Byla nebyla jedna Ibiza...

Předem upozorňuji, že tento článek jsem naleznul při promazávání obsahu telefonu. Proto také odkazuje na dobu a situaci k září minulého roku (byť je do jisté míry doposud aktuální). Ironií osudu je, že tomu tak bylo při projížďce tramvají…

První auto. Pro většinu z vás jde o definici slov pro plečku za pracně získané tisíce, jejiž stav ( z dálky) připomíná vrak, který se do provozu dostal buďto náhodou nebo byl vydán napospas nejbližšímu vrakovišti. Ovšem i přesto (či možná právě proto) je první krok do světa automobilů pro nás natolik nostalgický, že na něj vzpomínáme v dobrém i kdyby šlo o největší zvěrstvo českých silnic a dálnic (byť na to moc nespoléhám). Dnes bych si rád zavzpomínal na ten svůj..

Kdysi dávno, dne třináctého listopadu roku 2003 sjela z výrobní linky světle modrá (či stříbrná, záleží na vaší míře poškození barvocitu) Ibiza se vskutku "dechberoucím" motorem o objemu 1.2 litru. A právě zde bych se už rád pozastavil. Přiznám se, že jsem tolikrát pohlížel na tento agregát, známy mezi veřejností především díky zkratce há-té-pé, s pohledem, který byl velice podoben tomu, když dáte dítěti talíř s jídlem, které se mu hnusí natolik, že by pro to, aby se tomuto pokrmu vyvarovalo, proklelo svůj rod na tři generace dopředu. O to větším překvapením pro mne bylo, když se tehdy již dvanáct let (rok 2016…) stará Ibiza dostala do mého vlastnictví..

Zpočátku vše vypadalo slibně – nájezd okolo sedmdesáti tisíc kilometrů, slušný mechanický stav, první majitel (ročník 1947, aby těch klišé nebylo málo…byť jeho řízení svůj ročník ani zdaleka nedávalo najevo), ještě k tomu mechanik… a jako třešnička na dortu kompletní historie auta. Vzhledem k tomu, že jsem měl tento véhikl zajištěn přes rodinnou známost, vyšla mě i koupě setsakramentsky levně (pět tisíc nad hranicí Plechcupového speciálu). V kombinaci s nízkými provozními náklady se vskutku jednalo o nabídku, která se neodmítá..

Přiznám se, že Ibiza (neboli Puddin, jak jsem jí tehdy začal říkat) nebyla mou první či hlavní volbou dopravního prostředku. Mimo zmíněnou motorizaci jsem viděl problém i ve velikosti auta ( i se svými 180 centimetry nastupuji do auta dost…křečovitě, k důstojnosti to má setsakramentsky daleko) a celkové koncepci hatchback. S těmito slovy vzpomínám na časy realizace mého řidičského oprávnění, kdy jsem za volantem jedničkové Oktávie (pé-déčko s nájezdech půl miliónu, na tuto cifru sakra zachovalá…kvůli servisu) přemýšlel, kde vůbec zakotvím. Bohužel tady nastal jeden zásadní problém – vnímání auta z rodinných kruhů, které mě nutili vybírat výrobky koncernu… bohužel. Naštěstí rozpočet mi tehdy přál, padesát tisíc na koupi auta se pro mne jevilo jako slušná částka. A tak začal myšlenkový pochod, jehož myšlenkou bylo naleznout něco, co by se mi líbilo a co by rozpočet dokázal rozdýchat. Stovka nebo první Á-šestka (interní označení jako výbušnina či model vyráběn Citroënem)? Ale kdeže, ačkoliv je to solidní auto, koroze by mě budila každou noc ze spaní. Á-trojka? Nah, nemám rád koncepci hatchbacku…a tady ještě ten hrb na zádi…hotový Quasimodo. Á-dvojka? Ačkoliv mi její vzhled, kterému s jistou dávkou nadsázky přezdívám evropská interpretace na Pontiac Aztek, přijde zajímavý, s volbou motorizací už to tak horké není… Á-čtyřka? Sehnat hezký kousek je naprostý kumšt. Á-osma? Hledám auto, ne způsob, jak seznámit mou maličkost s lichvářem (v mé cenové hladině bohužel plavaly výhradně naftové exempláře). Fau-vé? No, u většiny modelů jsem narazil na problém v rámci estetiky a stavu jako takového. Jiné Seaty a Škodovky? Nene, tudy pro mě cesta nevedla. Takže… nakonec jsem došel k tomu, že Ibiza bude jako první auto relativně slušná. Při pohledu nad tím, co mnohdy okupovalo parkoviště před gymnáziem byla Ibiza skutečně nadprůměrným autem… ovšem za to může především fakt, že (ne)valná většina tohoto parkoviště byla pokryta něčím, oproti čemu byla i má Ibiza (jako) zánovní auto.

Nakonec jsem tyto nedostatky v očích mých překousnul a začal si užívat prvního auta…a hned jsem narazil na zlom v mém vnímání auta. Ačkoliv i krabička od sirek má více výkonu, stále se tříválec pyšní něčím, čeho si na autě dodnes vážím – rychlost a jak se k ní dostat. Samotná podstata auta s nízkým výkonem spočívá v tom, že když někoho předjedete, odmění vás tento čin jistou dávkou uspokojení, kterou v autech,  disponujících výkonovou rezervou, nenaleznete. Pocit dobře odvedené práce, že vaše krabička s motorem ze zahradní sekačky předjela jinou krabičku, tentokráte s dieselovým generátorem na palubě. A také osvobození z okovů autobusových dopravců, po třech letech cestování autobusem jsem se zavázal k tomu, že do té věci (autobusu) znovu nesednu…alespoň ne dobrovolně. To je asi to hlavní, na co vzpomínám při pohledu na fotku Puddin-y zjevně nejvíce.

Jako by ta třináctka byla prokletá (den, kdy tato modrostříbrná bestie sjela z výrobní linky, pozn. autora)…

Po koupi se z auta, které jsem do té doby vídal každým dnem, stala až překvapivě nepříjemná forma pokladničky. Ložiska? Dobře, proč ne, tohle se dá pochopit. Nové pružiny? No budiž, chápu, že české silnice se dají přirovnat spíše k tankodromu (ale co jsou tedy silnice v Polsku?). Výměna celé výfukové soustavy? No…fajn, chápu, že je to nutnost. Koroze blatníků? Proboha, však i jedničková Fóbie z roku 2000, kterou jsme dříve měli skrze jistý nejmenovaný bazar (malá nápověda: nájezd nebyl takový, s jakým bylo auto inzerovano), měla na sobě méně lišácké kožešiny! Lovit při řazení dvojku do takové míry, že bych si za každé úspěšné zařazení tohoto stupně zasluhoval Nobelovu cenu (byť na obranu Ibizy musím říct, že po přesednutí do jistého žlutého Fiatu Punto Cabriolet jsem shledal převodovku za bezchybně precizní)? A takto to šlo dál a dál…až do jednoho dne, kdy jsem toho začínal mít pomalu dost…a Ibiza také. Tehdy jsem si všiml, že můj motorový vůz vydával při couvání (a později i v nízkých otáčkách) zvuk, který k provozu motoru pasuje asi tak jako makové lízátko nebo maďarština do Prahy.

Tehdy, jakožto student (kterým jsem víceméně do této chvíle), mi zbývalo tak akorát přesedlat z motorového oře do pojízdné plynové komory… tedy do autobusů naprosto fenoménanálního dopravce zvaného ČSAD. V mezičase komo…autobus vystřídala naftová Fóbie s motorem 1.4 TDI (věřím tomu, že mnozí z vás, Autíčkářů, právě hledáte svůj růženec či pochodně na mé linčování). Přiznám se, že myšlenka druhé generace Fóbie a tohoto agregátu (jízda s Fóbií s motorem ze zahradního traktůrku ve mne vyvolává nepříjemné vzpomínky už jen kvůli naprosto nepříjemnému posazu, spojce podobné bažinám v Rusku a řízením, které zná slovo odpor leda tak z Pendolina) vyvolávala zpočátku odpor a strach, zda-li tu věc radši nepošlu dobrovolně do nejbližšího kmene či autobusu Irisbus Crossway. A tohle byl další zlom v mém vnímání Puddin – uvědomil jsem si, že ačkoliv jsem si k autu vybudoval dost solidní vztah, tak bude muset jet, zamířit jinam… zajistit jí nový domov..

Ale o tom (snad) někdy příště…