Nissan Tama: Nejvíc cool elektromobil vznikl před třičtvrtě stoletím

Za první sériově vyráběný elektromobil je dnes považován Nissan Leaf, představený v roce 2010. Kořeny elektromobility však sahají mnohem hlouběji do historie, vlastně ještě o něco dál než dějiny aut se spalovacím motorem. Prvenství v konstrukci elektřinou poháněného vozidla, které bylo schopno převážet lidi, patří skotskému vynálezci Robertu Andersonovi. V roce 1832 sestavil vůz připomínající klasický kočár zapřahaný za koně – jenže bez koně. O pohyb se staraly bateriové články. Bohužel měl Andersonův vynález jeden zásadní nedostatek, totiž že se jeho baterie nedala dobíjet. Po vybití bylo nutno ji komplet vyměnit (což ovšem znamenalo celý vůz rozebrat), z bombastického vynálezu se tedy stal jen showcar s jepičí životností. Podobných pokusů vzniklo ještě v devatenáctém století několik, žádný však nepřinesl uživatelskou přívětivost, která by umožnila dlouhodobé fungování. Přesto je poměrně zajímavé, že na začátku 20. století tvořily elektromobily ze všech vozů pohybujících se na cestách zhruba třetinu a definitivní konec nad slavnou érou elektromobility učinil až Fordův Model T. Jeho dostupnosti a provozuschopnosti nemohly elektrické vozy konkurovat a další vývoj nabral jednoznačný směr. Na elektřinu se pozornost opět upřela až se začátkem nového milénia, kdy na síle nabralo téma ekologie…

Tím se oklikou dostávám k hrdinovi dnešního příběhu – minináklaďáčku s názvem Tama. Jeho překvapivý krátký život na konci 40. let působí jako zjevení a zdánlivě i jako trochu nesmyslný výkřik do tmy. Ve skutečnosti byly důvody jeho vzniku dokonale logické, i když jen s přihlédnutím ke specifickým podmínkám Japonska. Ostrovní stát se po skončení druhé světové války nacházel pod bedlivou kontrolou spojeneckých mocností a jedním z důsledků byla i omezená dostupnost benzinu pro veřejnost. Jestli auta čoudí, ledovce tají a pralesy chřadnou, tou dobou přirozeně nikoho nezajímalo, hledání alternativních způsobů pohonu bylo ryze pragmatické. Zatímco benzin na příděl způsoboval vrásky jednotlivcům i firmám, trh s elektřinou naopak díky vodním elektrárnám oplýval hojností. Využití elektrické energie se tedy jevilo jako krok směrem ke světlým zítřkům.

Stejně jako řada dalších poválečných automobilů má i Tama své počátky v leteckém průmyslu. Ten po skončení války generoval zástupy nezaměstnaných inženýrů a dalších pracovníků, kteří hledali uplatnění v některém z příbuzných oborů. Právě takový problém měl před sebou výrobce válečných letadel Tachikawa Airplane Company, nevyřešil ho však vyhozením asi dvou stovek zaměstnanců na dlažbu, nýbrž přehozením výhybky a založením zcela nové firmy Tokyo Electric Motocar Co. S novou vizí se konstruktéři pustili do vývoje elektromobilu. V roce 1947 spatřil světlo světa první prototyp dvoumístného nákladního automobilu poháněného elektrickou energií. Podle města, kde společnost sídlila, dostal jméno Tama. Nabízel výkon 4,5 koně a nosnost 500 kilogramů, která ho společně s kapesními rozměry předurčovala hlavně ke službě drobným živnostníkům a dopravcům. Netrvalo dlouho, a objevila se i „osobní“ verze se čtyřmi sedadly, která se uplatňovala v taxislužbě. Na délku vozítko měřilo pouhých 3200 mm a na šířku 1270 mm, hmotnost i s bateriemi činila 1050 kilogramů. Z dnešního pohledu tedy splňovalo parametry kei car.

Konstrukce karoserie byla vyrobena ze dřeva a pokryta plechovým pláštěm. Jednu ze zajímavostí představoval fakt, že zbytková energie z elektromotoru se měnila na teplo, konstruktéři proto museli pod kapotu přidat něco jako radiátor.

O dodávku elektřiny pro 36V elektromotor se staraly olověné baterie o kapacitě 162 Ah, umístěné v podlaze kabiny. Na každé straně auta se nacházela přihrádka s články, jež bylo možné jednotlivě demontovat a vyměnit za nabité. Hlavně díky tomuto řešení dostala Tama nejvyšší ocenění v testech, které roku 1948 provedlo ministerstvo průmyslu a obchodu a kterých se účastnila celá řada dalších elektrických modelů.

Tama dokázala uhánět rychlostí 35 kilometrů v hodině a kapacita akumulátorů jí dávala dojezd až 65 kilometrů. Během ministerského testování dokonce výrazně překročila své papírové hodnoty a překonala vzdálenost 96,3 km. Kromě plechového náklaďáčku a osobní verze byla v nabídce rovněž varianta pickup, později se přidal kompaktnější osobní model Tama Junior a o něco větší Tama Senior. Do roku 1950, kdy byla výroba ukončena, se prodalo asi 1 100 kusů.

Vývoj Tamy, potažmo elektromobilů obecně, nakonec zůstal slepou evoluční větví. Restrikce poválečné kontroly se pozvolna uvolňovaly, benzin se stával dostupnějším a lidstvo, od povahy lenivé a pohodlné, se opět vydalo cestou nejmenšího odporu…

A proč že dnes většina článků a publikací referuje o předkovi dnešních elektromobilů jako o Nissanu Tama? Přestože společnost Nissan, existující od roku 1934 (a pod jménem Datsun ještě déle), neměla s vývojem či výrobou Tamy nic společného, náklaďáček dnes řízením osudu patří k jejímu dědictví. Firma Tokyo Electric Motocar Co. roku 1952 přijala název Prince Motor Company – na počest jmenování Akihita korunním princem. V roce 1966 se stala součástí koncernu Nissan a přidala tak do jeho historie marketingově velmi zajímavý milník. Z dnešního pohledu je značka Nissan nejen automobilkou s devíti křížky na krku, ale také výrobcem elektromobilů se zkušeností čítající třičtvrtě století.