reklama
načítám data...

Expedice 106

03. ledna 2017, 16:11 12 komentářů Notis

Někdy je potřeba vypnout a udělat něco, co se ostatním zdá šílené a vyzkoušet, jak to dopadne. Třeba koupit za 6 tisíc starý Peugeot a vyrazit do Chorvatska. Takže: „Here we go!“

zobrazit celou galeriiGiorgio Bojani: Expedice 106

Původně jsme měli jet starým Fiatem Punto, jenže nešťastnou náhodou skončil v keři a šel rovnou do šrotu. Potřebovali jsme tedy nějaké nové žihadlo! Po dlouhém hledání „pojízdných“ aut do 8 tisíc jsme jednu chudinku našli… Byl to víc jak 20 let starý Peugeot 106, 1.1 benzín, kožený interiér, servo (dokonce)… Ale přenesme se zpět v čase…!


…Až potud to vypadá dobře. Stojíme u auta s majitelem a rozhodujeme se, jestli ho brát nebo ne. Výbava nesedí s techničákem, občas nestartuje a podvozek má už taky něco za sebou. Prostě totální průšvih na 4 kolech.  Ale za 6 tisíc se zaplacenou ekodaní… „Hmm“. Náhle padá nesmyslné rozhodnutí: „Berem ho, adrenalin musí být.“ V tu chvíli jsme ale ještě netušili, co nás čeká. Při odjezdu nám majitel nám kladl na srdce: „Kluci, nikam dál s tím nejezděte, a když se něco pokazí, rovnou to hoďte do šrotu.“ Neměl vůbec tušení, co se chystáme udělat. A my mu nechtěli přidělávat vrásky…

Po ujetých 800 kilometrech po ČR, kdy nám pouze upadnul výfuk, to hecneme:  „Ve čtvrtek vyrážíme, auto to vydrží …musí.“

reklama

Výfuk opravujeme konzervou od broskví a podaří se rožnout alespoň jednu ze dvou předních mlhovek. Jedeme dva, já a bratranec Honza. Je tu den „D“. Ráno jdu skládat věci do auta. Za půl hodiny mám vyzvednout Honzu u Dětské nemocnice. A ejhle, levé zadní dveře nejdou zavřít, přeskočil zámek a zasekl se. Po rozebrání dveří a pokusu o opravu vypadá vše bledě. S otevřenými dveřmi prostě jet nemůžeme. Po nadávkách, prošení i vyhrožování dveře stále vypovídají službu. Mám zpoždění a přitom furt stojím před domem: „Moc daleko jsme zatím nedojeli, co…“ Vzdávám to a jedu do servisu, tam se mechanikovi podaří nějakým zázrakem zámek odjistit, ale dveře nejdou pro změnu otevřít. Nevadí, máme ještě další.

Vyzvedávám Honzu a vyrážíme. Ujedeme asi půl kilometru a nějaký chodec na nás cosi křičí, snad „dveře“ nebo co…? Otáčíme se a vidíme, co se děje: pravé zadní dveře se otevřely do chodníku, jen tak, samy od sebe. Stejná závada, jen na opačných dveřích. A to jsme ještě ani nevyjeli z Brna. Dveře se nám podaří zabouchnout, načež zjišťujeme, že se zasekly taky. No co, máme kupé.

V Břeclavi tankujeme 47 litrů do 45 litrové nádrže. Nechápeme, ale jedeme. Slovensko až na místní okresky ujde. Vjíždíme do Maďarska. Máme za sebou asi 300 km a problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Slovenské okresky si vybraly svou daň a pravá poloosa při každém zatočení lupe, jako když se láme železo. Několik aut na nás bliká, a když i traktorista něco gestikuluje, zastavujeme. Kontrolujeme auto, ale nic divného nenajdeme… tak jedeme dál. Lupání se prudce zhoršuje a my stojíme před rozhodnutím, zdali pokračovat nebo se potupně vrátit domů. Odtahovat pokažené auto v zahraničí není žádná sranda. Nejsme ale žádný srábotky, tak jedeme dál. Když se auto pokazí tak ho tam prostě necháme, ukopneme espézetky, přerazíme číslo a pojedeme domů stopem. Po kratším bloudění v Maďarsku a těsném vyhnutí se čelní strážce s kamionem, který si nás při předjíždění nevšiml, se sen stává skutečností – dojíždíme k hranicím, k Chorvatským hranicím. Mám na hlavě pirátský šátek a Honza zase čepici s červenou bambulkou. Oba máme naše „expediční pokrývky hlavy“ – máme fakt styl. Nevím, co si o nás mysleli, ale pustili nás dál.

Dojíždíme po dálnici k Rijece a tankujeme. Spotřeba je skvělých 5,03 l (teda nefunguje rafička palivoměru, ale dle našich výpočtů…). V půl druhé nad ránem si dáváme pivko a krmíme lišky, které nám přišli dát dobrou noc. Spíme v autě, tzv. „na skrčence“!

Brzo ráno dojíždíme k pobřeží a snažíme se dostat na Istrii. Nejvyšší povolená rychlost na jadranské magistrále je 60, my jedem 70 a Chorvati na nás zběsile troubí a blikají, ať přidáme. Stále se rozhlížíme, kterou cestou se jede dolů, k moři… Jedna chybná odbočka a stojíme před obrovskou lodí. Málem jsme se nalodili na trajekt, nevíme ani kam. Vracíme se tak prudkou cestou, že auto má, co dělat aby ji vůbec vyjelo. Když se dá přeřadit, jedem i na dvojku, Jinak stále na jedničku a trneme, že „Pežotka“ (jak mu familiárně říkáme) uvaříme. Objevuje se další problém – sjela se jedna brdová destička, takže brzdíme kov na kov. Tomu odpovídá i zvuková kulisa (zvuk to dělá, asi jako když brzdí vlak). Sehnat novou destičku moc nepřipadá v úvahu, a tak po důkladné zkoušce brzd pokračujeme dál. Na všech ostatních destičkách je obložené dostatečné. Vpravo od nás skály, vlevo zase sráz nad mořem. Před námi se klikatí úzká silnice magistrály a za námi doráží zuřiví Chorvati. Nalézáme malé odpočívadlo a zvedáme auto na hever. Naznali jsme, že riziko ze zjištěných závad (poloosy, čepy, brzdy, …) je přijatelné…

Po dalších pár kilometrech na magistrále začalo auto děsivě vrzat už při malém zatáčení. Zatáčky tedy „nadjíždíme“, jako kdybychom byli kamión – jen žádné výrazné otočení volantem… Přidal se i další zvuk do orchestru – řemen už taky píská. Počítáme každý metr – může to být ten poslední. Konečně dojíždíme do kempu Medulin a jdeme se projít do stejnojmenného městečka. Je konec září, turisti nikde, jen v kempu je s námi pár Němců v luxusních karavanech, jejichž pozornost náš „orchestr“ přitáhl dokonale. Sedíme v baru a popíjíme drink. Po návratu do kempu zjišťujeme, že pro náš mikro stan bude vhodnější jiná, než návětrná strana poloostrova. Následuje tedy „nenápadný“ přesun. Po vyzkoušení dalších asi pěti stanovišť nalézáme to pravé. Parkujeme, stavíme stan (abych ho mohl následně omylem natrhnout a zbořit…) a samozřejmě vztyčujeme českou vlajku.

Zbytek večera trávíme na útesu a u piva přemítáme nad otázkami života. Další den prožijeme jako běžní turisti – koupeme se, jdeme zase do města, na pizzu… Další noc nás ve stanu budí déšť, tedy spíš bouřka. Během chvíle se ze stanu tvoří vcelku obstojný bazén… Nakonec se musíme přesunout do auta, kde přečkáme zbytek noci. Ráno stále prší a ve stanu je několik centimetrů vody, a do auta už taky zatíká. Vše rychle balíme (mokré, špinavé) a jdeme si dát horkou sprchu. „Když už jsme mokří, byla by škoda si naposledy nezaplavat, co?“ slyším z vedlejší kabinky. Běžíme ze sprch přímo do moře. Několik Němců na nás z bezpečí karavanu nevěřícně zírá. Opět sprcha a odjezd. Ještě ve městě nakupujeme ovoce. Nějak jsme to přehnali (máme ho dohromady asi 6 kilo) a taky ta jazyková bariera, že… Dobře uznávám, nechali jsme se okrást – zaplatili jsme v přepočtu nějakých 1200 Kč. Míříme na dálnici směr Rijeka a Záhřeb. Na kopci dojíždíme kolonu a… vaříme (ne oběd, ale motor). Z kapoty lehce stoupá bílý kouř. To se opakuje asi ještě 3x. Aby toho nebylo málo, vjíždíme do  mlhy. Není nic vidět a nám svítí jen jedna mlhovka. Už i ruční brzda začala pískat. Snažíme se k autu chovat co nejjemněni proto nechceme pudce přidávat, abychom nepřervali kloub na poloose, snažíme se kombinovat obě brzdy, protože je sjetá destička a ruční brzda píská (ale auto pořád brzdí perfektně), ani motorem moc nebrzdíme, protože bychom moc namáhali právě onen kloub poloos. Takže co teď? Když se objeví další „pazvuk“ napadá nás geniální řešení – prostě zhlasíme rádio a jede se dál. Je třeba brát to s nadhledem a nevzdávat to!

U Záhřebu omylem sjíždíme z dálnice kvůli všudypřítomné policii. Kontrolují všechny auta jedoucí v našem směru. Není úniku. Je to tady – teď nás odstaví a v lepším případě dostaneme jen pokutu za technický stav. Ve chvíli kdy se policista otáčí k vedlejšímu autu, slyším od Honzy „Jeď, jeď, jeď!!!“ Šlapu na plyn a nenápadně projíždím za zády policisty. Jsme pryč, ufff. Jenže jsme vjeli do středu hlavního města a nevíme kudy kam. Po dvouhodinovém bloudění se nám podaří dostat na konec Záhřebu a jedeme směr Maďarko. Na hranicích není problém. Hned v první maďarské vesnici nás však kontroluje policejní hlídka. Policista má možnost při zastavování slyšet více jak 6 nepřirozených zvuků, které se z auta linou. Brzdy pískají i drhnou, podvozek vrže, kloub lupe, řemen píská a mlhovka stejně nesvítí. Mimochodem díravý výfuk nám na důvěryhodnosti taky nepřidá. No, udělejte si obrázek sami. Dávám mu doklady a usmívám se jako neviňátko. Chce, abych otevřel kufr. Vyhovím mu, ale když vidí špinavé ponožky, propocené a zablácené kalhoty a další věci, vráží mi do ruky doklady se slovy, abychom už radši jeli (teda asi tak jsme to pochopili). Lovím z pod ponožek plechovku piva a nabízím mu ji na poděkování. Směje se a říká něco o korupci. Další cesta probíhá klidně. Hranice přejíždíme přesně o půlnoci. Zastavujeme a líbáme zemi. Dokázali jsme to, jsme zpátky v Česku!!!

Nocujeme zase v autě. U Hustopečí – pod tankem. Pijeme víno a užíváme si euforii, že jsme to opravdu zvládli – my i auto, teda hlavně to auto. Ráno okolo osmé dojíždíme do Brna. V obchodě kupujeme Rychlé špunty a křtíme auto jako jezdci rally v cíli. Ostatní na nás sice koukají divně, ale už je nám všechno jedno. Jsme rádi, že jsme doma.

Chorvatsko je blízko. Nějakých 1600 km není žádná vzdálenost. Ale když si vyberete dostatečně špatné auto, změní se i pár dnů cestování na dobrodružství, na které jen tak nezapomenete!!!

Říkali jsme si, že už nikdy nic takového neuděláme, ale… bylo to nejlepší dobrodružství letošního roku. Takže v létě vyrážíme znovu, ale zatím nevíme kam a s jakým autem…


Nový komentář

Komentář úspěšně přidán.

Komentáře

PeterLuk
03. ledna 2017, 18:49
1

Tak toto je ten pravý punk! Super článok, dobre sa to čítalo. A iba som čakal, kedy sa Pežót rozpadne. :D Ako to skončilo po príchode domov? Zhodili ste ho zo skaly, alebo ste ho viac nenaštartovali? :D

reagovat
Notis
03. ledna 2017, 20:16
0

Asi 2OO km po návratu do ČR se zadřelo. Byl to fakt zázrak že sme dojeli.

zimbic
04. ledna 2017, 14:45
0

Takže v podstatě to byl výlet na smrt :D

Ra
Rade520
03. ledna 2017, 19:56
0

Dobří blázni,já bych alespoň před cestou zkontroloval ty destičky.
Měl jsem tu čest jezdit asi měsícem podobnou 106,a jako dál jak 50 km bych ses tím asi neodvážil jet.
Byla to sociál verze ,chyběl otáčkoměr ,zásuvka/zapalovač,servo,a hlavně přední stabilizátor,takže při každém pokusu projet svižněji zatáčku se auto brutálně naklonilo na přední vnější kolo a snažilo se svléknout pneu.
Jediná dobrá a zábavná věc na autě byl motor, obsah 1124cm a max výkon v 6tisících,,takže většinou na druhý a třetí kvalt a točit do bezvědomí.
Jak auto dopadlo?

reagovat
Notis
03. ledna 2017, 20:17
0

Zadřelo se. Ale podle posledních informací dostane nový motor tak snad bude jezdit.

jc
04. ledna 2017, 10:36
0

Cteni hezke, ale pro mne uz je tohle dost za hranou. Nevim co bych rekl cloveku, ktery mne naboural kvuli tomu, ze mu to nebrzdi (a jeste o tom vi). Nejake zraneni nekoho uz potom vubec neresim...

reagovat
Notis
04. ledna 2017, 14:22
0

...jen pro úplnost - auto brzdilo pořád dobře, jen jedna destička byla sjetá takže to dělalo špatný zvuky, ale brzdilo to pořád perfektně (bez problémů se daly zablokovat kola)

jc
04. ledna 2017, 18:28
0

"No co, dalších tisíc kilometrů budeme brzdit ručkou."

"Nemůžeme prudce přidávat, abychom nepřervali kloub na poloose, nemůžeme brzdit, protože je sjetá destička a ruční brzda píská, ale ani motorem nebrzdíme, protože bychom moc namáhali právě onen kloub poloos."

Ale mozna jen nerozumim psanemu textu :-)

Notis
05. ledna 2017, 21:06
0

Opraveno, přepsáno. Teď už je to jednoznačné. Díky za připomínku :-)

Knightrider
04. ledna 2017, 13:06
0

Je to vtipny cteni. Na mne uz by to bylo taky dost za hranou. Uz jsem pohodlnej a takovyhle zpusoby cestovani uz nevyhledavam, ale mlady kluky chapu. Jen alespon ty brzdy to chtelo zkontrolovat a dat do kupy. Nic se nikomu nestalo, tak super. Ale taky by to mohlo skoncit blbe a s petiletym vyhledem na more zkrz mrize.
Ale jinak fakt zabavny cteni. :-)

reagovat
Letis
12. ledna 2017, 17:25
0

Taky by mi to za to nestálo a asi by mě to ani nebavilo. Jinak se divim, že jste koupili až takovej šrot, třeba já se chci zbavovat feldy a ta až na "trochu" rzi je úplně OK - no rozhodně by se nezadřela nebo neobrousila brzdy atd. To jste si vybrali schválně? :D

reagovat
Ve
Verča
14. dubna 2017, 10:03
0

Skvěle napsáno, pobavilo! :)

reagovat