Rayton Fissore Magnum: Luxus, o kterém jste možná nikdy neslyšeli

Čistě pragmaticky vzato je automobil jen dopravní prostředek. Jeden z mnoha. Má svoje výhody i nevýhody, představuje jednu z nejsvobodnějších forem pohybu nesvázanou jízdními řády ani předem vytyčenou trasou, ale zároveň vyžaduje i nějakou tu pravidelnou péči a s ní spojené náklady. 

Nějak se ale stalo, že automobilismus se stal fenoménem. Jasně, na světě je nemálo nadšenců do železnice a letectví, náš redakční kolega Jakub dokonce z nějakého důvodu propadl autobusům a my všichni se jen bojíme, kdy mezi nás přijede s nějakou starou Karosou, kterou si pořídil ku radosti, jen těžko ale tyhle nadšence srovnávat s motoristy. 

Jen opravdoví fandové do techniky vám dokáží vyjmenovat víc jak pět výrobců autobusů, lokomotiv či letadel. Ale u aut? Ty značky zná úplně každý. Mercedes-Benz, Cadillac, BMW, Ferrari, Rolls Royce, Porsche – nemusíte být petrolhead a autíčkář, aby jste věděli, o čem je řeč. Automobilové značky mají svůj zvuk, své jméno a své postavení v našich životech. Mít škodovku je dobré, mít BMW je lepší, za Porsche se i dívka ohlédne a s klíčem od Ferrari jste automaticky hvězdou každého večírku.

Podobně jako v jiných odvětvích, i tady platí, že kdo chce opravdu vynikat, musí být originální. Mít něco, co nikdo jiný nemá. Ale teď to celé přestává dávat smysl, že? Abyste ze sebe mohli mít dobrý pocit, musíte mít Mercedes, jenže takových lidí, co si pro dobrý pocit ze sebe sama koupí Mercedes bude zákonitě spousta. Tak jak být originální? Samozřejmě je tu možnost mít lepší Mercedes. Větší, silnější, ideálně nějakou limitovanou edici… Ale i těch se po světě prohání spousta. 

Jakmile vám svět známých značek začne být malý, potřebujete paradoxně značku, kterou nezná vůbec nikdo. Nějakou specialitu, se kterou se můžete cítit jako znalec. A takové značky skutečně existují. Malosériových výrobců je překvapivě hodně. A dokonce je tu i několik nepopiratelných výhod. Ta první je evidentní – budete mít automobil, jako nikdo jiný. Tou druhou je potom možnost další individualizace. Tady není žádná výrobní linka a standardizované výbavové pakety, každé auto se tu rodí víceméně jako prototyp sebe saba a tak si do něj jako zákazník můžete naporoučet prakticky cokoli. 

Má to samozřejmě i jistá úskalí a stinné stránky. Každé takové auto má totiž zároveň i kvalitu prototypu. Zkrátka čas od času něco upadne, něco se ohne nebo něco shoří. Další nemalý problém bude se servisem. Přestože mnozí malosérioví výrobci hojně využívají součástek z jiných masově vyráběných aut, vždy tu budou karosářské a jiné díly, které zkrátka jen tak neseženete. Takže za své nemalé peníze dostanete sice originální, ale zcela neotestované a značně nespolehlivé auto, které je velmi obtížné servisovat.

Stále jsem vás neodradil? Je vidět, že jste nadšenci. Tak se pojďme podívat na konkrétní příklad takového přístupu k věci, seznamte se s Rayton Fissore Magnum. Než si ale detailněji představíme samotný model Magnum, bylo by asi vhodné pohovořit něco málo o jeho tvůrci, společnosti Rayton Fissore. Tahle firma vznikla jako karosárna. Takových ostatně na území Itálie vznikly desítky, možná i stovky. Některé časem získaly kontrakt s některou z velkých automobilek, jiné se potácely mezi bytím a nebytím. Mezi ty první patří taková jména, jako Bertone či Pininfarina, mezi ty druhé potom Rayton Fissore.

Pokusy tu byly. Ve zdejších dílnách se například zrodil Fiat Ritmo ve verzi kabriolet, jenže nebyl úspěšný, zakázku získalo se svou verzí konkurenční studio Bertone. Ani Alfa Romeo 75 Sportwagon se nedočkala podpory automobilky a sériové výroby. A bohužel jsme se nedočkali ani sériové podoby Saabu Viking, asi nejpovedenější kreace ze zdejší dílny. Krásné auto. Firma se tak přeorientovala spíše na tuningovou scénu a snažila se tak zajistit si nejen živobytí, ale i kapitál na vlastní odvážné projekty. A že jim odvaha rozhodně nechyběla!

Víte třeba, jak příšerně by vypadalo Porsche 928, kdybyste se jej pokusili postavit na základech Autobianchi A112, tedy předchůdce Lancie Y? Netřeba namáhat svou představivost, v Rayton Fissore to zkusili za vás, ona věc se jmenovala Gold Shadow a ten název rozhodně nedokáže plně vyjádřit eleganci tohoto stroje. V polovině osmdesátých let potom přišel model Magnum.

Rayton Fissore Magnum bychom dnes zařadili do kategorie luxusních SUV. Protože dnes máme takovou kategorii. V roce 1985 však nic takového nebylo, takže tenkrát byl Magnum spíše “něco-jako-range-rover” offroad. Když si představíte luxusní italské auto, asi vám hlavou proběhne spousta obrázků aut od Maserati, Alfy Romeo či jiných, vždy tam bude jemná elegance, nápadité křivky a občas nějaká ta provokativní linie, která tomu celému dodá osobitost a výraz. Tak tohle všechno Rayton Fissore Magnum postrádal. 

Přestože si automobilka najala dobrého designéra Toma Tjaardu, autora takových karoserií, jako Fiat 124 Spider, Ferrari 365 California či DeTomaso Pantera, výsledné auto byla krabice navržená tím nejjednodušším možným způsobem. Nápaditá linka na celém voze nebyla ani jedna jediná. Celé to vzdáleně připomínalo Fiat Uno, jen takové bez invence. To uvnitř to byla jiná písnička. Tady jste mohli vidět opravdový osmdesátkový luxus. Spousta kvalitní kůže a prvotřídního dřeva tu dostala dokonce i nějaký ten tvar a na poměry osmdesátých let byla kabina vozu opravdu královsky prostorná.

Ani výbava nebyla špatná. Nečekejte tu nějaké jízdní asistenty nebo obecně komfortní výbavu, na jakou jsme zvyklí dnes, ale třeba elektrické ovládání oken a zrcátek nebo autorádio či klimatizace tu byly. 

A samozřejmě tu byl i pohon všech kol. Jak už jsme si řekli, Magnum vznikl v době před nástupem SUV. U malosériových aut dodnes není neobvyklé, že část techniky přebírají od jiných výrobců. Kde ale brát, pokud žádné jiné SUV není? Není tak vlastně až takovým překvapením, že se pod karoserií vozu skrývá technika Iveco, konkrétně terénní vojenský speciál Iveco 40 PM 10. Z něj pocházel i první motor Magnumu, tedy tubodiesel 2,4 litru o výkonu skromných 66 kW. 

Asi už tušíte, že Magnum nebylo možné označit jako prodejní trhák. Auto bylo příliš jiné, příliš drahé, příliš neitalské, nepříliš hezké a vůbec nekorespondovalo s tehdejší poptávkou. Prodejům nepomáhala ani nepříliš známá značka a těch pár kusů, které zakoupil italský stát, už situaci nemohlo zachránit. A tak se firmě Rayton Fissore příliš nedařilo. Jak firma neustále bankrotovala a opět vznikala, každý nový majitel přicházel s vlastním plánem, jak celou věc zachránit. A tak se pod kapotou luxusní krabice začaly objevovat různé motory. Nejprve to byl benzínový čtyřválec Fiat s přeplňováním kompresorem Volumex, později se objevil i dnes legendární šestiválec Alfa Romeo ‘Busso’ o výkonu 160 koní, VM Motori potom dodávalo různé verze svých vznětových motorů. Pozdější vozy potom dostaly motory BMW.

Přestože byla společnost Rayton Fissore prakticky nepřetržitě na pokraji bankrotu (kromě těch několika okamžiků, kdy bankrot skutečně vyhlásila), vydržel Magnum ve výrobě obdivuhodně dlouho, poslední kusy opustily vrátka továrny až v roce 2003, tedy po téměř dvaceti letech od spuštění výroby. Druhou stranou mince je fakt, že celkem bylo vyrobeno jen asi 6000 kusů. Poslední kapitolou v životě Rayton Fissore Magnum je pokus prodávat luxusní SUV tam, kde ho ocení – v Americe. A skutečně se tak stalo, pod značkou Laforza se auta, tentokrát už s osmiválci Ford, za velkou louži začala vozit. A dokonce se jich tam pár podařilo i prodat. Ale tady už cesta Rayton Fissore Magnum skutečně končí. Po sérii skandálů a podvodů skončila část vedení firmy ve vězení a ten zbytek uznal, že je na čase zavřít krám.

Rayton Fissore magnum je takový nesmysl, že jej na silnici hned tak nepotkáte. Říkáte si, že právě to je na něm to skvělé? Že přesně takový automobilový bizár potřebujete ve své garáži? Skvělé, jeden kousek je stále na prodej v Brně. A až si ho pořídíte, dejte nám vědět, takovou věc rozhodně chceme otestovat!