Prelude stále jezdí aneb jak se žije s 20 let starou Hondou?

Pozornější z vás jistě zaznamenali, že se do Autíčkářovy garáže před časem nastěhovala jistá obstarožní škatule se stylizovaným H ve znaku, avšak je dost složité zjistit, jestli je to spíš sporťák, nebo GT . Přestože jsem byl místy z její podivné rozpolcenosti rozladěn, stále v ní jezdím a mám ji rád. 

Japonská poctivost a servisní starosti

Internetové legendy praví, že čtyřkolý Japonec z 90. let bude polykat obrovské porce kilometrů s neochvějnou spolehlivostí, protože je vyroben kvalitně, robustně, ba přímo nesmrtelně. A já musím konstatovat, že na Přeludě je to opravdu poznat. Kam se člověk podívá, najde jen poctivě vyrobené a pospojované věci či naddimenzované úchyty. V klasickém testu jsem sice neprojevoval příliš nadšení z designu určitých částí interiéru, ale co se funkčnosti týče, nemůže mít člověk žádné námitky. Jediná věc, která na mém autě podlehla zubu času, je vzpěra kapoty, která ve svém uložení vykazuje jaksi větší porci vůle, než Japonci zamýšleli. Na její funkci to ale nemá vliv. A to je samozřejmě pro auto vyrobené v roce 1997 veliká pochvala. Rozviklaná sedadla, vychozené ovladače, ulámané plastové pacičky, nesvítící segmenty palubní desky či neodšroubovatelné šroubky? V produktu made in Japan z nejlepších let? Ale běžte… Všecko, na co člověk sahá, budí dojem, že bude ještě dlouho fungovat dle původně zamýšleného účelu.

Na druhou stranu je třeba zmínit, že z interiéru už se občas ozve nějaké to zavrznutí. Na to má však auto po témeř 20 letech právo. Jelikož předchozí dlouhodobý majitel o auto očividně dobře pečoval, nemusel jsem zatím řešit žádné servisní zlosti. Auto dostalo novou většinu provozních náplní, preventivně zajelo na geometrii, dostalo nové těsnění ventilového víka, jež netěsnilo, a horní uložení zadních tlumičů. Velké příčné nerovnosti však stále dokáží vypustit tajemného fantoma, který občas vydá duté „buch”, což je nemilé vzhledem k faktu, že na STK a testu tlumičů všechny komponenty předstíraly, že jsou v nejlepším pořádku. Inu, asi to budeme muset rozebrat a kouknout na to pořádně.

Jednoduchost budiž velebena i zatracena

Jedna z nejlepších věcí na starých autech je jednoduchost a absence všemožných elektronických pomocníčků. Ne že by stabilizace, hlídání mrtvého úhlu nebo třeba výběr z různých módů jízdních režimů nebyly pro mnoho lidí užitečnými a žádanými prvky, ale digitální temno dokáže být chvílemi snad ještě uspokojivější. Když potřebuju popojet a nezapnu si pás, nikdo po mě neřve. Nemusím vypínat start/stop pokaždé, když nastartuju, nemusím vypínat ESP, když mě náhodou přepadne chuť dělat opičárny, a nemusím prošlapávat umělý odpor v pedálu plynu, když chci náhodou páchat zločin proti lidskosti a vypouštět do světa molekuly cé ó dvě, o které se mě grínpís neprosilo. Do Přeludy se zkrátka jen nasedne, připoutá, nastartuje a jede. Fajront. Auto neobtěžuje. Druhou stranou mince je však absence věcí, na které jsem si za svůj automobilový život zvykl a které mi zkrátka chybí. Tím myslím palubní počítač s alespoň základním sortimentem údajů a zejména teploměr. Obzvlášť v tomto podivném ročním období, které nemám rád a kdy počasí tropí teplotní výkyvy záškodnického charakteru, by se nějaké info o aktuálním skupenství vody vážně hodilo. Tím spíš když mám Přeludu stále na letních – přezutí do zimních papučí a brodění v soli jí (stejně jako předchozí majitel) vážně dopřávat nehodlám, ale za zdánlivého sucha vyjíždí z garáže a občas to bývá zrádné.

Největší radosti a neduhy

Troufám si tvrdit, že za těch pár tisíc kilometrů už jsem dokázal Prelude nasát skutečně důkladně a testnout ji ve všemožných jízdních režimech. Co mi tedy dělá radost a co mě vytáčí? Možná vás to překvapí, ale dvě komponenty budou figurovat na obou stranách barikády.

Radost mi jednoznačně dělá už pouhé vlastnictví zachovalého obstaróžního kupé. Určitě znáte ten pocit, kdy zaparkujete, a než vám vehikl zmizí z dohledu, několikrát se musíte za tou neživou plechovou věcí ohlédnout. A pak hřejivě nasávat pocit, že ona věc, která tak vyčnívá z běžného koloritu obyčejných ‚plevelných‘ aut zaparkovaných kolem, je vaše. Ohlížím se průměrně 2x za zaparkování. Přestože Přeluda vyloženě netahá za oči, je prostě jiná. :-) Další radostí pak jsou všechny ovládací prvky. Třebaže jsem v testu těžko hledal celistvý smysl auta, tak řízení, řazení a šlapání po pedálech vám samo o sobě přinese potěšení z mechanické vytříbenosti. I po 220 tisících kilometrech dokáže kouzelná skříňka s ozubenými kolečky provést změny stupňů hladce a extrémně rychle tak, že se o tom mnohým novým autům může zdát jen v nejdivočejších snech. A to samé platí i pro mechanicky ryčící VTEC pod kapotou, jehož vysokootáčková charakteristika mne pořád ještě neomrzela, ačkoli moje nejtypičtější trasa měří 12 km a tak si na vytočený motor z důvodu sotva zahřátého oleje musím nechávat zajít chuť. Překvapila mě i účinnost světlometů. To sice není přímo radost a navíc v porovnání s dnešními LED světlomety svítí Honda zcela mizerně, v kontextu aut z 90. let ale Přeluda suverénně přesvítila všechno, s čím jsem zatím měl tu čest.
Auto mě ale i štve. Na sedadla, která jsem v dřívějších textech kritizoval, jsem si postupem času zvykl. Co mi však pije krev pořád, je zpřevodování. Bude to znít divně, ale převodovka je krátká i dlouhá zároveň. Při klidné jízdě byste dali království za šestku. Při ostré naopak budete přemýšlet, o kolik by mohla být akcelerace rychlejší, kdyby se dvojka nedotáčela vysoko přes 100 a trojka někam pod 160 km/h. A pak tu máme onen charakterní motor, který si však za své služby nechá zaplatit při lehce svižné, ale stále docela rozumné jízdě, nejméně 9 litry benzínu a k tomu i trochou oleje – což je ale u 2.2 VTI vrozená ‚nemoc‘, navíc ještě podpořená tvrdými vložkami válců. Pokud by nějaký kovboj přitáhl Přeludě otěže a hnal ji vstříc horizontům často ve VTECu, zcela jistě by jezdil v průměru spíše za 12. Znám hodně aut s podobným výkonem, která umí jezdit za méně.

Celkově vzato je ale Prelude VTI opomíjený hondí artefakt. Mladí kluci chtějí za každou cenu Civic nebo CRX a o Přeluda si nikdo neopře ani kolo. Přitom to je pravá Honda z 90. let a upřímně mi její postavení na současném trhu příjde trochu nespravedlivé. Točivý a výkonný motor? Má. Fantastickou převodovku? Má. Kvalitní zpracování? Jednoznačně. Navrch oproti Civicu méně rezne. Ano, její design je poněkud poplatný klientele, na niž mířila, když byla nová (na druhou stranu je méně obvyklá a neokoukaná) a její podvozek se musí poprat s větší hmotou i převisy, než je tomu u lehkonohého Civicu. Ale je to vážně důvod, proč by měl Civic VTI stát průměrně o třetinu více?