Retro okénko Petra Přikryla: Chrysler 180 - poklad z Tuzexu, auto řezníků, pumpařů a veksláků

Sérii článků o bizarních, ale i úplně obyčejných vozech z Československa předlistopadové doby jsme pro vás připravili ve spolupráci s Petrem Přikrylem, matadorem obchodu s ojetými automobily. Pojďme se přenést do ne zas tak dávné doby, kdy se auta měnila za domy, ojetinu jste prodali během několika minut a vlastnictví Mercedesu bylo spolehlivou poukázkou na návštěvu Veřejné bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Pro mladší ročníky obrázek ze sci-fi snímku, pro ty starší reálné vzpomínky, stejnou měrou nostalgické a děsivé.

Předáváme slovo Petrovi:

Neřeklo se mu jinak než cháčko, pozdějšímu modelu pak Španěl, neboť se vyráběl ve španělské pobočce Chrysleru. V Československu se okamžitě etabloval jako vůz vyhledávaný kromě známých osobností hlavně zelináři, řezníky, pumpaři, veksláky a podobnými podnikavci. V Tuzexu jste ho mohli pořídit za zhruba 21 000 bonů, v omezeném množství se prodával i v Mototechně a stál těsně pod 100 000 Kčs.

V autobazaru jsem obvykle cháčko nestačil ani zaparkovat, a už mělo zájemce – vy víte koho. Většina běžných lidí nad ním jen uznale a obdivně pokývala hlavou, vždyť za stejnou cenu jste si mohli koupit dva Fiaty 127 nebo tři starší a zachovalé Škody 100. Musím ale uznat, že technické a užitné vlastnosti byly u Chrysleru 180 třeba ve srovnání se škodovkou opravdu trojnásobně lepší. Tak třeba zavazadlový prostor. V amerických filmech jsme častokrát viděli, jak jeden padouch naložil druhého do kufru auta – a u cháčka by to šlo realizovat bez potíží. Všechny ty radosti jsem si chtěl užít na vlastní kůži, takže jsem si jednoho Chryslera dokonce sám koupil, ale po čtrnácti dnech jsem se ho zase rychle zbavil. Ukázalo se, že na takové auto musel mít člověk obzvláštní potřebu zdůrazňovat svou odlišnost od ostatních. Tolik kontrol od VB se dalo zažít snad jen na hraničním přechodu v Rozvadově.

Na prodej svého cháčka si živě vzpomínám. Projížděl jsem Štěpánskou ulicí směrem k Václaváku a okamžitě za mnou vyrazili „směnárníci“ od Tuzexu. Auto jsem zaparkoval a už s ním neodjel. Chlapík z kožené bundičky vytáhl peníze, sám nabídl cenu, pak mávl na taxík, který mě odvezl domů, a bylo to.

97 koní, ty nikdo nedohoní… ale sežere je koroze

Téměř sto koňských sil popíši historkou ze života. Kamarád potřeboval dopravit svoje nepojízdné auto značky ŽUK do servisu zrovna v době, kdy jsem byl majitelem cháčka. Za mého čtrnáctidenního Chryslera jsme tedy polský výrobek zapřáhli a vyrazili směr Roztoky u Prahy. Na rovné a přehledné silnici podél Vltavy jsme dojeli pána s Renaultem 4CV. Jel pomalu, tudíž jsem se ho jal předjíždět, narazil jsem ovšem na soutěživý typ. Když jsem byl na jeho úrovni, začal rovněž přidávat a já musel podřadit a sešlápnout plynový pedál až na podlahu. Cháčko zaburácelo, ale pán přestal závodit až v momentě, kdy na konci lana uviděl velkého polského krasavce. U stažených závor nás dojel a k mému úžasu ani nenadával, naopak obdivoval, jakou že má Chrysler sílu. „To víte, kolega potřebuje do obchodu v Roztokách dopravit 400 kilo brambor, které jsou uvnitř nepojízdného Žuku. Ale co, Francouz jako Francouz,“ pochválil jsem jeho berušku. Vlak projel a pán jel zbytek cesty v klidu za námi.

Skutečně největším problémem Chrysleru 180 byla koroze snad všech exponovaných míst, která na automobilu jsou. Zvednout 1095 kg vážící auto na heveru například při výměně pneumatiky bych nedoporučoval. Už u pětiletého vozu se prahová a podlahová část mnohdy začaly propadat. Vlivem koroze zatékala voda do zavazadlového prostoru, a dokonce jsem viděl Chryslera, který měl díru vedle střešní antény nad čelním oknem. Tehdejší autoklempíři s ním měli práce dost a dost. U motorů se zase rychle opotřeboval vačkový hřídel. S podvozkovou částí obvykle problémy nebyly, snad s výjimkou kardanového hřídele a hlučnějšího diferenciálu. Zde často pomohl ruský olej kategorie GOST.

Kde se vzal Chrysler 180?

Když se americkému koncernu Chrysler podařilo odkoupit většinový podíl akcií francouzské automobilky Simca, došlo k přejmenování společnosti na Chrysler France. Takové označení a částečně nefrancouzský původ vozu způsobily ve Francii vlnu odporu, takže to nový Chrysler hned na začátku neměl zrovna lehké. Přes složitá jednání se sice Francouzům podařilo značku Simca zachovat, zlom však nastal ve chvíli, kdy se společnost Chrysler France za účelem proniknutí na evropský trh rozhodla vyprojektovat zcela nový vůz, který by plně vyhovoval evropským zákazníkům a zároveň se stal vlajkovou lodí automobilky.

Vývoj probíhal ve spolupráci s Francouzi a Angličany. Motor, čtyřstupňová převodovka, zadní náprava a interiér pochází z Francie, návrh karoserie a přední náprava mají anglický původ a pouze automatická převodovka, montovaná za příplatek, byla z Ameriky. Novinka měla premiéru v říjnu 1970 ve francouzském hlavním městě jako „Američan z Paříže“. Vzhled Chrysleru 180 byl impozantní, přestože s Amerikou vlastně neměl nic společného. Zámořský vliv nezapřela jen samonosná karoserie s dlouhou přídí a splývající zádí, je tu však i jistá podobnost s bratrskými modely Sunbeam 1250 a 1500 či Hillman Avenger.

Francouzská technika, americký komfort

Vychutnejte si sériové luxusní vybavení nového Chrysleru za příznivou cenu, hlásaly dobové prospekty. Veřejnosti byl představen automobil klasické koncepce, který automobilka prezentovala jako pohodlný a prostorný rodinný vůz. Svým provedením, výbavou a jízdními výkony představoval po všech stránkách kvalitní automobil střední třídy. Moderní čtyřválcový motor s rozvodem OHC a vačkovým hřídelem v hlavě, posazený klasicky vpředu, umožňoval vozidlu dosahovat značné rychlosti a skvělé akcelerace. S motorem o objemu 1812 ccm a výkonu 97 koní dosahoval model 180 (prodávala se ještě slabší stošedesátka) rychlosti až 170 km v hodině. Přední kola byla nezávisle zavěšena na spodních příčných ramenech a vzpěrách McPherson, zadní hnací tuhá náprava vycházela z typu Simca 1301 a 1501. Vůz měl všechny brzdy kotoučové a vybavené posilovačem.

Měkká a dobře tvarovaná posuvná sedadla byla měla seřiditelná opěradla, takže umožňovala i lůžkovou úpravu, zadní sedadlo bylo vybaveno zasunovatelnou sklopnou loketní opěrkou. Palubní deska obsahovala uzamykatelnou schránku a kruhové budíky známé z typu 1301/1501 byly osvětleny zeleným světlem. Ve výbavě nescházelo osvětlení v kufru, automatický sytič nebo koženkové čalounění. Přestože šlo o vcelku povedené auto, patriotičtí Francouzi ho nikdy úplně nepřijali a většího úspěchu dosáhlo až později ve Španělsku, kam se v roce 1975 přesunula výroba.

(Zdroj: http://www.simcaklub.cz/chrysler-160-180-2 l )

Kde je cháčko dnes?

Nedávno jsem se při natáčení rozhovoru potkal s jedním kameramanem, který se ke mně hlásil s tím, že dodnes vlastní Chryslera zakoupeného v osmdesátých letech u nás v Libni. Je to velká výjimka. Najít toto auto v provozuschopném stavu je hledání jehly v kupce sena. Pokud se vám to podaří, vězte, že investovat do pořízení a renovace se rozhodně vyplatí. Kousky před renovací se dají pořídit mezi 50 a 100 tisíci, počítejte však s tím, že na nich bude spousta práce.

Kdo je Petr Přikryl?

Patří k našim nejuznávanějším odborníkům v oblasti prodeje použitých vozů i automobilismu obecně. Od roku 1978 pracoval v Ústavu pro výzkum motorových vozidel v Praze, v roce 1985 nastoupil jako prodejce v autobazaru. V 90. letech odjel sbírat zkušenosti do Spojených států amerických a do Čech dovezl některé z prvních amerických vozů, které u nás jezdily. V roce 2011 založil Asociaci prodejců použitých automobilů-autobazarů ČR (APPAA) a dodnes působí jako její předseda.