběstavěli takovým způsobem, jaký jsem ještě neviděl. Nepamatuji, že bych někdy seděl ve stísněnějším interiéru. A to už jsem seděl i v Miatě. (sakra, tak i mně se podařilo jí sem zase protlačit). Asi tak dlouho řešili vnější design zcela nové generace a jeho techniku, až nějakým nedopatřením zapomněli na to, že by bylo fajn, kdyby to auto taky někdo řídil. Nu což, stane se.

O odkládacích prostorech nemá smysl mluvit. Žádné tu nejsou, ale když už jsme u nich, nesmím opomenout kufr. Nějak na něj taky úplně nevyšlo a vzhledem k tomu, že roadster přišel na trh o pár let později, než coupé, vyřešil výrobce skládání látkové střechy právě do kufru. Takže ten jediný dekl za sedadly je nejen kryt střechy, ale současně víko kufru nebo teda spíš kufříku. Já s oblibou říkám, že tohle je auto na kreditky. Jako nové to stálo v roce 1996 téměř 2,5 milionu korun a noví majitelé asi neměli potřebu vozit věci, ale já už bych uvítal kromě té kreditky na výlety i nějaké to tričko nebo kalhoty. Chce to hodně ekonomickou divizi oblečení. A to nemluvím o tom, že když už teda do toho kufru lezu, tak musím napřed odjistit a nadzvednout střechu, jednou rukou si jí držet a tou druhou si vyndat, co potřebuji. Opravdu chytré. To musela být párty, před tím, než tohle schválili do výroby. O našich tripech po Evropě s tímhle autem se ale rozepíšu zase jindy. :-) 

Když se člověk konečně usadí za volantem a otočí klíčkem v zapalování, rozsvítí se na něj centrální display, který vypadá, že ještě před týdnem patřil ke kalkulačce Casio, se kterou vývojoví inženýři Chevroletu tvořili tenhle zázrak amerického automobilismu. Pak se ale probudí k životu Pan Motor. Asi už jste slyšeli přistávat Boeing. Zhruba na stejné úrovni je totiž hromobytí, které se ozve z pod přední kapoty a vás se poprvé v tomhle autě zmocní strach. Doteď to byla jen sranda, ale teď začíná jít do tuhého, protože motor burácí, celé auto se otřásá a vypadá, že vás sežere ještě dřív, než se pokusíte zařadit jedničku nebo utéct. Odhodlanost a síla je tady cítit z každého kousku auta, který se na vás pevně tiskne a vy přemýšlíte, jestli to, co vám teče z očí, jsou slzy nebo už krev. Corvetty jsou považované za auta pro playboye, ale já mám trochu podezření, že Američané si pod tímhle pojmem asi představují něco jiného, než my. Tohle auto je všechno možné, jen ne auto pro nagelovaného dvacetiletého frajírka v růžovém tričku, který doteď jezdil v Miatě NB v jednaosmičce pyčo. Vyžaduje celého chlapa. Spojka je tak tuhá, že při delších cestách s nutností častějšího řazení cítím křeč v lýtku ještě druhý den. A to myslím naprosto vážně. Volant se vyplatí držet pořádně pevně a oběma rukama. Auto má sice posilovač, ale asi se tak nějak předpokládalo, že ho bude řídit skutečný chlap a tak rozhodně nerozmazluje. Totéž platí pro manuální šestistupňovou převodovku od firmy ZF. Z dnešního pohledu je až neuvěřitelně tuhá a chce to sílu, ale rychlosti tam padají dobře a jsou poskládané nakrátko u sebe. Ale krouťák nějakých 460Nm vás naštěstí nenutí řadit tak často. Ono je vlastně úplně jedno, co tam máte za rychlost. Jede to prostě furt. :-) 

Mockrát jsem tady četl o sametovém běhu osmiválců a pro náš Tahoe to platí bezezbytku, ale rozhodně ne pro Corvette. To auto je hrubé, neotesané, všechno jde ztuha a pokud se rozhodnete, že budete řadit nebo točit volantem, je potřeba to udělat hned, bez rozmyslu a s patřičnou razancí. Pak funguje naprosto bezchybně a se stejnou razancí a rychlostí reaguje na povely. Brzdy, jako u všech amerických aut, mají pozvolný nástup, ale tady je jejich účinnost až neuvěřitelně silná a běžné fungl nové auto se s ní absolutně nemůže měřit. Dokonce už jsem se několikrát přistihnul, že když jsem z ní přesednul do moderních aut v práci, bál jsem se s nimi jet, protože ta auta podle mně vůbec nebrzdila.

Jel jsem několikrát s Vettou C4 s karoserií coupé a tam mi tuhost karoserie připadala naprosto bez problému, ale bohužel u roadsteru se výrazně kroutí, což má za následek různé pazvuky v celém autě. Vlastně jsem se ještě nesetkal s autem, které by uvnitř tak vrzalo, jako to moje. Ale také jsem nikdy neměl takhle staré auto. :-) Po deseti metrech jízdy máte pocit, že se rozsype na šroubky, které bude plivat výfukem ven, ale už jsem na to našel lék. Stačí sundat střechu a rázem je všechno opravené. Pak už neslyšíte vlastního slova a jen doufáte, že přežijete i ten vítr, co vám rve hlavu.

Corvette C4 je tak trošku Jekyll a Hyde v jedné osobě.  Na první pohled elegantní příjemný roadster pro pohodové výletování, ale po nastartování se probouzí divoké zvíře, které dokáže vyprášit kožich i mnohem novějším soupeřům. Výrobce udával maximální rychlost 278km/h a zrychlení 0-100 za 4,8sec., což jsou i dneska velmi slušné hodnoty. Samozřejmě jsem je nezkoušel měřit, ale faktem je, že zátah je opravdu mocný a to auto nemá vůbec žádný problém zrychlovat i z nízkých otáček. Pokud ale chcete držet vysoké tempo Velkého Sportování, je potřeba otáčky držet nad 2.500-3.000 ot./min. a pak máte k dispozici dostatek výkonu i točivého momentu prakticky pro cokoliv. Většině se budou zdát tyhle hodnoty velmi nízké, ale je potřeba si uvědomit, že povolené otáčky končí na 6.300 a že např. v dálniční  stotřicítce motor na šestku točí 1.900ot. a ve 150-ti km/h se vyšplhá na stále letargických 2.100ot/min. Při třech tisících otáčkách už vaše rychlost na displeji kalkulačky začíná dvojkou. :-) To auto je prostě zpřevodované na úplně jiné rychlosti, než by člověk u takhle staré věci očekával. O Amerikách se říká, že umí jezdit jen rovně, ale ani u takhle staré Corvetty to rozhodně neplatí. Zatáčí nejen rychle, ale s naprostou samozřejmostí a bez sebemenších náklonů karoserie a nějakých dramatů. Aby se zadek na suchu v zatáčce utrhnul, znamená to už buď hodně necitlivé zacházení nebo cílené přidání plynu. V tomhle směru mně Vette příjemně překvapila, protože dokáže být čitelnější a zvládnout větší boční přetížení, než mnohem modernější Mustang, kterého jsem měl předtím. I tady se projevuje Jekyll a Hyde. Zatímco uvnitř auta se všechno klepe a skřípe, podvozek se pevně přilepí k silnici a zatáčku projede jak po kolejích. Nedávno jsem měl možnost srovnání s BMW E46 s V6, které bylo sice ve všech směrech pohodlnější, měkčí a tišší, ale ani zdaleka jsem se v něm na okreskách necítil tak bezpečně jako ve svojí Vette.

A jsme na konci. Corvette C4 je z dnešního pohledu staré auto, které má svoje mouchy a neduhy aut let osmdesátých, ale přesto dokáže vytvořit úsměv na tváři a je radost s ní jezdit. Nebude vás rozmazlovat, ale když se s ní naučíte žít, zjistíte, že je to velmi dobrý společník i na dlouhé trasy a že se těšíte, kdy se zase budete moci nasoukat do úzkého kokpitu a vyrazit někam ven. Tak o tom to Velké Sportování, alias Grand Sport je. Budete sedět a přesto vás bude všechno bolet, ale už aby byl další trénink. :-)