Do Transylvánie a možná i dál - Gumbalkan 2022 - part 7

Ráno v kempu bylo hodně rychlé. Všichni totiž ví, že situace začíná být opravdu kritická. Náš původní časový harmonogram celého podniku je dávno v troskách a za poslední dva dny jsme se nepohnuli z okolí Câmpeni. Sice je to krásná oblast, ale my už chceme být pryč. Nejdřív však musíme dát dohromady naše povozy.

Balíme věci a letíme do Gura Roșiei. Po chvilce čekání jsou oba pacienti na zvedácích a začíná se na nich pracovat. Zatím vypadá všechno vlastně skvěle, brzdová hadice na crossku dorazila a během pár okamžiků je na autě. Ještě odvzdušnit brzdy a Bedna je v rámci možností v plné kondici.

U Tůlejta je situace trochu komplikovanější. Nahrazování zničených brzdových trubek jde sice podle plánu, ale zub času podepsaný na devítce ze všech stran připravuje menší zádrhel. Brzdová hadice, které se vlastní poškození v terénu nedotklo, je natolik shnilá, že ji nelze vrátit zpět na auto. Objednací doba nové – dva dny. To je docela problém. Naštěstí Claudie objednal na XC hned dvě, kdyby náhodou jedna nedošla, a jak zjišťujeme, Volvo tento konkrétní díl moc neinovuje. Záložní hadice na crossku tak pasuje naprosto skvěle i na podvozek o víc jak dekádu staršího sedanu. Že by nám po těch několika dnech smůly konečně trochu přálo štěstí?

Mezitím, co se na Tůlejtovi odvzdušňují brzdy, zavítá na zvedák pro kontrolu i Shitbox. Žádné větší poškození se na spodku auta nenachází, jen z jeho původně třípalcové trubky na výfuku je zhruba dvoupalec. Na to se naštěstí neumírá, a tak po vyrovnání účtu a rozloučení s Claudiem opouštíme konečně oblast města Câmpeni a vydáváme se vstříc Banátu.

Je jedna hodina a začíná primárně silniční sprint k dnešnímu prvnímu checkpointu vzdálenému nějakých sto padesát pět kilometrů. I když se zhruba dvacet kilometrů před ním mění povrch na rozbitou šotolinu, stále to jde v rámci možností dobře. Až tedy na občasné zastávky s doléváním vody do Tůlejta. Při jedné z „doplňovacích“ zastávek, při kterých Mateo zaparkoval s Shitboxem až na mém zadním nárazníku, se v nestřežené chvilce i s Martinem vrhli na Bednu. Krom toho, že pozapínali všechno, co jen šlo a přeladili mi vysílačku, rozhodl se Matouš, že zapne i zadní stěrač… To bylo naposledy kdy Bedna nějaký zadní stěrač měla. V ten okamžik totiž prohrál svůj souboj se švédskou vlajkou, pevně zachycenou mezi nárazníky obou na sebe přiražených aut. Ano, nebyl jsem z toho nadšený, ale Matoušův upřímně provinilý výraz aspoň trochu tlumil můj vztek. Možná i proto jsem mu o pár desítek minut později nabídl rezervní kurtu po té, co se přední úchyty zahrádky rozhodly tak nějak vyškubnout ze střechy Shitboxu… Že by ona pověstná karma? :D

Kolem čtvrté odpolední už stojíme u hráze bezejmenné vodní nádrže, kde hledáme organizátory schovaný bod G a po jeho nalezení zapisujeme připojené číslo. Vyrážíme dál. Rozbitá cesta se našim strojům úplně nelíbí, nejvíce s ní však nesouhlasí výfuk na Mičasově sedanu. Jeho koncovka začíná povážlivě cestovat všemi směry na každé menší či větší nerovnosti. Přesně v rytmu toho, jak povolují „kvalitní“ rumunské svary. O pár kilometrů dál už to prostě nejde a Tůlejta čaká servisní zastávka. Auto jde na nájezdy a my velmi rychle zjišťujeme, že výfuk je opět na více samostatných částí. Nejhůř je na tom koncový díl, u něhož reálně hrozí, že jej brzo potká někdo pod svým podvozkem (vzhledem k tomu, že sedan jede v čele). Je čas na kvalitní improvizaci, a tak začíná výroba výfuku značky „Akrapovi(pi)č social edition“ pomocí rozřezané plechovky od vídeňských párků, kovových i plastových stahovaček a americké pásky, u které se Martin rozhodl vyzkoušet tepelnou odolnost. Okolo páté máme hotovo a jede se dál. 

Už po prvním kilometru se ukazuje, že s onou teplotní odolností gafy to nebude moc slavné (překvapivé, že? :D). Pach spáleného plastu dává jasně najevo, že teplota koncového dílu je stále příliš vysoká na použití tohoto materiálu, byť jen k dočasné opravě. Jiné komponenty však nemáme, takže se nikdo ani neobtěžuje zastavovat a jede se dál. Prý máme hlásit teprve až někde pod autem zahlédneme plameny. 

Nasazujeme ostré závodní tempo a velmi brzy předjíždíme několik posádek, které okolo nás projely během opravy. Krom několika drobných pauz, při kterých se dolévá voda do Tůlejtova chladiče a které nenápadně využívám pro chlazení čím dál tím víc vařící převodovky na Bedně, stále držíme rychlost. Shitbox se teď definitivně stává nejméně problémovým vozem ve skupině, protože sedan a crosska mají víc problémů, než pes blech.

I s tím vším jsme těsně před sedmou pod Transalpinou a čeká nás výjezd, který dokáže zatopit i naprosto zdravým strojům, což se o těch našich úplně říci nedá. Zatímco Martin chystá speciální náporové chlazení v provedení „Prkno a kurta 2022“, já chystám dron. Scenérie je tady naprosto úchvatná a nemít nějaké to video z výjezdu nahoru, by byl prostě hřích. Vzhledem k tomu, že výsledný klip bude stříhat Mičas, předávám pilotování mého Mavica právě jemu. V Tůlejtovi tak dochází ke střídání služby u volantu a můžeme vyrazit vstříc vrcholu. Už po pár kilometrech jízdy se ve vysílačce ozývá náš pilot: „Stůjte, nemám dron!“. Cože!? No to si dělá prd…! Celá kolona prakticky okamžitě zastavuje a já s Martinem běžíme z aut směrem dolů z kopce. Velmi rychle mi dochází, co se stalo. Mavic má defaultně nastavenou maximální výšku letu na 160 m a my teď vyjíždíme kopec, jenž má převýšení necelých pět set. Dron se tak zasekl na maximální hranici a po ztrátě signálu, když jsme zajeli za zatáčku, se otočil a teď si to peláší zpět k místu startu daleko pod námi.

Naštěstí se nám daří během chvilky s Mavicem znovu navázat spojení a zrušit jeho nouzový návrat. Stále však máme problém, že nedokáže přiletět k nám. Musím seskákat ze silnice a pod strání ho lovím v úrovni kolen. Tohle bylo těsné.

Když se vracíme k autům, projíždí okolo jiné dvě posádky pronásledované létající technikou stejné značky, jakou teď držím čerstvě zpět ulovenou v ruce. Jejich mini se zastavuje jen o pár metrů výše než před okamžikem můj Mavic a téměř okamžitě se vydává zpět do údolí. O minutu později letí stejná dvě auta zpět z kopce. V duchu jim přeji úspěšný lov a utěšuju se, že nejsem jediný ocas v okolí, co si nepřenastavil maximální výšku letu. :D

Míříme dál k vrcholu, ale než se k němu opravdu dostaneme, čeká nás odbočka k prvnímu kontrolnímu bodu. Ten je totiž bokem u horní stanice lanovky, což znamená nikoliv těsně pod vrcholem 2181 metrů vysoké hory Carbunele, ale na 1971 metrů vysoké vedlejší hoře Miru. Cesta je sice šotolinová, ale místy je opravdu hodně rozbitá. To před chvilkou vyzkoušela posádka béžové Octavie 4x4 lepící aktuálně proraženou vanu. Její osazenstvo naši Bednu okamžitě poznává. Jak vzápětí zjišťuju, jedná se o kluky, kteří s námi jeli pár dní v koloně během loňského ročníku Gumbalkanu. Pomoc prý nepotřebují, takže jim přejeme hodně štěstí s opravou a stoupáme dále k vrcholu. 

Je tady úžasný výhled a mně při pohledu do údolí teprve teď dochází, jak blízko jsme k přehradnímu jezeru Vidra. Přímo pod sebou, hluboko v údolí, vidím naši loňskou urbexovou zastávku na nedostavěném hotelu. Letos se dolů nepodíváme, není čas. Během toho, kdy pácháme s Martinem nějaké ty fotky aut nad nekonečným obzorem Karpat, objevuje se za námi vzácná návštěva. Není jí nikdo jiný než Autíčkářovic Dacia se Zlokočkou za kormidlem. Oceňuju jejich odhodlání, protože při světlé výšce rumuského povozu, mohli snadno dopadnou jako Octavia stojící pár set metrů za námi.

Prohodíme pár slov a po rozloučení se vydáváme na opravdový vrchol tohoto legendárního horského průsmyku, přes který se dostaneme na druhou stranu Jižních Karpat. Bez „ztáty kytičky“ se nám daří dostat zpět k asfaltu a s jednou drobnou pauzou, při které daruji část svých zásob destilky Rumunům s Oplem, jehož chladící systém úplně neustál předchozí převýšení, letíme téměř hladce nahoru (pokud nepočítám čím dál tím tmavší kouřovou clonu za Bednou).

Musím říct, že vrchol není tak krásný jako na Transfăgărășanu, kde se u jezera tyčí horská kamenná chata. Tady je to pár nadivoko postavených stánků vedle rozježděného „parkoviště“. Ovšem o to úžasnější je povrch vlastní silnice a výhledy do údolí. Nalétáváme další video a vzápětí už míříme do údolí… Tedy ono to s tím sjezdem není až tak horké. Silnice jde totiž přes několik dalších nižších vrcholů, a tak se v nekonečných serpentinách neustále střídá klesání s následným výjezdem do kopce. Je něco po deváté večer a krom toho, že se začíná pomalu smrákat, mění se i počasí. Klesající teplota a déšť nejsou nic, co bych si zrovna teď přál.

Obzvlášť, když v jednom ze série stoupání přichází známý varovný projev. Převodovka začíná kopat a naprosto nesmyslně přehazuje jednotlivé kvalty… „Už zase?!“. Bohužel, je to tak. O pár okamžiků později umírají budíky a s nimi i drtivá většina elektroniky v autě. Přesně to jsem si přál, přejezd hor, při kterém netuším teplotu motoru a s převodovkou, jenž má jen jediný převodový stupeň a navíc je neustále v prokluzu. Ne, tohle není dobré. O pár okamžiků později už nefungují ani stěrače a blinkry. Bedna sice stále jede, ale je ve stavu klinické smrti. Jediné, co mě utěšuje, je venkovní teplota. Ta se před infarktem CEM držela někde okolo sedmi stupňů, což zvyšuje naději, že auto další jízdou neupeču.

Jediné, co nedokážu efektivně uchladit, jsou brzdy. Díky nouzáku převodovky jsem ztratil možnost brzdit motorem a kotouče s deskami teď dostávají při každém sjezdu zabrat. Když už téměř nebrzdím, je čas vyhlásit pauzu. Světla stále ubývá a po ukončení chladící přestávky je čas vyřešit, co uděláme s dnešním bivakem. Snad vůbec poprvé letos atmosféra docela houstne, zatím tedy jen po vysílačce. Už několik dní nešlo nic podle plánu a po dnešku jsou navíc všichni utahaní. Nějak se nemůžeme dohodnout. Stále prší, takže se některým nechce stavět stan (který ani pořádně neuschnul od včerejška), a tak hlasují pro penzion. Další do penzionu nechtějí a zalomili by to rovnou na nějaké louce pod kopcem. Osobně jsem aktuálně na straně penzionu, ale primárně proto, že Bedna je zamčená a pokud se neprobere CEM, nedostanu se do kufru ani pro jídlo, natož pro stan nebo spacák. Poslední, co dnes chtějí moje záda, je spát na sedadle v autě. Je to vtipné, ale mezi námi a věcmi na noc stojí z jedné strany uzamčené páté dveře, které drží padlý centrál. Z druhé pak mříž s brutálně propletenýma kurtama mezi prostorem pro posádku a pro zavazadla. Pokud se Bedna neprobere, do kufru se prostě nedostaneme.

Kolona zastavuje a po drobné výměně názorů, kdy všichni nakonec uznáváme, že největší blbost teď je se rozdělit, míříme v kompletní sestavě na blízkou louku. Déšť mezitím ustal, a tak bude stavění stanů vlastně v klidu… Tedy pro ostatní. Já s Ivčou jedeme vabank. Buď se na louce po zhasnutí Bedna probere, nebo spíme na sedadlech. K místu bivaku, které mezitím našel Mičas, je to asi sto metrů po polňačce. Na Bedně je cítit, jak moc je to s ní aktuálně špatné. Kombinace tvrdé trojky a díry v intercooleru, která stahuje výkon v méně než tři a půl tisících otáčkách na minimum, znamená, že auto se za dunění motoru, syčení vzduchu ucházejícího z IC a černého dýmu z výfuku sotva sune kupředu. Nakonec se zadaří a Bedna stojí na nocovišti. Teď to přijde, budeme spát v leže ve stanu nebo zkroucení na sedačkách, které jsou elektrické a nejdou teď ani jakkoliv pokácet nebo odsunout?

Vypínám zapalování – motor utichá a všude je tma. Chvíli čekám a znovu otáčím klíčkem… Chvilka napětí a ano! Bedna ožívá, jakoby se vlastně vůbec nic nedělo. Rychle odemykám kufr a nechávám crossku odpočívat. Dnes mi ke štěstí opravdu stačí pár drinků a spánek vleže na měkkém podkladu. Navíc s vědomím, že zítra to vypadá nadějně i s pokračováním naší cesty. Do cíle to máme už „jen“ dvě stovky kilometrů, na jejichž ujetí budeme mít ráno nějakých deset hodin.