AlbaniaTrip: část 2.

Den pátý, pokračování: Vítá nás silnice zasypaná sesuvem půdy, musíme ji tedy objíždět přes provizorní kamenitou silnici podél jezera. Jsou zde solidní díry, do kterých přes vodu není vidět, jak moc hluboké vlastně jsou. Průjezd s dávkou opatrnosti zvládáme a jedeme dál hlouběji do Albánie. Projíždí se tady přes velké pohoří, zdejší skály a hlína mají zvláštní černočervenou barvu a albánští řidiči si očividně vůbec neumí poradit s kluzkým asfaltem, za prvních 50 km vidíme asi tři čerstvé nehody. Zajímavé jsou také opuštěné a pomalu se rozpadající důlní věže poblíž cesty.

V podvečer přijíždíme do města Elbasan, je to relativně velké, ale obyčejné průmyslové město bez turistického ruchu, najít ubytování nám tudíž chvíli trvá. Nakonec ho nacházíme – a ne ledajaké. Za 5 eur na osobu máme luxusní byt v šestém patře s výhledem na místní bulvár v centru města, může být :). Parkujeme ve dvoře uvnitř nevzhledných paneláků, moc se mi to nelíbí a tak se ptám místních, jestli to tak můžu nechat, umí překvapivě slušně anglicky, prý je to OK.
​

Den šestý: Vyjíždíme z Elbasanu s cílem navštívit historický Berat. Z počátku jedeme po krásných okreskách s pěkným asfaltem, pak nás ale GPS táhne přes ‚zkratku‘, až vjíždíme na kamenitou cestu vedoucí někam, kam určitě jet nechceme. Zastavujeme a dohadujeme se, podle GPS bychom měli přejet most a za chvíli se zase napojit na hlavní tah. Já navrhuju vrátit se ten kousek zpátky a projet to po hlavní cestě celé. Je mi to rozmluveno s tím, že jsem houby dobrodruh a že tohle prostě zvládneme. Ono se jim to říká, když nemají olejovou vanu 10 cm od země…
Projíždíme tedy přes rozpadlý most, na kterém je štěrk a díry zaplněné vodou z předešlých dešťů. Pomalou a opatrnou jízdou to Tříca s jen jedním škrtnutím výfuku o zem zvládá. Dál už následuje sice rozbitá, ale aspoň asfaltová cesta přes zapadlé vesničky. Po pár kilometrech se opravdu vracíme zpět na hlavní silnici směřující na jih a před obědem přijíždíme do Beratu.

Vítá nás starobylá architektura zdejších domů. Zaparkujeme a jdeme si prohlédnout město. Cestou potkáváme chlapíka, který nás hrozně moc chce povodit po zdejších památkách, necháváme se přemluvit a přemýšlíme, jestli nás dovede do vlastní restaurace nebo kolik za to bude chtít peněz. Nakonec chce 1 euro za osobu – no dobře, už jsem platil i dražšího průvodce.
Obědváme a rozhodujeme se, co dál. Ještě v ČR jsme si naplánovali trasu po silnici SH74 známé jako cesta smrti. Je to cesta, která propojuje vnitrozemí Albánie, od Beratu až po Gjirokaster, hodilo by se nám po ní jet, ale dle zpráv, co máme, je našimi vozy spíše nesjízdná, prý ať nečekáme žádný asfalt. Nakonec se shodujeme – počasí se konečně zlepšilo a tak míříme k nejbližšímu moři a SH74 zamítáme. Za asi 2 hodiny pohodové cesty přijíždíme do pobřežního města Vlorë a letos poprvé vidíme moře. Tříca to zase dokázala, říkám si :).

Vlorë je zhruba statisícové město, na kterém je krásně vidět vývoj Albánie za poslední roky. Všechny hlavní silnice jsou jako nové, u pláže stojí spousta nových moderních hotelů, mnohé z nich ještě ani nemají svého majitele a otevřeny budou nejdřív příští sezónu, kolem pláže probíhá výstavba hlavní cesty a promenády. Shodujeme se - sem se bude za pár let jezdit na dovolenou úplně stejně jako do Řecka nebo Itálie. Jedeme kousek dál za Vlorë a nakonec nacházíme milé ubytování v chatkách hned vedle pláže, večer stíháme ještě noční koupačku.

Den sedmý: V noci byla bouřka a ráno počasí vůbec nevypadá tak nadějně jako včera odpoledne. Nedá se nic dělat, jedeme dál na jih. Ještě kousek jedeme podél moře, pak se zde přejíždí přes pohoří, cesta se místy hodně klikatí, do některých vraceček řadím jedničku. Za méně než 10 kilometrů nastoupáme jeden výškový kilometr. Když se přehoupneme přes pohoří, otevře se nám nádherný výhled na moře a na silnici, která se klikatí v úbočí hor, v dálce vidíme řecký ostrov Korfu. Zastavujeme na prvním lepším místě a kocháme se.

Auta lehce smrdí spálenou špínou – dostala zabrat. V podobném duchu pokračuje celá cesta podél pobřeží, často zastavujeme a užíváme si výhledu. Silnice se neustále klikatí, jede se ze zatáčky do zatáčky, po kvalitním asfaltu a s minimem provozu, máme svižné tempo, hotová řidičská nirvána. Cestou ještě omrkneme pozapomenutou pevnost na jednom z malých poloostrovů, později odpoledne přijíždíme do Sarandë – nejjižnějšího bodu výpravy. V rychlosti si prohlédneme Sarandë, je to asi padesátitisícové přímořské město s dlouhou historií, i cestovní ruch zde má očividně delší tradici, hotely přímo na pláži nejsou úplně nové jako ve Vlorë, ale vypadají, že už mají něco za sebou.

Ze Sarandë míříme na Gjirokastër ve vnitrozemí, čeká nás tady další přejezd přes poměrně vysoké pohoří. Dle mapy přes něj vedou dvě silnice, jedna je oranžová, jedna žlutá. Šipky podél cesty i navigace nás směřují na žlutou, jsme neodbytní, navigaci nevěříme ani dobrý den a nenecháme se přemluvit – tvrdohlavě míříme na oranžovou. Přijíždíme do města Delvinë a poprvé poznáváme opravdovou vnitrozemskou Albánii, tak jak jsme si ji celou dobu představovali. Všude jsou obouchané staré mercedesy, vedle kterých i moje Tříca vypadá jako auto, co právě sjelo z linky, projíždíme přes městskou část, kde jsou cesty zavalené odpadky, o kousek dál si na cestě hrají děti a na nás se dívají jako na expedici z dokumentu o Africe. Kousek za Delvinë se také poněkud mění cesta – takřka přestává existovat. Opatrně jedeme asi kilometr po kamení a štěrku, pak zastavujeme a přemýšlíme, co dál. Vypadá to, že tentokrát selhala mapa namísto GPS. Podle všeho nás čeká ještě asi 20 km do napojení na onu žlutou silnici a nic nenapovídá tomu, že by se tu měl za pár zatáčkami objevit asfalt.
​
Padlo rozhodnutí, vracíme se zpět až k Sarandë, pojedeme po žluté a budeme doufat, že je z asfaltu. Přejíždíme přes pohoří a nezbývá než konstatovat první vítězství GPS nad mapou. Na vrcholku hor se nám otevírá výhled na protější stranu, je zde úplně plochá nížina okolo řeky Drino a další obrovské pohoří přímo naproti tomu, přes které jsme právě přejeli. Najíždíme na hlavní silnici, jsme asi 10 km od řeckých hranic, ale míříme opačným směrem na sever.
Večer přijíždíme do Gjirokastëru, je to historické město s typickými úzkými uličkami a velkým hradem uprostřed na kopci, ještě večer si ho projdeme, jediná škoda je, že se už stmívá a prší, a tak se nemůžeme příliš kochat výhledem, jaký by se jinak nabízel.

Den osmý: Dopoledne se udělalo pěkně a tak jdeme ještě jednou nahoru k hradu – udělat si pořádné fotky a víc si to tu prochodit. Zdejší hrad je typicky albánská památka, zaplaťte symbolické vstupné a projděte si to, jak chcete. Že tu nejsou ani zábradlí na schodech nikomu nevadí – však nejste blbci, abyste spadli, ne? :)

Ještě před obědem opouštíme Gjirokastër a míříme na sever. Po asi hodině cesty usoudíme, že bychom si mohli dát oběd a tak zastavujeme na prvním lepším místě u cesty. Je to obyčejná hliněná plocha, opodál stojí nákladní auta a vedle nich je hromada různého šrotu a bordelu. Nám je to jedno, vytahujeme rozkládací židličky a vařič, na oběd budou těstoviny. Vaříme, mezitím začíná pršet, přemýšlíme, co s tím, počasí neovlivníme a tak nezbývá než se přizpůsobit. Přesouváme se přímo pod jeden z přívěsů zdejších nákladních aut. Po zemi se válejí nějaké zvířecí kosti, děláme si srandu, že bychom si mohli uvařit vývar :). Sranda nás rychle přechází, když zjišťujeme, že nám všude po nohou běhají malí broučci. Začneme je ometat rukama a oni na to reagují veselým hopkáním. My tak veselí nejsme – dochází nám, že jsou to blechy. Ometám, co se dá, zahazuju ponožky, z kterých nejdou dolů, narychlo balíme oběd, sedáme do aut a jedem odsud rychle pryč. V autě zjišťujeme, že se nám opravdu nepovedlo setřást všechny jinak vlastně docela roztomilé potvůrky. Zkoušíme je zlikvidovat repelentem, odolávají mu stejně dobře jako stisku mezi prsty, mají sakra tuhý kořínek. Nakonec se jako nejlepší strategie ukazuje je prostě vyhodit z auta. Po asi dvouhodinové cestě plné ošívání a škrábání se přijíždíme do Dürres, rychle nacházíme první lepší ubytování u vody a nehledě na to, že je slabých 20 °C a prší, jdeme do vody s myšlenkou, že blechy plavat jistě neumí. Večer se snažíme desinfikovat svá těla vnitřně – dochuceným roztokem vody a alkoholu.. :)

Den devátý: Ráno si projdeme Dürres, bývalo to hlavní město Albanie, z mého pohledu tu ale nic vyloženě zajímavého není, jen starý, z větší části už ani neexistující antický amfiteátr, který, podobně jako spousta antických památek, oko běžného diváka příliš nenadchne. Z Dürres míříme pryč z Albánie, směrem do Černé Hory. V Černé Hoře se zlepšuje počasí a tak se rozhodneme zamířit opět k moři a konečně se vykoupat i za slunečního svitu, přijíždíme do letoviska Dubrava, líbí se nám tu a tak tu zůstáváme.

Den desátý:  Celý den u moře, koupačka, Budweiser, pohoda…


Pokračování příště