Toyota GT86 je bez přehánění srdcovou záležitostí. Aby ne, spojuje v sobě úctu k vlastním předkům a radost pro všechny autíčkáře.
Automobilka Toyota je známá především výrobou rozumných, spolehlivých, úsporných a kvalitních aut. Její modely uspokojí každodenní potřeby širokého okruhu všedních řidičů, toužících se dostat z místa A na místo B. Většina nabídky však není, a historicky ani nikdy příliš nebyla vzrušující. Toyoty jsou zkrátka primárně rozumná vozidla na ježdění, ne na svezení.
Na druhou stranu platí, že v průběhu let vznikla i nejedna Toyota, která se vzepřela těmto nepsaným pravidlům a mířila naopak na zákazníky z řad fanoušků motorismu. Namátkou zmíním třeba model Celica, MR2 nebo hned několik generací typu Supra. A i běžné řady se občas proměnily ve vysoce řidičské náčiní, jak potvrdí například Toyota GR Yaris.
Já se nicméně dnes budu věnovat ještě jiné Toyotě „pro hračičky“. Budu mluvit o Toyotě GT86. O řadě, kterou počítám mezi vůbec nejzajímavější z celé historie značky. Proč? Protože právě Toyota GT86 v sobě nádherně spojuje úctu k vlastním předkům a radost pro všechny autíčkáře, čili atributy, jež jsou ve světě automobilů obecně velmi důležité. Tak jdeme na věc.
Reklama

Za horou Fuji a jezerem Ashi
Abyste pochopili, z jakého důvodu je GT86 tolik významná, musíte se vydat daleko na východ, až do japonského císařství. Zdejší automobilová kultura je fascinující. Sahá od městských krabiček kategorie Kei, které díky daňovým úlevám a praktické velikosti preferuje většina běžných občanů, přes Itasha, vozidla kompletně polepená výjevy z Anime, až po Dekotora, obří nákladní auta ověšená tisíci LED diodami, chromem, sochami a bláznivými světelnými instalacemi, která vypadají jako pohyblivé noční kluby.
Někde mezi těmito lidmi se nachází i vyznavači řidičského svezení, kteří kdy jen můžou, opustí se svými auty obrovské megapole a vyrazí na horské silničky zvané tōge, jimiž je Japonsko protkané. Zde projíždějí jednu zatáčku za druhou. Dnes už kvůli přísným policistům musí volit čistou stopu, ale dřív se jimi i klouzali bokem.
A prakticky každý velký japonský výrobce jim pro tyto účely vyráběl správné sportovní náčiní. Lehké, zadohnané, manuální, jednoduché, levné a přímočaré, bez zbytečností. Zkrátka takové, aby se s ním jezdci hezky svezli, ale zároveň aby nebyli příliš nebezpeční sami sobě ani okolí, a aby, když už by se něco nepovedlo, toto náčiní aspoň nebylo vyloženě obtížné koupit znovu.

Hachi-Roku
Toyota přesně takové auto nabízela v osmdesátých letech, tedy na vrcholu éry driftování na tōge (těsně předtím, než se z podobného řádění stala nelegální aktivita). Jednalo se o úplně obyčejnou řadu Corolla páté generace, ovšem v neobyčejné specifikaci. Zatímco běžné karoserie modelu přešly na zcela nové šasi s pohonem přední nápravy, vrcholné kupé si ponechalo upravený základ starší generace, a tím i pohon zadní.
Poznáte ho podle označení AE86, kde písmeno A značí konkrétní rodinu motorů, E slouží pro interní označení řady Corolla, 8 představuje provedení Corolly v průběhu času a 6 karosářskou verzi konkrétního provedení. Toto vozidlo, Japonci přezdívané Hachi-Roku (místní výraz pro osmdesát šest), splňovalo všechna výše zmíněná kritéria na výbornou a stalo se jednou z vůbec nejoblíbenějších hraček místních milovníků volantu. Dnes zde tím pádem platí za legendu.
Reklama

Úcta k předkům
Nyní přeskočíme o dvacet let dopředu. AE86 už tou dobou byla samozřejmě dávno pasé, stejně jako období nespoutaných driftů okolo japonských hor. A docela pasé byla i zábava v autech se stylizovaným T v názvu.
A zde nám do příběhu vstupuje Akio Toyoda. Tento pán je velkým motoristickým nadšencem a svá mladá léta a první kilometry sbíral (kluzmo) za volantem zrovna AE86. Když se tedy v roce 2009 stal prezidentem automobilky Toyota, rozhodl, že k efektivním Priusům a uměřeným Corollám přibude duchovní nástupce té nejlepší řidičské Toyoty. Jeho Toyoty. Hachi-Roku.
Tím započal vývoj zcela nového vozu, pod vedením šéfinženýra jménem Tetsuya Tada. Neměl mít enormní množství koní. Neměl překypovat supermoderní elektronikou z říše závoďáků. Neměl stát obrovské sumy. Naopak, měl být hravý, analogový, znovu zadohnaný a dostupný. Jedním z konkrétních zadání třeba bylo, že musí používat standardní gumy s nízkým valivým odporem jako soudobá Toyota Prius. Protože ty si může dovolit každý (a pěkně kloužou ;-)).

Pomoc od zkušeného
Jenže hned na začátku se vyskytl problém. Toyota už tak dlouho nedělala pořádné, zábavné, řidičské auto se zadním náhonem, že mezitím zapomněla, jak se vlastně dělá. Scházela platforma, scházel motor, scházelo prakticky úplně všechno.
Pomocnou ruku však nabídla automobilka s bohatými zkušenostmi v oboru radosti za volantem. K vývoji se přidalo Subaru. Vznikající vůz tak dostal slavný plochý čtyřválcový dvoulitr s nízkým těžištěm a výborným průběhem výkonu v otáčkovém spektru. A než řeknete, že tím se od předků odklonil, vytáhnu maličký roadster s názvem Toyota Sports 800 ze šedesátých let, který ho měl také.
Není však pravda, že by celou techniku motoru dodala jedna značka a druhá jen přišla k hotovému. Ano, samotná jednotka je od Subaru, avšak Toyota mu zajistila své slavné vstřikování D4-S, schopné běžet v nepřímém i přímém režimu, podle zátěže. Ve spojení se stropem na hodnotě 7400 ot/min tak došlo ke vzniku nejtočivějšího přímovstřikového benzínového motoru tehdejší doby.

Subaru samozřejmě přispěchalo s pomocí i u platformy. Obě automobilky na ní pracovaly spolu. Což bylo dobře, protože na rozdíl od motoru, který měl aspoň základ, šasi vznikalo skutečně od začátku, na čistém listu papíru. Návdavkem si pan Toyoda trval i na podmínce, že auto bude snadno upravitelné a personalizovatelné, přesně jako u AE86 (a dalších podobných japonských aut období tōge bokem napřed). Každá hlava a ruce se tu zkrátka hodily.
Radost pro všechny autíčkáře
Finální verze projektu se světu představila v roce 2012 a byla přesně taková, jakou si ji Akio Toyoda vysnil. Díky tomu, že 91 % komponentů bylo unikátních, se podařilo dosáhnout nízké pohotovostní hmotnosti 1 240 kg, těžiště ve výšce 459 mm a ideálního rozložení hmotnosti mezi přední a zadní nápravou v poměru 53 : 47. K těmto číslům se pojilo i 200 atmosférických koní a manuální šestistupňová převodovka.
Auto dostalo hned několik názvů. U Subaru se prodávalo jako BRZ. V Americe se nabízelo jako Scion FR-S. Domácí, japonské jméno, je ale všeříkající. Zní Toyota 86, aby všichni věděli, na koho odkazuje. V Evropě k tomu jen ještě přibyla předpona GT, připomínající pro změnu asi nejhezčí Toyotu historie, nádherné kupé 2000GT, také ze šedesátých let.

Ve výrobě byla devět let, než ji nahradila novější Toyota GR86. Vznikla v mnoha speciálních edicích, a hlavně ve více než dvě stě tisících kusech. To značí, že Akio Toyoda moc dobře věděl, co dělá (byť je pravda, že čekal ještě vyšší čísla). Mimochodem, pane říkala i mnoha Čechům. Hned několik let jsme byli jedním z nejvýznamnějších evropských trhů GT86, tolik lidí ji tu mělo rádo.
Smysl to dává, jezdila perfektně. Sám jsem si to měl možnost vyzkoušet v asi nejlepším možném prostředí: na polygonu rakouského autoklubu, v rámci zkoumání výhod prémiových paliv OMV MaxxMotion. O tom vám ještě brzy napíšu. Každopádně, skutečně byla radostí pro všechny autíčkáře. Když to spojíme s faktem, že odkazu AE86 a dalších svých předků se chopila více než důstojně, nezbývá než před GT86 smeknout. Zaslouží si to.

Vaše případné zkušenosti s GT86 si nechme na článek popisující její charakter v praxi. Nyní se vás proto zeptám na něco jiného: jaká další podobná japonská auta, která by byla lehká, zadohnaná, manuální, jednoduchá, levná, přímočará a bez zbytečností, znáte? A která preferujete? Která máte nejradši? Dejte vědět v diskuzi.
Zdroj historických informací: oficiální stránky automobilky Toyota