Škoda Superb III Combi: Konec jezevčíků v Čechách

Praktičnost a prostor jsou logicky hlavními hodnotami, na které se tuzemská automobilka zaměřuje napříč všemi modelovými řadami včetně té nejluxusnější. 

Německý manažer o víkendu opustí služební pětkové BMW a v závislosti na předpovědi počasí naskočí do svého Range Rovera nebo naleštěného Spideru. Tudíž ho nemusí trápit, že se do pětky nevejde sporák a špatně se v ní přenocuje. Služební auto českého manažera musí naopak zvládat kromě pohodlné dopravy a dělání dobrého dojmu na partnery třeba i stěhování zahrádkářské úrody, přesuny zvracejících dětí k moři, houbařské výsadky do nitra brdských hvozdů a spoustu dalších úkolů, které osud postaví před jeho majitele. Multitasking je zkrátka u vývojářů Škodovky něco jako kategorický imperativ.

Nový Superb Combi se u nás začne prodávat 19. září, ale už teď  prodejci registrují stovky objednávek. Tohle auto totiž multitaskuje jako prvorepubliková sekretářka. Na webu si po mezinárodní novinářské prezentaci u bavorského jezera Tegernsee můžete přečíst hromadu nadšených recenzí, a určitě to není jen odplata za super grilovačku, Aperol spritz a hektolitry dobrého vína. Po pár najetých kilometrech můžu těžko provádět hloubkovou analýzu, ale první dojem bývá často správný…

Předchozí dvě generace Superbu mě designově nikterak neuchvátily, vlastně už to můžu říct naplno – byly šeredné. Naopak pan Kabaň umí, a jak se škodovky pod jeho designérským vedením proměnily, se mi osobně moc líbí. Předek je o něco naštvanější, zadek o něco sportovnější a jako celek to funguje. Teď si český manažer klidně může říct, že je jeho auto hezčí než šéfův Passat. A taky větší. Jediný rozměr, který Superb na Passata ztrácí, je délka. Šířka, rozvor, rozchod kol, všude má víc nebo aspoň stejně. I když je to už trochu fousaté, vnitřní rozměry Superbu ztělesňují nejpádnější kladivo na konkurenty. Ne že bych se ve večerních hodinách místo popíjení plížila se šuplerou do kabiny a kontrolovala oficiální údaje, ale nemám důvod jim nevěřit. Většinou si sednu za volant, hodím kabelku na zadní sedačky, sešteluju sedadlo k pohodlnému řízení, zapnu pásy a pak zjistím, že si potřebuju vytáhnout ještě mobil, kapesník, drát k nabíječce et cetera… Jenže ouha – na zadní sedadlo nedosáhnu ani ve své obvyklé jógínské pozici. Musím se odpoutat, udělat čelem vzad, kleknout si na středovou opěrku a pak už mám jakž takž šanci. A ne, nejsem liliput. 

V zavazadlovém prostoru se můj cestovní kufřík krčí obklopen širou plání. Aby se v tom prázdnu nebál, zajistím ho aspoň zarážkou na suchý zip, což je jedna z proklamovaných 31 ‚simply clever‘ řešení. Další je třeba magnetická svítilna, kterou si přicvaknu na kastli, až budu v noční divočině měnit píchlé kolo, foch na sako schovaný pod krycí roletou nebo sítě a háčky, které udrží nakoupené jogurty hezky pod dohledem. Můj simply clever šampion se ale nachází vedle řadicí páky – je to držák na nápoje, který zafixuje láhev s colou, takže si ji můžu otevřít jednou rukou. Kde jsi byl, držáku, všechny ty roky, kdy jsem mohla pít jen při čekání na semaforech? 

Sedadla jsou čalouněna černou kůží, což je prý nejžádanější varianta interiéru. Rozlitý džus a jiné dětské libůstky, o nichž nechcete číst, se z nich budou uklízet určitě výrazně líp než ze světlých a rozpalování na přímém slunci mi taky vadit nemusí, protože si do stovek malých otvorů v kůži okamžitě pustím studenou ventilaci. Sice nevím, co na to řeknou moje ledviny, ale dýchací cesty si libují, můžu totiž výrazně snížit výkon klimatizace. Příjezdy na schůzky v propocené košili patří minulosti.

Celkový vzhled interiéru je velmi minimalistický, okolo dotykového displeje se nacházejí vesměs přímky a taky množství použitých materiálů je skromné. Pro někoho asi ohromná nuda, ale mému chaotickému mozku dělá řád naopak dobře. Navigace mi sice párkrát zvedla tepovou frekvenci, nedokážu však posoudit, do jaké míry to bylo způsobeno nedostatečným nastavením a do jaké míry mým nezvykem vůbec s navigací komunikovat. Na podrobnější zkoumání elektronických funkcí a vychytávek by bylo potřeba o dost víc času, takže už jen dodávám, že soundsystem je B.O.Ž.Í.

Pod kapotu Superbu můžete dostat výhradně čtyřválcové motory, já tam mám dvoulitrový benzín se 220 koníky (k mání je ještě o 60 koní silnější varianta s pohonem všech kol). Když je třeba, dokáže z auta o hmotnosti půldruhé tuny vymáčknout slušný výkon, předjíždění si (po přesednutí ze svého 1.2 TSI) docela užívám. Plynulá jízda po dálnici však sedí Superbu víc než kličkování v serpentinách. Tank s raketovým motorem zůstane tankem, nad vlastní zadek nevyskočíš. Stejně tak Superbu podle mého názoru sedí víc automat než manuál, jenže… Se sedmistupňovým DSG jsem se zkrátka nedokázala sžít. Při řazení během stoupání kope, nenechává motor pořádně vytočit a celkově ho drží tak nějak u huby, aby se otáčky pohybovaly kolem 1,5 tisíce. To je na benzín málo, a když potřebuju přidat, najednou se motoru nechce. Přidejte si k tomu ještě turbo lag, a při každém trochu těsnějším předjíždění budete zažívat chvilku napětí – rozjede se to, nebo ne? Zkušenost potvrzuje, že rozjede, ale příjemný moment to není. Naopak dobrý pocit mám z brzd, které zabírají plynule a nesnaží se mi při každém zpomalení vyrazit zuby o volant. Po 130 km složených z kousku Mnichova, kousku dálnice a většího množství okresek, na kterých se rozhodně nedržím zpátky, dosahuji průměrné spotřeby 8,7 l.

Shrňme si to. Superb je auto na cestování, ne na blbnutí. A cestování vám zajistí komfortní, ať už jde o městské dojíždění do práce, nebo harcování do Chorvatska. Byznysmen z auta i po dvou hodinách ve šrůdlu vyleze svěží, nezmuchlaný, neupocený a bez rozteklého make-upu. Děti si vzadu mohou zahrát volejbal, no dobře, teď trochu přeháním, ale o místo spolu rozhodně bojovat nebudou. A když se podíváte z okna, váš zrak na autě spočine s potěšením. Tak mě napadá, že Superb vstupuje do zcela nové etapy své existence – určitě si ho spousta lidí vybere i proto, že se jim jednoduše líbí.