Automobilová historie - co mě neminulo

Jsem majitel řidičského oprávnění už sedm let, mám za sebou už pár aut, ke kterým jsem si vytvořil menší či větší vztah a rozhodl jsem se o tuto historii podělit i s Vámi. Bohužel ne všechny auta mám zvěčněné na fotkách i přesto, že jsem si je fotil, ale jak to tak bývá, občas selže elektronika, občas se obmění a s ní se ztratí i některé fotky.

První auto nikdo nezapomene

Mé první auto byla z donucení rodičů Octavia 1.generace s motorem 1,6SR a brutálními 74kw. Popravdě jsem „ofci“ ani nechtěl, ale rapid 136 se doma nesetkal s pochopením, protože:“ auto není bezpečné, je staré“ a kdesi cosi. Protože jsem byl vzorný syn tak jsem couvnul a sehnal jsem na tu dobu za hezké peníze právě onu oktávii. Jak to tak bývá, první auto je první auto a tak jsem si ji začal tunit a různě upravovat k obrazu svému. Byla to doba, kdy pro mě neexistoval jiný sport než královna motosportu rally. Na auto za nedlouho přibylo křídlo z wrc, mřížky do oken a skořepinové sedačky s tříbodovými pásy. Pořád to ale nesplňovalo mé tehdejší představy o rally autě na silnici tak jsem začal upravovat dál. Po stavitelném podvozku, stavitelných kostech stabilizátoru, zadní kotoučové nápravě z tdi, tvrdých silentblokách, různých rozpěrných tyčích a spoustě dalších blbin jsem z auta vyhodil zadní sedačky a čalounění z kufru a stejně tak se ve jménu závodního krutopřísného zvuku odporoučel i zádní tlumič výfuku. Po několika málo týdnech jsem si uvědomil, že tudy cesta nevede, že než dojedu z intru domu mám hlavu jako střep a auto láká až moc pozornost policie. Čalounění se tedy vrátilo, zadní sedačky ve jménu užitkovosti též, výfuk jsem nahradil kouskem vyrobeným na zakázku od svodů 4-2-1 až po lazený tlumič šikovně implementovaný do obalu tlumiče z oktávky, přibylo sportovní sání, regulátor tlaku paliva a začalo se pracovat na tom, co chtěl snad každý 18ti letý kluk tehdejší doby – aparaturou a neonama :D. Kompletní podsvícení společně s majáky ze stíhacího passatu v masce způsobovali kolemjdoucí epileptické záchvaty a mě vynesly bramborovou medajli na tuning sraze v Hoškovicích. Mohutná aparatura 10+1 se dvěma zesilovači, která mě stála 1200kč vytloukala okna v širokém okolí, ale ubrala oktuli to, pro co si ji většina majitelů pořizovala a tím byl velký kufr. Tečka na konec byl matný černý lak se zelenou střechou a nálepky tehdy děsně frčícího monsteru :D.

Pro změnu oktávka

Ještě v době kdy jsem měl rozdělanou svoji první oktávku hýřící v té době díky bouračce a vyvaření všemi barvami, zvanou Flíček, jsem si přitáhl oktávku druhou. Byla jí opět první generace ale s dvaceti ventilovým motorem 1,8 s 92kw, lpg systémem od jakéhosi garážmistra a proraženou vanou. Nebylo o čem přemýšlet a tak jsem ji ze studentských peněz, konkrétně 2500kč koupil. Investice do tohohle plynožrouta, jehož elektrika si dělala, co chtěla, skrze zadní lemy profukoval vítr s nájezdem 300 000 km přičemž byla už o 150 000 km stočená bylo dalších 2500kč a dvě krabičky červených Malboro. Auto jsem během měsíce prodal do Hradce Králové a nový majitel se mi odvděčil tak, že ji nepřepsal, jezdil jako hovado a já řešil různá předvolání k soudu.

Legenda s označením XR 

Po úspěšném prodeji plynožrouta za 5ti násobek toho co mě stál jsem si chtěl splnit svůj sen a konečně pořídit něco sportovního. Rozhodnutí padlo na escorta xr3i z roku 93 s motorem 1,8. Stále jsem studoval, bydlel na intru a provozoval oktávii, tak si asi umíte představit, jak vypadal. Stál zase pouhých 2 500kč a majitel mě ujišťoval, že je v pořádku, že má i technickou a proto jsem jedno krásné sobotní ráno sedl na vlak a vydal se pro něj do Plzně. Auto bylo na prvních několik pohledů za ty peníze super, spodek ošetřený tlumexem, zachovalý interiér, motor s malým nájezdem běžel také dobře tak jsme si plácli, sepsali smlouvu a já vyrazil vstříc Mladé Boleslavi. Hned za Plzní na mě čekalo první překvapení, auto se náhle začalo vlnit a brzdový pedál se propadl hluboko do podlahy. Po několika hodinách hororové cesty jsem dorazil a rozhodl se zjistit příčinu onoho zvláštního chování. Problém byl diagnostikován dost rychle, vlastně už při zvedání auta na heveru, kdy hever stoupal, ale auto zůstávalo pořád na stejném místě. Onen ošetřený podvozek byl nakonec jen zespod tlumexem natřený koberec a brzdové potrubí na tom bylo tak, že nebylo. To byla moje dvoudenní zkušenost s autem zabijákem. Ihned v pondělí putovalo na vrakoviště.

Přišla práce a další Škoda auta

Ve dvaceti letech jsem měl v ruce zaschlé maturitní vysvědčení, pořídil jsem si byt a bylo na čase si pořídit i auto. Díky programu „mezi námi“ jsem si objednal ze škodovky Rapida 1,2TSI v silnější motorizaci se 77kw a slušnou výbavou. Peníze z prodeje mé natuněné oktávky stačily akorát tak na koupi slušivých bílých kol, semislick pneumatik, kn filtru a blow off ventilu Forge motosport. S autem jsem za ten rok, co jsem ho vlastnil, objel pár škoda srazů, ale bohužel ho měl také dvakrát v servisu. Prvně mi motor spadl do nouzového režimu a na vině byla výroba, zde si někdo řekl, že zničený konektor není překážka a těšíc se na konec směny to tak nechal, problém druhý byla palubní deska, která se z ničeho nic po otočení klíčkem rozsvítila jako Las Vegas a už nezhasla. Auto jsem vrátil zpátky škodovce a litoval, že jsem si místo toho nepořídil raději porsche 911 996, která se v tu dobu dala sehnat za stejnou cenu a pro která mám slabost do dnešních dní. Abych ale pouze svoji Blue Baby RS nehanil, podívali jsme se i do Frankfurtu, zde auto předvedlo, k čemu bylo zřejmě zamýšleno. Cestu dlouhou 1300 km jsme zvládli v celku svižném tempu při průměrné rychlosti 110km/h za 5l/100km.

Konečně zase trocha zábavy

Když už bylo jasné, že rapid pujde z domu, chtělo to zase něco zábavného, neokoukaného a něco, co mě osloví na první pohled. Tím autem se stala Honda CRX 3g. s 92kw motorem D16 a manuální targou. Ze dne na den jsem se stal hondařem a proto výfuk okamžitě nahradila roura s koncovým „silničem“ Proracing a kompletní sadou duralových ramen a 4rozpěr. Z auta začala ubývat kila společně s koberci a výplněmi, které jsem nepovažoval za důležité. S Esinkou, jak jsem ji pojmenoval, jsem se prvně podíval na závodní okruh jako jezdec a bylo to v Hradci na Czech Ringu. Na Silvestra se mi auto zamklo v půl dvanácté večer před barákem nastartované s klíčema a telefonem uvnitř. Od té doby se do targy umím dostat pomocí dvou šroubováků za čas, který by mi mohl závidět kdejaký zloděj. Tohle se mi vyplatilo hned několikrát: a) se na mě díky tomu tehdejší přítelkyně tolik naštvala, protože jsem dorazil po půlnoci, že to vedlo k rozchodu (zapal pandu za to :D) b) když jsem s ní byl na STK zamkla se mi znova s klíčema v zapalování na dílně. Technik z stk na mě zůstal koukat s otevřenou pusou a trochu nejistě se zeptal, jestli ty auta náhodou nekradu, když jsem tak zručný v postupu, jak se do nich dostat bez klíče. Každopádně mě jízda na okruhu tak vzala za mé petrolheadské srdíčko a ztopořila můj autíčkářský falus, že jsem se rozhodl z ní udělat závoďáka. Po dlouhém a složitém shánění garáže jsem uspěl a auto odstavil, rozebral a přišel na hlavní problém a tím byla nemožnost vybavit auto šestibodovým rámem dle homologace při zachování zadního okna. Nakonec se z ní stal dárce dílů, za což jsem moc rád, protože mnoho aut, která po naších silnicích jezdí z ní má něco. Jeden 4g civic s B16 motorem má její brzdy, jiná targa s B16 budíky, karoserie posloužila kamarádovi, který svoji naboural a nyní v ní bije srdce B18 z Integry Type R a vesele uráží další kilometry na našich silnicích.

S čím ale budu jezdit, když je Esinka rozebraná?

Opět padla volba na Hondu, která ale nebyla ani určená pro náš trh. Byla to z USB individuálně dovezená Vaneska, tedy Accord CG2 s motorem V6. Krásné, veliké, pohodlné a výbavou nabité GT. To se u mě ohřálo zhruba rok. To auto jsem opravdu miloval, zátah třílitrového šestiválce se 147kw byl ohromný a i s automatickou převodovkou jsem se neměl problém na klikatých silnicích Libereckého kraje držet a místy i předjíždět malý hothatch Swift Sport z roku 2014 mého kamaráda. To nebylo vůbec špatné, plnilo to i status „kundolapu“  a už už jsem plánoval další nepotřebné blbosti jako laděný výfuk, nižší podvozek, hezká kola atd. když přišla rána – převodovka.  Začala při přeřazování škubat tak, že jsem se nejednou polil pitím a při zjištění ceny repasu jsem dospěl k závěru, že bude lepší auto prodat.

Malý sen jménem Miata

Miatka se u mě ohřála také jen dva dny, bylo to předfaceliftové NBčko s ko brzdama, vyteklým servem, děravou střechou a průhlednýma prahama. To jsem získal výměnou za Vanesku a ještě ten den jsem najezdil 150km. K večeru padla rosa a já jsem s rohlíkem od ucha k uchu týral všechny zdejší kruháče bokem. Ať si říká kdo chce co chce, to auto je motokára s geniálníma vlastnostma, díky kterým si jen těžko povšimnete jen 81kw motorku pod kapotou, který se přehřívá. Ještě ten večer se mi ozval její bývalý majitel, který si stěžoval na převodovku ve Vanesce a trval na tom, že jeho bývalá Mazda má i v tomhle stavu mnohem větší cenu a chce jí tedy zpátky. Druhý den jsem vyrazil do Prahy a domu už jsem se zase nechal unášet v pohodlí koženého interiéru přenádherného kupátka. Vanesku jsem nakonec prodal a peníze okamžitě padly do dalšího žroutu času, peněz a tvořiče adrenalinu v podobě litrové mašiny Suzuki TL, která dělá společnost v garáži mému dalšímu a součastnému autu.

Youngtimer a pořádné auto

Po dlouhých večerech trávených na různých inzertních portálech jsem byl pevně rozhodnut, že pokud se mi nepodaří sehnat další mx5, koupím si pravý hothatch. Volba padla na Swifta GTI o kterém už jsem psal v jednom z dřívějších blogů. S autíčkem jsem přes zimu odjel několik závodů tehdy ještě Mogul Driving Cupu, několik volných jízd na Shatzu a po objevení a pochopení potenciálu malého GTI bylo rozhodnuto, že si splním konečně onen sen a postavím závodní auto na MDC. S postupným odstrojováním se ale objevovali pořád další a další nutné investice a práce se táhnou tempem šnečím. Ale jedno z letošních předsevzetí je dostat auto zpátky na kola.

Daily z itálie, aneb milion starostí pro jednu velkou radost

O Alfince 166 si můžete přečíst mé předešlé blogy, tohle auto semnou zůstane, dokud nás stk nerozdělí. Plány samozřejmě jsou také, jak jsem zmínil v příspěvku „ Cesta k nedoceněné italce“. Swift má ale v tuhle chvilku přednost a tak Alfička plní hrdě funkci daily.

Co bude dál?

Pokud jste podstivě počítali semnou, další auto bude mít významné číslo a tím bude číslo 10. Takové číslo nelze zamáznou jen tak nějakou tuctovkou a tak bude koupě ve stylu buď/nebo. Buď se konečně zmátoří trh s kryptoměnami, akciemi a jinými blbostmi do kterých mimo jiné cpu některé ze svých peněz a konečně z toho také něco kápne, v takovém případě se odměním autem, který je podle mě synonymem sportovnosti a tím je malý, krásný a lehounký sporáček Opel Speedster. Nebo bude situace pořád stejná jako teď a v tom případě do mé malé automotorodinky přibude další krásná italka, konkrétně Alfa Romeo 916 Spider s motorem 2,0 16V. Určitě si teď spousta z Vás poklepala na čelo a říkáte si, proč zrovna twin spark, když Busso je bezporuchové, má krásný zvuk a celkově do toho auta tak nějak patří. Odpověď je snadná – cena. Dvoulitrový Spider stojí jen zlomek ceny šestiválcového. Také chci všem těm, kteří se ohání nespolehlivostí alfy dokázat, že i nespolehlivé auto může spolehlivě fungovat, když majitel není kretén J.