Do Transylvánie a možná i dál - Gumbalkan 2022 - part 9

Probírám se a koukám na hodinky. Je čtvrt na osm a to znamená, že jsem spal něco málo přes dvě hodiny. Není to nic moc, ale na nějakou chvilku to snad stačit bude. Hážu spacák za sebe a vyrážíme na cestu. Před námi je Craiova, kde budeme muset natankovat. Docela se to hodí, protože mám v peněžence stále dost rumunských lei a nechce se mi je sušit do příštího roku doma. 

Benzínka Petrom patří v Rumunsku mezi ty lepší. Nalívám do nádrže nafty až po okraj a před placením ještě beru pár energiťáků do zásoby. Dnes budou potřeba. Přece jen do cíle to máme něco přes sedm set kilometrů a já i přes refresh nejsem úplně z nejčerstvějších. Vyrážíme. Jedeme v podstatě po hlavním tahu do Bulharska, který byl ještě za časů našich prarodičů jediným způsobem, jak se dostat k Černému moři. Dnes jej nahradila dálnice vedoucí přes Srbsko a okolo bulharského hlavního města – Sofie. Vznik dálnice ze Srbska však rozhodně nezmenšil množství kamionů na bývalé magistrále. Horské pasáže jsou v určitých okamžicích vyloženě za trest, protože díky hustému provozu i množství serpentin neexistuje způsob, jak se před nekonečný vláček pomalu jedoucích nákladních souprav dostat. I přes to všechno přijíždíme okolo poledne místního času na hraniční přechod Giurgiu/Ruse-Pyce. V koloně nestojíme ani půl hodiny a po zaplacení patřičného obnosu už se hrneme po hraničním mostě přes Dunaj.

Posílám fotku hranic do společného chatu se zbytkem teamu, který by měl být touto dobou už na cestě do ČR. Odpověď přichází rychle. Jedou. To je dobře, protože naše noční oprava motoru je opravdu čistě nouzová. Prý nalili do chladiče i nějakou nemrzku, což taky trochu pomůže. Teď se (s prknem vloženým pod kapotou) daří udržet rafičku teplotního ukazatele dokonce ve středu jeho pole. To je hodně dobrá zpráva.

Zatímco se vyprostíme z horských zatáček se za Šumenem cesta v některých pasážích konečně napřimuje a tak se Bedna, za vypouštění husté kouřové clony, postupně propracovává skrz kolonu kamionů. Než se nadějeme, projíždíme Burgasem a o tři čtvrtě hodiny později už parkujeme na soukromém parkovišti penzionu v Primorsku, který jsme objednali přes Booking během dnešní noci. Je okolo šesté večerní a já posílám fotku zbytku teamu. Odpovědí je mi fotka z rumunsko-maďarských hranic. Sice teď postávají v koloně, ale jinak stále jedou a to je dobré. Kluci jsou v dobré náladě, protože Matouš háže na chat pár vtípků okolo cappuccina, které se možná vypustí v ČR z olejové vany Tůlejta. Já zhasínám telefon a mířím s Ivčou na večeři – dovolená začíná.

V tom přichází další zpráva od Matea. “Ty vole, to mám za ty srandy,” zní její obsah. Následně přichází fotky chladící kapalinou vymalovaného motorového prostoru Shitboxu. On se prostě nepoučí. Karma opět zaúřadovala a na Shitboxu právě bouchla hadice od topení. :)

Naštěstí tohle je pro Matea jednoduchá závada. Během chvilky přemosťuje okruh topení a jede se dál, což dokazuje další fotka doprovázená zprávou: “Tak Martin musí topit pořád a já už nemůžu vůbec. Snad se moc neochladí.” Mám pocit, že kluci mají aktuálně trochu protichůdná přání. Ale do svého cíle už nějak dojedou a to je hlavní.

Čtyři dny dovolené v Primosku utekly jako voda. Když pominu, že jsem hned první den usnul na pláži a usmažil si holeně takovým způsobem, že jsem letos moře pozoroval jen z baru, byla tu docela pohoda. Teď nás ovšem čeká dlouhá cesta domů. Nakládám věci a po čtyřech dnech startuju odpočívající Bednu. Baterka drží, a tak se pacient rychle probouzí k životu. Utahuju povolený podvozek a vyjíždíme z parkoviště. Plán je následující – vyrazíme zpět domů zase přes Rumunsko a po cestě to vezmeme přes legendární Transfăgărășan, což pro neznalé je další z rumunských průsmyků s úžasnými výhledy a navíc větší populací volně žijících medvědů. A to je přesně náš důvod cesty přes tento horský průsmyk.

Po doplnění nafty do Bedny se okolo deváté ráno vydáváme na cestu směr Rumunsko. Za Šumenem opět zpomalujeme za kolonou kamionů pomalu supících do horského stoupání a já si všímám prvních podivně vyzdobených aut v protisměru ne nepodobných strojům z Gumbalkanu. Polepy na dveřích jsou však jiné. Navzájem se za jízdy zdravíme, ale stále nejsem schopen identifikovat, o jaký podnik se jedná. Takže když ve městečku Tsar Kaloyan vidím odstavený Saab 9-5 se stejným logem na kapotě a švýcarskou poznávačkou na čumáku, je čas se zeptat. Parkujeme vedle matnou šedou nastříkaného švédského povozu a dáváme se do řeči s posádkou. Pothole Rodeo! Akce výrazně větší než náš Gumbalkan a také výrazně dražší (startovné začíná na 310 euro na osobu za jedno auto s pětičlennou posádkou a šplhá se až na 475 euro za posádku dvoučlennou). Pravda, jejich trasa je dvojnásobná a stejně tak i čas, který na ní budou trávit. Na druhou stranu jsou orientovaní spíše na silnici než na Rumunský terén.

Chvilku kecáme s jedinými Švýcary ve startovním poli. Zrovna míří k Černému moři, takže jim rovnou dáváme pár tipů, kde můžou trávit noc. Loučíme se a pokračujeme dál k našemu cíli. Po cestě potkáváme v protisměru mnoho Pothole Rodeo vozů, z nichž nejvíce se mi do paměti zapisuje dvoubarevný devíti metrový Lincoln. Holt auta to v tomto podniku mají trochu jinak. Sice mají limit 500 eur, ale pokud má stroj více jak 500.000 km nebo méně jak 50 koní, pak cenový limit neplatí. Měli checkpoint přímo na Transfăgărășanu, konkrétně pak na hrázi přehrady Vidraru.

Když se tam okolo půl sedmé večer dostáváme my, jsou už všichni pryč. Na druhou stranu o co méně potkáváme účastníků Pothole Rodea, o to více se nám daří potkat medvědů a to je něco pro ženu. Ještě než se dostaneme na hráz, stojí u svodidel dva mladí, avšak už relativně statní medvědi. Jsou zvědaví a hlavy strkají až k oknu spolujezdce. Ivča je nadšená jako vždy, když vidí nějaké roztomilé zvíře. Nadšení přechází v okamžiku, kdy se jí zeptám, jestli teda nemám stáhnout okno. :D

Jedeme dál a s jednou krátkou zastávkou na hrázi objíždíme přehradní jezero se všemi jeho zátokami. Po cestě potkáváme asi dvanáct medvědů včetně tří malých medvíďat. Po povinném vyfocená místní chlupaté bandy je třeba se posunout dál. Před námi je posledních pár zatáček více méně rovinaté silnice kopírující vodu, a pak už stoupání. Konkrétně musíme nastoupat 1150 výškových metrů a to vše na pouhých dvaceti kilometrech. Zbývá nám objet poslední dlouhý záliv, když v tom přichází známé zacukání převodovky. No to snad ne! Zrovna teď?! Převodovka si začíná dělat co chce. Přehazuju volič do sekvence, ale to pomáhá asi na dvě stě metrů. Kvalty tam teď padají na principu náhodného výbuchu a já s tím nic nenadělám. Čtyřka, dvojka, čtyřka, trojka… kopanec a za jedna. Čekám, kdy si tam poblázněný mozek převodovky ve své rozdováděnosti napálí rovnou zpátečku a spáchá tak sebevraždu v přímém přenosu. Proč sakra zrovna tady?! Přes kilometr výšky před náma a já budu nejspíš za okamžik definitivně bez veškeré elektroniky na palubě! Převodovka se konečně rozhodla, že padne do nouze a ustálila svoje blbnutí na “pomlčku”, což znamená natvrdo zařazenou trojku bez možnosti jakékoliv změny (krom zpátečky, jejíž volba je doprovázená ránou, při které by i medvědi vyklidili blízké okolí). Naprosto ideální kvalt pro výjezd více jak kilometrového převýšení, navíc když pod tři a půl tisíce otáček motor nemá díky úniku vzduchu z IC skoro výkon, naftu transformuje v ten okamžik víc do dunění a oblak hustého černého dýmu než do pohybu. Zůstat tady však nemůžeme. Za prvné tady není na noc úplně kde bezpečně zastavit kvůli přehlednosti a za druhé noc mezi hladovýma medvědama s autem plným žrádla si taky asi nechám ujít.

Opatrně využívám veškeré zbývající roviny pro nabrání maximální rychlosti. Dokonce ještě pod kopcem předjíždím několik turistů. Nemám ambice vyjet teď celý kopec, ale mám plán, jak se dostat nahoru. Tady dole je ještě docela teplo, ovšem pokud se nám podaří vyletět alespoň do poloviny stoupání, venkovní teplota rapidně poklesne. To by pak při pauze mohlo pomoci vychladit zkolabovanou CEM natolik, že se probere a my budeme pokračovat dál. V podstatě se snažím o to stejné, co se povedlo při sjíždění Transalpiny.

Udržet auto na rozpadajícím se liftkitu, navíc pak s totálně rozházenou geometrií a obutými terénními protektory na silnici, když se snažíte projíždět horské vracečky rychlostí, jenž přesahuje osmdesát kilometrů za hodinu, je docela náročné. S překvapením, a za kvalitního zvukového doprovodu po děravém asfaltu klouzajících protektorů, se mi to docela daří. Ještě více je pak nejspíš překvapený třicítkou jedoucí děda ve Fiestě, kterého beru v jedné z levotočívých vraceček vnitřkem. Vzhledem k náklonům kastle mám pocit, že si brzo budu moct zkontrolovat podvozek svrchu, připadně budu mít minimálně odřené spodky zpětných zrcátek.

Ani jedno se neděje a my se jako zázrakem dostáváme zhruba do poloviny stoupání. V této pasáži klikatící se cesty mají místní postavených pár stánků u cesty, kde nabízí své výrobky. To se docela hodí. Odstavuju Bednu u krajnice kousek za jedním z prodejců a při nastartovaném motoru nechávám pracovat ledový vzduch okolo. Mezitím se jdeme zásobit domácími sýry a hlavně božským pastrami. Při jeho ochutnávce vlastně na okamžik zapomínám, jak moc je na tom teď Bedna špatně.

Po kvalitní degustaci a nákupu toho nejlepšího v nabídce se vracíme ke stále ještě nastartovanému autu. Od našeho příjezdu uběhlo tak půl hodiny, takže je na čase zkusit štěstí. Sedám za volant a vypínám motor. Chvilka čekání, a pak znovu otočit klíčem ve spínačce. Funguje to! Budíky naběhly a auto se tváří úplně normálně. Vyrážíme. Za další zatáčkou dělám teď už zase v dobré náladě pár fotek. Pak stahuju okno, abych případně něco nafotil i za jizdy a řítím se k vrcholu. Ujedeme celých čtyři sta metrů, než v autě vše umírá… Už ani nekleju. Prostě to nějak musíme dotáhnout nahoru, a pak se uvidí.

Otevřeným oknem fouká do auta ledový vzduch. Strašně rád bych si ho zavřel, ale k mé smůle je okno ovládané přes… no můžete třikrát hádat, ale moc složité to mít nebudete. Je to samozřejmě centrální jednotka a ta jaksi zrovna není doma. Hrnu se tak stále výš vstříc tunelu pod hřebenem hory. Když konečně zastavujeme za tunelem, abychom udělali pár fotek z vrcholu, necítím levé rameno. Ivča míří s foťákem k jezeru vedle chaty a já přemýšlím, jestli mám dost velké koule na to, abych chcípl auto. Nemám. Raději přežiju cestou dolů zmrzlé rameno a dám jednotce ještě trochu víc času, než abych zůstal trčet tady.

Sjíždíme dolů do údolí a po cestě řešíme ubytování ve městě Sibiu. Majitel na nás počká do 22:00, takže máme na těch zbývajících osmdesát kilometrů cca dvě hodiny. Jen mu máme čas příjezdu potvrdit. To bychom samozřejmě rádi, ale s otevřeným oknem, bez blinkrů a na nouzovou trojku se mi takovou vzdálenost jet nechce. Prvně zkusíme, jestli auto znovu ožije, pak můžeme rezervaci potvrdit. Pokud to nedopadne, může ji žena rovnou zrušit. Znovu přichází ona chvíle… zhasnout motor, chvilka čekání, a pak zkusit nastartovat. Dnes podruhé mi to vychází a my něco po půl desáté odstavujeme Bednu na soukromém parkovišti ve dvoře penzionu La Rezidenta v Sibiu. Mimochodem, je to ten stejný penzion, kde jsme trávili noc loni, před závěrečným sprintem do Eibentálu.

Druhý den ráno, po výborné snídani, vyrážíme z města. Domů to máme něco málo přes osm set sedmdesát kilometrů, což znamená v ideálním případě nějakých osm a půl hodiny čistého času dle Googlu. My jedeme trochu pomaleji, takže reálně beru, i s pár přestávkami, deset. To by měla být pohoda.

Cesta jde hladce, projíždíme okolo Aradu a já si živě vzpomínám, jak jsem právě sem loni vyrážel na záchrannou operaci, pro posádku Jurského parku s padlým motorem. Letos nás nic takového nečeká. Na trase jsme z našeho podniku již téměř spolehlivě sami. Hodina čekání na rumunsko–maďarských hranicích a Bedna zase polyká další porci dálničních kilometrů. Před Kecskenétem koukám na dojezd. Podle palubáku prý nějakých 240 km, což znamená, že budeme muset natankovat ještě tady. Na Slovensko bychom se s aktuálním stavem v nádrži nemuseli dostat. Každopádně máme ještě čas. Teplota venku stoupá vysoko přes 38 stupňů a klimatizace jede naplno.

Když se blížíme k obchvatu Budapešti mám pocit, jako by převodovka lehce škubla. Chvilku jsem v pozoru, ale nic dalšího se neděje, vždyť proč by se něco dělo. Klima naplno, žádné zácpy ani stoupání. CEM teď musí být úplně v pohodě. Jenže ona zjevně není. O pár kilometrů je zaškubání silnější. Definitivně mi dochází, že se mi to nezdá. Jako fakt? Za okamžik už převodovka opět sází kvalty, jak se jí jen zachce. Musím zpomalit. Jestli mi tam střelí ve sto deseti dvojku, dopadne to blbě. O tři minuty později už na displeji svítí místo zařazeného kvaltu jen pomlčka a my jedeme mrtvým autem. Tentokrát to ovšem bude opravdu stát za to. Venku je skoro 40 stupňů, takže nemáme jak auto vychladit. Navíc s CEM zdechla i klimatizace, takže si připadám jako v horkovzdušné troubě. Jediné okno, které jde otevřít, je to u spolujezdce, ale nějak extra to nepomáhá. Leje ze mě jako z konve, nevím, kolik jedu a nemám ani blinkry, takže přejezd z pruhu do pruhu je v hustém provozu docela zábava (rukou přes zavřené okno u řidiče taky jaksi neukážu). 

Navíc nevím, kolik máme paliva v nádrži. Snažím se vyhrabat z paměti, kolik byl ten dojezd u Kecskemétu. 340? 240? Nebo míň? Shit! Jediné, co vím spolehlivě, je, že až na Slovensko palivo nemám. Musíme někde natankovat a čím dřív, tím líp. Snad žádnému Maďarovi nebude vadit, že při tankování nevypnu motor. Pokud ano, vysvětlím mu, že mě pak bude mít dalších minimálně šest hodin zapíchnutého u stojanu. Naštěstí si nás na benzince nikdo nevšímá a já peru do Bedny asi padesát litrů nafty.

Jedeme dál. Snažím se podle GPS na telefonu držet rychlost někde mezi osmdesáti až devadesáti kilometry v hodině. Převodovka nedokáže zamčít kvalt, takže neustále klouže a jaká je teplota oleje v ní, se můžu jen domýšlet. Mám pocit, že jsem během prvních deseti minut cesty vypotil celou litrovou flašku vody, vypitou na benzince. Tohle nepůjde. Letos to domů prostě nedáme. Volám kamarádovi v autorizáku v Bratislavě, jestli by mohl ubytovat nebohou Bednu u sebe v práci a následně domlouvám dalšího dobrovolníka, který nám pojede naproti z Brna.

Po dalších dvou hodinách trápení stojíme v Petržalce. Parkujeme Bednu za dílnou. Přehazujeme věci do záchranné XC90, která mezitím dorazila z Brna a loučíme se. Každý rok holt není posvícení. Na druhou stranu Gumbalkan auto zvládlo a nějak přestálo i tu porci kilometrů navíc skrz cestu do Primorska a zpět. Crosska letos vydržela hodně a nemá se za co stydět. Teď si odpočine a až přijde nová CEM, podstoupí ozdravný wellness přímo tady. Dodike se o ni postará dobře, už jen proto, že si na rok 2023 rezervoval její sedadlo spolujezdce. S rozporuplnými pocity opouštíme Bratislavu a s ní i moje oranžovo-černé Volvo.

Epilog:

Gumbalkan 2022 je za námi. Náhradním vozem jsme se dostali domů a navrátili se k realitě všedních dní. Ač je to k nevíře, každý rok je pro mě návrat zpět do komfortní zóny težší. Naopak návrat do stavu mimo ni, se stal jistou zavislostí a tak můžu už teď prozradit, že Bedna 2.0 se bude účastnit i ročníku 2023. 

A jak to s ní vlastně dopadlo? V Bratislavě se válela skoro měsíc a půl aby se na podzim navrátila zpět do vlasti s jinou (a snad už bezproblémovou) CEM a po pár dalších servisních úkonech, které mají zlepšit vyhlídky na její další přežití. Mezi tím se začal vyrábět nový lift podvozku a vymýšlet spousta dalších úprav. Ovšem to už je zase příběh.

Jediné, co můžu prozradit je, že v době psaní těchto řádků zbývá do našeho odjezdu na ročník 2023 necelých šest dní a auto (jak už se u mě stává zvykem) opět není hotové. :)