Auto(mat) s osobností

Tento blog není čistá recenze – postřehy o daném autě a konstatování o chování a použitelnosti (možná v pokračování?). Toto je můj první blog a jak se na první blog sluší a patří, je o mém prvním autě, které používám už bezmála rok. O jaký mocný stroj se jedná? Je to Mercedes-Benz A-Classe W169 A150 Autotronic z roku 2006. Pro rozklíčování, jedná se o druhou generaci třídy A přesně v té kacířské konfiguraci pohonného ústrojí, na kterou všechny recenze a testy upozorňují ve stylu: „podmotorovaná, nevýkonná a s tendencí se kazit“. Pod velice kraťoučkou kapotou třímá zážehová jedna-pětka spojená s automatem Autotronic (CVT), která nutí kritiky dštít oheň. Oprava? Neekonomické, v podstatě je levnější koupit novou ojetinu. A já jsem byl až donedávna (před měsícem) student.

Tento maličký Mercedes jsem si jako automotive nadšenec nevybral sám – moje maminka jej koupila z jednoho bazaru u Opavy, kam se dostal na přívěsu z bývalé třetí říše někdy okolo roku 2016. A po zhruba čtyřech letech ve službách jakožto městský bojovník se začal kazit. Na původní parkovací místo přijel nový Renault Clio (taky s automatem), Áčko jsem dostal na používání já. Tolik k historii, odbočka od tématu, já vím…

A ještě chvilku kontroverze: Jak vnímáte design druhé generace vy? Ano, mám nejspíš neobjektivní názor, že na auto s takovým vnitřním prostorem a délkou 3.838 mm je vzhled velmi zdařilý. Ne, není a asi nikdy nebude adeptem na vítěze v Concorso d'Eleganza, ale vážně – podívejte se na něj: Hádali byste, že první W169 sjela z linky už v roce 2004? Mně se líbí pořád. A pak je tady ta osobnost.

Ne, sportovním charakterem tahle automobil nevládne (i když u voliče převodovky naleznete tlačítko S). Je to přece Mercedes, a to takový, který k AMG ani nenakoukl. Osobnost dlí právě v churavění tohoto konkrétního vozu. Zhruba rok předtím, než se za volantem vyměnila řidička za řidiče, se začalo při startu ozývat z motorového prostoru lehké zařinčení, které chvilku přetrvávalo a dokud se motor nezahřál, bylo slyšet cvakání. Po nějaké době se přidalo cukání při zrychlování a já nabyl dojmu, že jej musí způsobovat onen proklínaný automat, což byl zelený signál pro příchozí Renault. Ale po výměně motorového oleje se vše zklidnilo jen proto, aby se příznaky po pár měsících opět vrátily. Diagnóza: Špatné zdvihátka ventilů. V servisu zaznělo: „Aha, to je ještě tahle generace, no tak to musí jít motor ven.“ A když už, tak asi udělat i rozvody, kdyby náhodou. Jelikož jsem toho času byl stále chudý student, verdikt zněl – zatím to bude muset počkat. Znate ten vtip (?), kdy zubař říká: “Připravte se, teď to bude bolet…….. patntáct tisíc.” Tady je to mnohem horší.

A tak vždycky když usednu za volant, tak jej pozdravím, řeknu mu, že jej nebudu trápit a když nastartuji, jedna-pětka zaburácí jako kombajn a Mercedesek se podle nálady vydá buď s cukáním, nebo bez. Bude to znít divně, ale já s ním vážně mluvím (většinou jezdím sám). Den před bratrovou svatbou jsem jel z Frýdku do Havířova – podvečer, uzoučká silnička s docela silným, ale plynulým provozem, a samý kopeček nahoru-dolů. Při jednom docela výraznějším stoupání už se to Áčku přestalo líbit, začalo se třepat a já ubral z 3800 na 2500 RPM, poplácal přístrojovou desku a řekl, že je to v pořádku, tenhle kopec nemusí vyjet šedesátkou. Stačí 40, dej si na čas, nikam nespěcháme. Naopak při poslední cestě z Ostravy do Rožnova byl vyloženě v dobré náladě: Otáčky stabilní, žádný hluk, spotřeba ukázková, žádné třepání. Jakmile jsem dojel na parkoviště, tak jsem jej pochválil. A po vystoupení jsem se zastavil, chvilku se na něj díval a celou cestu až ke dveřím bytu jsem se usmíval. Možná i tady by byla na místě diagnóza…

Toto je osobnost mého prvního vozu. Kupodivu mi takhle nejspíš přirostl k srdci mnohem více, než kdyby byl úplně zdráv. A tenhle kurážný němec mě nakonec vždycky odveze tam, kam potřebuji, i když vím, že to nebude trvat věčně. Jednou to skončí. A až to skončí… víte, že se vyráběl i ve verzi s přeplňovaným dvoulitrem o výkonu 193 koní?

Nicméně slouží, ale má své vrtochy. I auta mají své dny. Proto pokud někdy potkáte na trase Rožnov – Ostrava stříbrný Áčkový Mercedes druhé generace, který jede do toho kopce o něco pomaleji, prosím o trošku trpělivosti. On se snaží.