Balkánská tour po čtvrté - aneb Gumbalkan 2023 - part 1

Jak už jsem psal těsně před odjezdem, Bedna si prochází tak trochu obdobím “problémového dítěte”, ale já se prostě nedám. A tak se ve čtvrtek odpoledne setkávám u brněnské Olympie se starou partou. Svého spolujezdce si musím vyzvednout po cestě v Bratislavě, ale jeho místo do té doby zahřívá moje drahá žena. Jak je to možné? Předem, počet míst k sezení v Bedně se nezměnil a stále zůstává na dvou, jenže na posledním srazu se krom uvědomění, že je třeba s crosskou něco udělat, upeklo ještě něco. Posádka Shitboxu složená z Matea a jeho přítelkyně nabídla Ivči zadní sedadlo a ta nabídku s radostí přijala. Já jsem rád hned dvakrát, zaprvé mě mrzelo, že na Ivču původně nezbyl flek a zadruhé se tím oddálil násilný úklid mého pracovního stolu, který mi byl slíben ženou po dobu mé nepřítomnosti doma. :D

Po relativně rychlém nákupu vyráží trojice Volv na dálnici směr Slovensko. Letošní vozová sestava je identická jako loni, přesto je v ní dost menších změn. Bedna dostala trochu jiné lakování – pokud se tak dá označit začernění všech chromů a kol, plus drobnou změnu v zadním osvětlení. Shitbox dostal fešný bullbar a Toolate je jak ze žurnálu. Zgenerálkovaný motor (ne, tím opravdu nemyslím naši nouzovou opravu z loňského cíle), luxusní lift kit, nové osvětlení a offroadové pneu slibují, že by letos mohlo jít o jednoho z našich “nejsilnějších koní” ve skupině. Obzvlášť, když se na Bedně nepodařilo vyřešit problém s plněním turba a já tak vyrážím sice nejspíš s AWD, ale také s načnutou pravou poloosou a motorem, který do 2.500 otáček v podstatě nejede. Opravdu té oranžové obludě letos moc nevěřím. 

Maximální rychlost na dálnici stanovuju na 110 km/h. Cokoliv nad už se stává v podstatě nesnesitelným. Ani tak ne hlukem, protože přes výfuk jsou gumy slyšet minimálně, ale hlavně vibracemi, kdy se nad tuto rychlost auto klepe tak, že se bojím, co z něj upadne. Cesta ubíhá vcelku hladce a za slabou hodinu a půl sjíždíme na Petržalku. Já si postupně uvědomuji jednu zásadní novou vlastnost crossky. Při levém rejdu se jakoby zasekává řízení. Sice jde přes ono místo “přetlačit”, ale přijemné to není. Navíc je třeba volantu pomáhat i zpět z rejdu do středové polohy. To by mohl být trochu problém. Obzvlášť, když netuším, s čím bojuju. S velkou pravděpodobností má v tomto chování prsty nový – zatím nejvyšší lift, který jsem na P2 udělal a na jehož testování jsem měl celých asi 200 km… na asfaltu. Jenže kde by mohl být problém? Že by poloosy? Těsně před odjezdem jsme ještě ladili odklony, protože pružina brala o nosník, ale tato operace by neměla klouby na hnacích hřídelích natáhnout natolik, aby se v rejdu křížily. Nebo je to horní uložení? Pravda, trochu volnější je a malinko bere o vnitřek nových hliníkových podložek, ale to by zase nemělo být jen v jednom místě a na jednu stranu.

Největším favoritem a zároveň strašákem je řízení, respektive natažení kloubku na něm. Rám pod motorem šel o tři cm níže, a tak je teď možné, že kloubek není volně, ale pne se. To by mohl být problém. Bohužel nemám situaci jak vyřešit, takže musím dál a doufat.

Na parkovišti blízko centra Petržalky proběhlo během chvilky “škatulata, škatulata, hejbejte se”. Žena se stěhuje do Shitboxu a Dodike na sedadlo spolujezdce v Bedně. Bohužel se však žena stěhuje jen s GoPro a příruční taškou, protože v Shitboxu není na její věci místo. Když k tomu připočteme, že Dodo dorazil k autu s počtem tašek, který nemám ani já s ženou dohromady, znamená to jediné – Bedna je odteď našlapaná až po strop a dostat se k čemukoliv bude docela zábava. 

Zavírám přeplněný kufr a za volant si sedá Dodike. Já toho dnes moc nenaspal, takže využiju pětihodinovou cestu do Slovinska k odpočinku. Naše dnes první zastávka je totiž kousek pod lyžařským areálem Rogla, kde se skrývá letošní úvodní checkpoint. 

Po cestě kontroluju oficiální Gumbalkan kanál na Telegramu, kde se všichni strašně těší na zítřejší nájezd na Bílou a sobotní start. Jak už jste asi pochopili, my se této kratochvíli i letos tak trochu vyhneme. Univerzální odpověď je: “Trochu jsme se po cestě na start ztratili”. :D Ne, Gumbalkan máme všichni rádi, ale davové šílenství na startu není fakt nic pro nás. Stejně tak kolony gumkár na hranicích nebo u checkpointů. Rádi po cestě pomůžeme komukoliv, kdo to bude potřebovat, ale jinak si držíme malinko distanc od hromadných kempovišť.

Krom drobného zaškobrtnutí v Maďarsku, kde se část naší kolony vrhla místo na obchvat přímo do centra města Szombathely, nám jde cesta docela dobře. Teda krom toho, že my v Bedně si začínáme zvykat na společnost hlášky “systém motoru doporučen servis”, jenž na nás co pár kilometrů svítí z palubky, doprovázena dalšími asi pěti chybami, které pro jistotu svítí pořád. 

Než se nadějeme, překračujeme hranice Slovinska. Už na první zastávce obdivujeme čistotu této země, kdy z naleštěných chromových deklů na odpadkových koších přechází zrak. Slovy Matea: “To je země, panečku, v tom koši by se chtěl hrabat každej…” 

Řešíme, nebo spíš bereme na vědomí i první drobné problémy, kdy lambda sonda na Shitboxu už nejspíš řekla dost a auto se tak chvilkama uchlastává natolik, že to skoro vypadá, jako by jelo na tři válce. Zatím jedeme dál s tím, že problém vyřešíme “až bude kde”. Když si Mateo stěžuje na běh motoru i za jízdy (a tak trochu i na spotřebu, která letí strmě vzhůru), navrhuju zkusit lambdu odpojit. K tomuto počinu vybíráme exit označený jako “Sv. Trojica”. Před touto značkou se prostě náš Volvo vláček musí nutně vyfotit. 
Mezitím, než Mičas udělá pár fotek na zrcadlo (ty uvidíme standardně tak někdy příští rok :D) odpojuje Mateo nešťastnou sondu a můžeme pokračovat.

Se soumrakem projíždíme za všeobecného zájmu centrem starého Mariboru a o hodinu později, po prvních letošních kilometrech na prašné šotolině, už hledáme bod G na prvním checkpointu asi 700 m pod Roglou. Už máme na Gumbalkánu něco naježděno, takže zelené G na svodidlech bylo odhaleno opravdu hodně rychle i přesto, že na místě byla již černočerná tma. Střídám se s Dodem za volantem Bedny a o pár minut později už parkujeme na Rogle, kde nás čeká checkpoint druhý, kterým je i teď v noci krásný kostel Jezusove spremenitve na gori (Proměnění Ježíše na hoře). 

Řešíme, co dál. Původní plán byl táhnout trasu nonstop až do pátečního večera, jenže část party má trochu dost, takže musíme vymyslet plán náhradní. Dlouhé debaty přímo uprostřed skiareálu plného hotelů nejsou o půl jedenácté v noci nejlepším nápadem, a tak pokračujeme v cestě. Konec konců, na další kontrolní bod je to slabá půlhodinka. Série rychlých zatáček na šotolině mi okamžitě připomíná, že crosska letos není v nejlepší kondici. Zasekávání řízení se zhoršuje s nástupem brzd a já začínám silně podezřívat přímo hřeben. Jestli to nevydrží, budeme mít o zábavu docela postaráno. Poslední, co chci, je měnit řízení na přetížené Bedně někde na zemi ve Slovinsku… A to bych ještě musel nějaké to řízení na výměnu vůbec sehnat. 

Než stihnu zaplout do chmurné nálady ještě víc, zastavujeme všichni na třetím checkpoitu. Je jím vyhlídka do údolí, která je vlastně zajímavá i teď v noci. Znovu řešíme, co dál. Mezitím, co kluci navrhují zaplout někam, kde nás nebude vidět a přespat tam, projíždí okolo místní ranger a prohlíží si nás ostřížím zrakem. Tady to nepůjde, zaprvé budeme vidět všude a zadruhé je wild camping ve Slovinsku zakázaný. Nechce se nám hned první noc provokovat. Žhavíme internety a nacházíme na google mapách nějaký soukromý camping nedaleko odtud. Snad tam bude někdo vzhůru.

Když přijíždíme na místo, vítá nás otevřený dvůr domu s rozlehlou zahradou okolo. Ta vypadá jako plac na stany. Jenže nikde ani noha, jen v chodbě domu se očividně svítí, jinak však nic. Těžko se tomu divit, když je skoro půl druhé ráno. Otáčíme na dvoře stroje, popojíždíme kousek dál od domu, kde na příjezdovce zhasínáme motory. Co teď? Jedeme někam hledat dál? Postavíme stany na trávě a budeme řešit s místními ráno? Z této debaty s Mičasem mě vytrhne hlas. Cizojazyčný hlas znící někde z čela kolony, navíc nezní zrovna nadšeně. Jdeme se tam podívat.

Než dojdeme k prvnímu autu skupiny, je už rozmluva klidná a pán se naopak dokolečka omlouvá, že nám tak vletěl na Vojtu. On totiž v mapách označený kemp žádným kempem není. Bydlí v něm maminka před námi stojícího pána, která mu před pár minutami vyděšeně volala, "že jí na dvůr právě přijely ruské tanky a že je tady válka”. Ok, asi ten výfuk na Bedně budu muset příště trochu utlumit. :D

Situace se rychle vysvětluje a pán nás místo hnání karabáčem pryč posílá na svůj soukromý plácek, který je kousek odtud u lesa a prý i u vody. Dokonce nám chce ráno přinést i mošt, který tady vyrábějí. Ten s díky odmítáme. Aktuálně jsme nejvíc vděční za legální prostor, kde složíme hlavy. 

Kamenitý prostor v lese je pro dnešní noc naprosto dostatečným místem k přenocování. Vytváříme naši tradiční vozovou hradbu a dnes ani nestavíme stany. Stačí nafukovačky a pro některé pak hamaky zavěšené mezi auty. Pár večerních drinků a jde se spát. Zítra nás čeká dlouhý den. Ideální by bylo dostat se až na chorvatské pobřeží. Jenže to by muselo jít všechno jako na drátkách. My už ale za ty roky víme, že na Gumbalkanu se může stát cokoliv a skvěle vypadající den se může rychle změnit v noční můru – zvlášť v případě Bedny, která letos aspiruje na vrchního problémistu party…