BMW 320i E30: „Tříca plasťák“ slaví třicátiny

Ten koncept vlastně vymyslela nedávno slečna Krabová. Ach, ty naše chytré a slohově zdatné ženy! Povídá: „Hele a co kdybys udělal takový seriál, kde naše Berta jezdí po světě a občas potká nějaké auto, popovídají si a zase jedou svou cestou dál.“ A já na to: „No to je přece geniální nápad, když má velký úspěch nějaký Frantík, který si cestuje po Africe, poznává lidi a ukazuje do televize, jak se jedí pavouci, šváby, či se vaří žížaly, proč bych nemohl já dělat něco podobného?“ Tohle setkání ale bylo stejně jako všechny ty pořady o cestování, vaření, případně cestování, vaření i s vyměněnou manželkou zinscenované. Původní plán totiž byl prohlédnout si velmi zajímavou bílou Peugeotku 106 Rallye, která byla zrovna na prodej na Autofrcu. Měl na ní zálusk tady jeden náš blogger a ještě si ze mě dělal pod posledním článkem legraci, že je vážně vtipné, když já píšu někde někomu cosi o tom, že mám stop stav nákupů hrdinů minulosti. A já neříkám, že by mě býval byl nákup ostrého vozítka nelákal. Takže měl vlastně pravdu. Bohužel, případně pro slečnu Krabovou a moje vlastní psyché naštěstí, 106 Rallye o víkend odjela k novému šťastnému majiteli do Brna. Bude tím pádem nutné provést odchyt brněnskou redakcí a nalákat jej k účasti na Kafé a kárách.

Milý předchozí majitel a náš čtenář Honza se ale stejně na původně plánované setkání těšil a slíbil, že přiveze něco jiného. Hmm, to znělo zajímavě a o to víc, když jsem se vzápětí dozvěděl, že půjde o BMW 320i E30 z roku 1989. Honza jí má už šest let a je to jeho nejzajímavější automobilová chlouba v jeho jinak docela početné flotile aut s modrobílou vrtulí. Když se při jízdě po malebném křivoklátském venkově zapovídal o autech, postupně jsme přišli na to, že bych vlastně se svými třemi zábavními auty neměl mít pocit znepokojení nad vlastním duševním zdravím. Má těch bavoráků totiž pět. Závislost na starých BMW se totiž buduje velmi rychle. Sám jsem tím načichnul kdysi nákupem pětky řady E39, ale čím víc jsme se o BMW bavili, tím víc jsem začínal chápat, že ač ojeté mnichovské stroje z devadesátých let mají cosi do sebe, jsou to právě osmdesátky, které fanouškovství do starších BMW dávají jiný rozměr.

„Můžu zpátky řídit?“, zeptal jsem se někde uprostřed vášnivé debaty o třicetšestkách, třicetdevítkách a kdovíčem ještě. „No jasně, proto jsme dneska večer tu“, odvětil Honza.  Nikdy v životě jsem předtím BMW řady E30 neřídil. Bylo to přesně to auto, které mi chybělo v deníčku aut, která jsem nikdy neměl, vždycky chtěl a nikdy neřídil. Milý deníčku, už jsem si to chybějící vzdělání tedy doplnil. Možná někoho zklamu, ale nechci dělat článek o výčtu historie této slavné a veleúspěšné řady trojkového BMW. Zkusím to nějak vylíčit čistě přes jízdní dojmy. Každý si představuje, že E30 je pojem, je sportovní auto a s nejsilnějším šestiválcem 2.5 litru je z něj „driftmašina“. A teď nasedám do dvoulitrového šestiválce typu M20, uvelebuji se do pohodlných a tělo velmi příjemně obepínajících „Sportsitzen“ s nastavitelnou délkou sedáku a vnímám kolem sebe něco jako starší obývák. První dojem při usednutí je pohodlí a pohoda. BMW je značka, která opravdu v sedmdesátých letech a po celá osmdesátá léta vyráběla technicky odolné a hlavně příjemné, pohodlné vozy. Pohodlí ve starém BMW se ale velmi liší od pohodlí v podobně starém Mercedesu.

Claus Luthe navrhoval všechna BMW v té době velmi vzdušným designovým jazykem. Máte kolem sebe spousty prosklené plochy a necítíte se tak moc uvězněni v karoserii jako například v Bertě Z3 Coupe, která je o deset let novější a obsahuje dost odlišný designový jazyk. Ačkoli najdete podobnosti, jako například čudlík na zapínání světel, k řidiči nakloněnou palubku a mnoho dalších stejných designových rysů, je opravdu mezi generacemi BMW devadesátých a osmdesátých let dramatický rozdíl. Proto taky možná byl příchod neméně úspěšné E36 v roce 1991 na trhu zpočátku dost rozpačitý. A já už vidím jasněji proč tomu tak bylo. Z BMW se totiž vytratila část lehkosti, vzdušnosti, spojené s překvapivým pohodlím, jaké opravdu běžná 320i bez M technik podvozku nabízí. Nejkontroverznějším zážitkem včerejší jízdy bylo řízení E30tky. Já jsem čekal velmi čiperné hřebenové řízení, sotva posilované a se strmým převodem. Chyba lávky. To auto má velmi lehké řízení s extra dlouhým převodem, jako by ho někdo přemontoval rovnou ze staré S-Klasse. Jenže stačilo pár kilometrů, pár zatáček a stala se mi taková zajímavá věc. S autem jsem se podezřele dobře sžil a kdybych neměl vedle sebe hrdého majitele, docela by měl lákalo tuhle starší kočku trochu víc protáhnout. Ona váží jenom něco kolem 1100 kg a není tak velká. Vlastně subjektivně se cítíte na úzké okresce víc těžkopádně v nové Fiestě než ve staré E30 a kupodivu velmi podobný dojem na mě zanechala stará pětka E28 528i, kterou jsem před lety mohl chvíli řídit. Ta byla navíc upravená originálními doplňky Alpina, měla sportovní podvozek a vážně jsem po svezení nemohl dlouho usnout. A co teprv, kdybych okusil pravou M5 řady E28! Tahle standartní 320i na mě působí jinak. Je moc milé, že auto krásně ožívá a reaguje na podněty trochu jiskrnější jízdy, ale zase se od toho nedá čekat příliš. Zrovna tak to platí o motoru. Musím konstatovat, že jednovačkové šestiválce řady M20 se mi líbí asi víc než novější agregáty s Vanosem. A to je přesně ta věc, co dělá rozdíl mezi starým dobrým BMW z devadesátek a starým dobrým BMW z osmdesátek. Tenhle starší motor je totiž podstatně větší radost točit. Zatímco můj agregát 2.8 řady M52 má tolik točivého momentu ve dvou tisících, kolik tento starší dvoulitr nemá vůbec nikde, ožívá na rozdíl od něj velmi hezkým charakterem nad čtyř tisíce. A má smysl ho vytočit až lehce přes šest tisíc! Sláva!  BMW to dřív umělo. Ty pozdější motory ztratily vážně trochu jiskry a gradace výkonu úplně nahoře. Na druhou stranu jsou o mnoho výkonnější, to se nedá upřít.

Obrovská výhoda vlastnictví opravdového sportovního sedanu BMW 320i je v tom, že s ním můžete i v dnešní době bez problému denně jezdit do práce anebo s ním ráno v sobotu vyrazíte i s celou rodinkou přes celé Německo na výlet na zámek Neuschwannstein. Nebo se s ní vydáte jako část redakce Autíčkáře  do Albánie. Zkrátka tohle auto poslouží dobře už jako charakterní youngtimer, ale současně nepotřebujete ani vlastnit jiné další moderní auto na běžné ježdění. To se mi líbí. Osobně bych přeci jen hledal a zainvestoval do dvoudvéřové 325i. Bohužel v dnešní době už stojí o mnoho víc peněz, než to bývávalo. Pokud jí tedy vůbec seženete. Ani by nemusela mít plný M-technik II. paket, který se mi líbí úplně nejvíc. Stačilo by mít ty sportovní sedačky, švihadla místo elektrických oken, „šíbr“ na kličku a vtipný „check control“ posetý červenými kontrolkami jak z nějaké velmi staré kalkulačky HP. A patrně jako každý druhý majitel E30 bych se pídil po tom, jak efektivně trošku přitvrdit odpružení, zkrátit původní převod řízení a namontovat samosvorný diferenciál. A perfektní BMW E30 by bylo na světě. A kdyby nebyl Krab srabem, co svoje stará auta nejradši oprašuje drahou utěrkou z mikrovlákna, přihlásil by se s vysněnou perfektní E30 na amatérský závod rallye.