Test Kia PV5: Zapomeňte na vše, co víte o rodinných autech, Kia míří do budoucnosti

Dnešní test začneme lehkým sněním a polemikou nad tím, jak asi bude vypadat rodinné auto budoucnosti, dejme tomu za nějakých dvacet, třicet let. Ač se nám to jako autíčkářům moc nechce připouštět, obávám se, že se pohled na rodinný vůz pravděpodobně smrskne na čistý pragmatismus. Zatímco dnes ještě řešíme emoce, zvuk motoru nebo křivky karoserie, průměrná rodina budoucnosti bude hledat spíše efektivitu a klid. Elektromobilita už nebude tématem k diskuzi, ale standardem, zatímco dálkové cesty snad ovládnou vysokorychlostní systémy, vedle nichž bude drkotání po dálnici působit jako středověký přežitek. Auto se tak definitivně stáhne z pozice dálkového křižníku do role prostředku „poslední míle“ – ovšem s odpovídajícími nároky na vnitřní prostor.

Výsledkem této evoluce je ideál přepravní kapsle. Na co nejmenším půdorysu, který se vejde do standardizovaného parkovacího slotu, potřebujeme vykouzlit maximum kubických metrů klidu. Už nepůjde o řidičský zážitek, ale o to, jak se izolovat od ruchu velkoměsta, vyřídit videohovory nebo nechat děti v klidu dospat cestu do školy. V kurzu bude modularita, digitální komfort a ticho. A s exkurzí do světa, kde se už pomalu stírá hranice mezi obývacím pokojem a dopravním prostředkem, přijíždí Kia PV5. Není to totiž ani tak klasické auto, ale spíše už prostředek mobility.

A přesně tak je nutné ho vnímat. U Kie PV5 nezbývá, než odhodit brýle, kterými se díváme na klasická MPV nebo dodávky dob minulých, jinak totiž vůz místy nedává smysl. Popravdě řečeno – i já, jakožto zarytý „dodávkář“ jsem byl z PV5 zpočátku trochu rozčarován. Pořád jsem se v ní snažil najít zajímavější alternativu k prodlouženému Berlingu, nebo pokračovatele francouzských MPV z přelomu tisíciletí.  Ale tohle je „přepravní kapsle“, pamatujete? S takovým vnímáním začnou jednotlivé dílky skládačky zapadat do sebe.  To, co by se u běžného rodinného vozu zdálo jako fatální nedostatek, se rázem stává logickým konstrukčním rozhodnutím.

Vezměme si například maximální vozu rychlost omezenou na 140 km/h. Přičemž už nad 120 se autu moc zrychlovat nechce, ideální tempo je, podobně jako u starých Volv, někde kolem 110 km/h. To je cestou na rodinný výlet do Legolandu dozajista mrzutost a zbytečně to protahuje nudné dálniční přesuny. Jenže ve světě, kde se na dlouhé trasy přesouváte vysokorychlostním vlakem, nebo jinou futuristickou technologií, a auto slouží ke kličkování mezi městskými čtvrtěmi nebo k příjezdu na terminál, je cokoli nad dálniční limit naprosto irelevantní.

Stejně tak vysoká spotřeba při vyšších rychlostech – testoval jsem sice úplně nové auto, které nemělo ještě najeto ani tisíc kilometrů, takže se hodnota může ještě trochu změnit, i tak se ale na dálnici objevovaly průměrné hodnoty mezi 30 a 35 kWh na sto kilometrů. To je dozajista vysoké číslo, které v důsledku znamená vcelku skromný dojezd jen lehce nad dvě stě kilometrů (navzdory relativně velké 71kWh baterii).

Ve městě je to ale něco jiného – tam se Kii líbí a vezme si něco kolem 15 kWh na sto. Je nasnadě, že jde o daň za tvar vozu a možnosti dodávky. Aerodynamika cihly tu není chybou, ale daní za to, že uvnitř můžete stát skoro vzpřímeně a máte k dispozici vzdušný prostor připomínající salonek.

Zamrzela mě třeba i pocitová „úzkost“ interiéru. Ta brání třeba instalaci tří plnohodnotných isofixů vedle sebe na zadní lavici, což je u rodinného auta cenná deviza a tady schází. Místa v příčném směru je méně než bych čekal i vpředu. Tam je mimo jiné důvodem tloušťka výplně dveří, které působí, jako by měly dva „tapecíry“ na sobě.

Jenže u městské kapsle to dává smysl: auto musí projet i těmi nejužšími uličkami budoucích megapolí, kde se bojuje o každý centimetr šířky vozovky. Prioritou není nacpat tři sedačky do jedné řady, ale umožnit posádce v úzkém profilu snadno nastoupit, vystoupit a díky variabilitě si vnitřek přeskládat podle aktuální potřeby – třeba na mobilní kancelář, nebo salonek, kde děti sedí proti sobě. A ta tlustá výplň dveří znamená bezpečnost i v případě, že se do boku zaboří veletěžké elektrické SUV. 

Hlavním designovým prvkem je zde vzdušnost a světlo. Díky vysoké střeše a proskleným plochám máte pocit, že sedíte v prosvětleném pavilonu, nikoli v uzavřené krabici. Ovládací prvky se smrskly na nezbytné minimum a většina funkcí je integrována do displejů, což má své nevýhody, ale v zásadě to tu zas tak nevadí. Ergonomie je shodná s ostatními elektrickými vozy výrobce a na poměry „dotykových interiérů“ jde o jednu z lépe zvládnutých alternativ.

Vnější design Kie PV5 koncept „přepravní kapsle“ dále rozvíjí. Zapomeňte na agresivní masky, falešné výdechy nebo dynamické prolisy. Dominuje tu přísně geometrická silueta s téměř kolmou zádí a krátkou, tupou přídí, která maximalizuje vnitřní objem na minimálním půdorysu. Futuristický nádech dodává především světelný podpis a zdánlivě obří prosklené plochy, okna plynule přechází v černé panely karoserie kolem nichž, čímž vytvářejí efekt proskleného kokpitu.

Moc se mi líbí, jak dobře se Kia PV5 řídí. Poloha za volantem je příkladě „židličková“, volant je ale pěkně svisle jako v osobáku. Dlouhá palubní deska, bohaté prosklení a nízká linie spodní hrany oken dělají z přední řady přehlednou „observatoř“, ze které se dobře odhadují rozměry auta při manévrování v městském provozu. Kombinace minimálního předního převisu a skvělého rejdu znamená, že popředu vklouznete na parkovací místa, kam by si „oktávka“ musela najet minimálně nadvakrát.

Verdikt

Pokud ji budete poměřovat optikou rodinného stěhováku, který má přes týden zvládnout převoz stavebního materiálu, dětí a psa, o víkendu posloužit jako pojízdný stan a v létě dát Chorvatskona jeden zátah, nejspíš vás zklame. Jenže PV5 nehraje tuhle starou hru. Je to auto, které odhaduje, že éra dálkových dálničních bitev časem skončí a nahradí ji doba „přepravních kapslí“. Kia PV5 je tak jakýmsi „post-autem“. Je to racionální, designově čistý a prostorný nástroj pro přepravu v hustých aglomeracích, kde se nepočítají koně pod kapotou, ale centimetry klidu a variability. Pokud hledáte emoce z jízdy a potřebujete „lítat“ po dálnici, hledejte jinde. Jako univerzální rodinné prodloužení obýváku ale funguje PV5 překvapivě dobře.

Technické údaje

Motor: synchronní elektromotor, pohon předních kol
Nejvyšší výkon: 120 kW (163 k)
Nejvyšší točivý moment: 250 Nm
Převodovka: jednostupňová automatická
Provozní hmotnost: 2 070 kg
Maximální rychlost: 135 km/h (papírově, ale „vytáhne“ 140)
0–100 km/h: 10,7 s 
Kombinovaná spotřeba (WLTP): 19,3 kWh / 100 km
Spotřeba v testu: 27,8 kWh / 100 km (zimní provoz, vyšší podíl dálnic)
Dojezd (WLTP): 412 km
Dojezd v testu: cca 275 km
Kapacita baterie: 71,2 kWh (využitelná 69,1 kWh)
Cena již od: 989 980 Kč
Cena testovaného vozu (verze Plus 71,2 kWh): 1 084 980 Kč (akční cena 1 064 980 Kč)