BMW Z1: Zapomenutý klenot

Zetjednička představovala pro BMW návrat do kategorie roadsterů po 30 letech. Bylo to první dvoumístné auto bez střechy od dob proslulé 507. A nutno dodat, že to byl návrat se vší parádou, neboť tento vůz disponuje širokou škálou zajímavých technických řešení. Základ auta jako motor, převodovka a přední zavěšení byl převzat z E30, ale z větší části je Z1 naprostým originálem. Unikátní je například karoserie tvořená plastovými odnímatelnými panely, což má hned dvě ohromné výhody. Za prvé parkování. Určitě každý z nás už někdy našel na svém voze škrábanec od vedle parkujícího debila méně ohleduplného spoluobčana. Já osobně jsem povaha velmi klidná, ale v tuhle konkrétní chvíli mám sto chutí někoho praštit. Pokud vlastníte BMW Z1, můžete být o něco klidnější. Prostě jen přijedete domů, vycvaknete poškozený panel a nasadíte nový. Jak prosté. Druhá výhoda takového řešení je snad ještě důležitější. Plast nerezne. Každý zapálený milovník aut snažící se udržet při životě perspektivního youngtimera vám řekne, že největším strašákem je právě koroze. Se Z1 máte o starost méně. BMW tvrdilo, že výměna všech panelů trvá zhruba 40 minut. Realita je o něco horší, ale ani 2,5 hodiny, potřebné k oblečení nového kabátku, nejsou vůbec špatný výsledek. Celolak u klasického auta zabere rozhodně víc času. 

Co se týče ostatních technických vymožeností, budu – vzhledem ke svým bídným technickým znalostem – stručný. Na první pohled každého ohromí systém otevírání dveří, který nemá jinde obdoby. K tomu se však ještě dostanu. Dále tu máme také pokrokové nezávislé zavěšení zadní nápravy, známé pod označením Z Axle, které bylo později využito v trojkovém BMW generace E36. A nesmím zapomenout ani na zvláštní aerodynamické tvarování zadního nárazníku. Bohužel nejsem (narozdíl od jiných členů redakce) odborník na aerodynamiku, takže nedokážu posoudit reálný přínos. Budu věřit konstruktérům BMW, že to opravdu funguje. Ne nadarmo dostala Z1 své jméno – Z tady znamená Zukunft, což je německy budoucnost. 

BMW Z1 nepatří mezi auta, která dokáží ohromit svým zjevem na první pohled. Aspoň na obrázku ne. Vždycky mi připadalo jako takové smutné káčátko, krčící se ve stínu impozantnějších sourozenců. V reálu je to však jiná káva. Najednou si všímám úžasných detailů, jako jsou nádherná zpětná zrcátka  na tenké stopce nebo čelní maska vzdáleně připomínající legendární M1. Pomalu se mi dostává pod kůži. Čím déle se na něj koukám, tím víc se mi líbí.

Výklopné či ‚sebevražedné‘
 dveře má kdekdo. Tohle je skutečný unikát. 

Při prvotním kontaktu vstřebávám opravdu kompaktní rozměry a přemýšlím, jestli se vůbec vejdu dovnitř. Věřte, nebo ne, ale Z1 je ještě o chloupek menší než MX-5 NA a do té je pro mne velmi obtížně se poskládat. Ještě složitější ovšem je dostat se vůbec dovnitř. U BMW se rozhodli použít padací dveře, což je nesmírně efektní řešení. Výklopné či ‚sebevražedné‘ dveře má kdekdo. Tohle je skutečný unikát.

Přijdete k autu, zmáčknete zámek dveří a o všechno ostatní se postarají elektromotorky. Ty stáhnou celé dveře včetně bočního okénka dolů. Celá show trvá asi dvě sekundy a je to neskutečně cool podívaná. Ještě vetší pozdvižení vyvolá situace, kdy jedete v provozu s otevřenými dveřmi. Ano, BMW Z1 je patrně jediným autem, ve kterém nemusíte při jízdě zavírat dveře. Jen se musíte připravit na to, že v rychlostech vyšších, než je povolený městský limit, už dovnitř poměrně dost fouká. 

Nastupování do auta není úplně jednoduchá záležitost. Leze se do toho jak do tanku. Pravou nohou (dlouhé nohy jsou v tomhle případě velké plus) uděláte ohromný krok kamsi do neznáma. Levou se odrazíte od chodníku a do interiéru v podstatě skočíte. Vystupování je snad ještě horší, a pokud nedisponujete alespoň základní gymnastickou průpravou, budete potřebovat jeřáb. Ale garantuji vám, že z tohohle auta se vám ven ani nebude chtít. 

V interiéru není moc co popisovat. Skoro nic tu není. Minimalistická palubní deska je potažena kůží. Na středovém tunelu najdeme jen rádio a ovládací panel topení. Na ovládání klimatizace už nezbylo místo, takže ta chybí. Velmi dobré jsou sedačky, jsou dostatečně prostorově dimenzované, takže se do nich krásně vejde téměř každý. Pocitově se sedí téměř na asfaltu, přesně jak to vyžadujeme od tohoto typu auta. Velkým překvapením pro mě byla celková vnitřní prostornost. Je opravdu velkorysá, a to v každém směru. Nemusím řídit s hlavou na stranu, když je střecha natažená, nekoukám do rámu čelního skla, když je dole. Nemusím lovit volant někde u kolen ani nesedím ‚na autě‘, jak se u roadsterů často stává. Místa je tu opravdu dostatek a troufám si tvrdit, že problém s prostorem by neměl ani dvoumetrový dlouhán. Vás ale stejně nejvíc zajímá, jak auto jezdí, že? Takže střecha dolů (manuálně), a jdeme na to. Tohle totiž bude jízda. 

Znáte ten pocit, kdy hned po nastartování víte, že dnešní den prostě bude skvělý, i kdyby trakaře padaly? Tohle je přesně ten případ. Otáčím klíčem, startéru trvá zhruba dvě vteřiny, než roztočí soukolí pohonné jednotky, a pak to přijde. Motor zavyje jako raněný tygr a usadí se na lehce zvýšeném volnoběhu, kde vrčí jako hlídací rotvajler při ochraně pozemku svého páníčka. Startovací procedura je zatraceně návyková věc. Zkouším párkrát poškádlit pedál plynu jen tak naprázdno a ze zvuku, který tahle věc předvádí, jsem opravdu blízko totálnímu vzrušení. Sakra, to je tak strašně dobrý, že kdyby se nějaký orchestr rozhodl tuhle symfonii zhudebnit, koupil bych si permanentku do Státní opery. Je to opojná směsice všemožných mechanických melodií, která se mi okamžitě vrývá pod kůži. Kdyby mi Z1 říkala pane, dovedu si představit, že bych během zimního spánku minimálně jednou týdně chodil do garáže poslechnout si tuhle show. Miluji bublání klasických osmiválců, stejně tak dokážu ocenit aristokratický chod dvanáctiválce. Ale bavorácká řadová šestka je dokonalost sama. 

Je na čase vyrazit. Spojkový pedál je i po 26 letech příkladně tuhý, beru do ruky řadičku a… přichází první menší zklamání. Páka je na můj vkus zbytečně velká, dráhy má delší, než bych čekal, a s přesností si bohužel také moc nepotykala. Není to nic hrozného, ale když to srovnám s řazením v Miatě, vidím znatelný rozdíl v neprospěch BMW. Nicméně žít se s tím dá. 

Pomalu se rozjíždím, přeci jen mám k takové legendě mírný respekt. Učím se vnímat rozměry auta. Není sice velké, ale mám pocit, že sedím pomalu na zadních kolech a přede mnou je snad kilometrová kapota.

Lehkost, s jakou
se tenhle dvouapůllitrový agregát vytáčí, je nepopsatelná. 

S každým ujetým metrem se do toho dostávám víc a víc, obavy pomalu mizí. Proplétám se odpolední Prahou, a když míjím ceduli označující konec města, jsem natěšený jak malý kluk na Vánoce. Prázdná silnice, téměř žádný provoz, tady není na co čekat… Podřazuji na dvojku, meziplyn je tady naprosto přirozená věc, ozývá se rána z výfuku, jako by za mnou někdo vystřelil z brokovnice. A já letím vstříc omezovači v 7 000 otáčkách. Prásk, řadím za tři a celá show jede nanovo. To vše za doprovodu neskutečné zvukové kulisy. Hans Zimmer je proti motorářům od BMW břídil. Lehkost, s jakou se tenhle dvouapůllitrový agregát vytáčí, je nepopsatelná. Odezva na plyn je tak dokonalá, že přemýšlím, zda opravdu šlapu na pedál, nebo je má pravá noha napojená přímo na motor. Marně šátrám v paměti, jestli jsem už někdy měl čest s tak intenzivním autem. Tohle je nejlepší droga na světě. Extrémně návyková, dokonale euforická. 

Blížím se k první zatáčce a uvažuji, jak rychlý průjezd si mohu dovolit. Přece jenom, čtvrt století starý roadster nevzbuzuje důvěru ohledně tuhosti karoserie. Navíc, když si vzpomenu na mladší sestru Z3, která se v zatáčkách kroutí jak zkušená zaměstnankyně striptýzového klubu okolo svého pracovního nástroje, mám určité pochybnosti. Pravotočivá zákruta se blíží a já s rostoucím sebevědomím zaháním myšlenky na Z3. Posílám zetjedničku poměrně ostře k apexu a čekám, co se stane… A světe div se, nestalo se vůbec nic špatného. Naopak. Malý roadster příkladně zakleknul jak sprinter do startovních bloků, vykroužil fantastický oblouk a vyletěl vstříc další výzvě. Naprosto čistá stopa, auto zatáčkou projelo jak pověstný horký nůž máslem. Následuje ostrá levá, rychlá pravá, pak další pravotočivá vracečka a scénář je pořád stejný – ani náznak problémů. V hlavě mi zní akorát: „panebože, to je totální nirvána", a pusu mám od ucha k uchu. Tohle autíčko se s každou zatáčkou dokáže popasovat s neskutečnou grácií. A mně nezbývá než hluboce smeknout. Takhle suverénní představení jsem nečekal. Povedený podvozek ideálně doplňuje řízení, jež svou přesností připomíná chirurgický skalpel zkušeného doktora.  

Dojíždím zpátky do Prahy a v hlavě si přehrávám, co se vlastně v té uplynulé půlhodině na okreskách stalo. Jasně, kroucení karoserie tam je, ale ani zdaleka ne tak zlé, jak by se mohlo zdát na první pohled. Brzdy poměrně rychle vadnou a vyžadují trochu víc síly, než na jakou jsem zvyklý z modernějších aut. Ale jako celek to funguje skvěle, Z1 dalece předčila mé očekávání. Na začátku jsem si byl jistý, že dostat ji do kouta nebude složité. Jak jsem se mohl tak mýlit? Schopnosti zetjedničky výrazně převyšují můj řidičský um. 

V městské džungli se pak ještě jednou přesvědčuji, že konstruktéři BMW odvedli vynikající práci. Od sportovního roadsteru každý očekává, že bude tvrdý a na rozbitých městských silnicích nepoužitelný. Není tomu tak. Z1 zvládá nástrahy velkoměsta na výbornou, což je možná ještě překvapivější než její výkony na okreskách. Výmoly, retardéry, nic z toho nevyvede malého bavoráka z míry, přes všechny obtíže se přenáší s noblesou. Tohle mě dostalo do kolen. Dokonce si pohrávám s myšlenkou, že by mohl bez problému fungovat jako daily car.  

Spousta lidí říká, že usednout za volant svého auta snů bývá nejkratší cesta ke zklamání. Většinou jsou očekávání tak vysoká, že zákonitě musí přijít drsné vystřízlivění. Ne tak u Z1. Ta je onou vzácnou výjimkou. Je ještě lepší, než jsem doufal. Nejvíc mě ovšem dostala každodenní použitelnost. A je tady ještě důležitá jedna věc: cool faktor. Ve svém životě  jsem řídil několik Porsche, dokonce i Ferrari, ale žádné auto nebudilo tolik pozornosti jako zetjednička. Lidi mě předjížděli, jen aby mohli ukázat vztyčený palec, stahovali okénka na semaforech, aby malého bavoráčka pochválili. Už dlouho jsem na silnicích nezažil takové množství pozitivní energie. 

Víte, já nikdy nebyl nekritickým obdivovatelem všeho, co opustilo brány mnichovské automobilky. Ale pokud aspoň část starých bavoráků funguje jako zetjednička, pak chápu ten početný zástup fanoušků. Každý správný autíčkář už jistě ví, že univerzální odpověď je Miata. Pokud ovšem z nějakého důvodu MX-5 nechcete, případně hodláte za auto utratit desetinásobek ceny, BMW Z1 bude skvělou volbou. Já už začal šetřit.