Tom Matano — autor Mazdy MX-5, řečené Miata, a jeho životní příběh: Vzpomínání na srdcaře, který nám dal tu jedinou správnou odpověď na každou automobilovou otázku

Před několika dny zasáhla automobilový svět smutná zpráva: zemřel japonský designér Tsutomu Matano. Že vám to nic neříká? To je docela škoda. Tsutomu Matano, řečený Tom Matano, totiž není jen tak nějaký designér. Ne, právě on je autorem jednoho z vůbec nejikoničtějších automobilů historie — malého sportovního roadsteru zvaného Mazda MX-5.

To se tady snad všichni shodneme, že je auto významnější než mnohá jiná. Přece jen, jak už jsme si na Autíčkáři mnohokrát potvrdili, Mazda MX-5, u nás přezdívaná po svém americkém názvu Miata, je jedinou správnou odpovědí na každou automobilovou otázku. Chcete se bavit za volantem na okresce? Miata je správně. Chcete si užívat dlouhé výlety? Miata je správně. Chcete se těšit na každou cestu do práce? Miata je správně. Chcete jezdit s rodinou? Pak jsou správně dvě Miaty.

Miata je nejen moc pěkným, ale i objektivně opravdu povedeným roadsterem, jenž splní každé přání svého majitele. Proto u nás v redakci padlo rozhodnutí, že její tvůrce si zaslouží víc než jen uctivou krátkou novinku. Zaslouží si pořádný článek, ve kterém bude popsána jeho životní dráha, včetně tvorby jeho nejvýznamnějšího díla. Také to ale musí být článek zachycující jeho osobnost, jelikož Tom Matano byl velkým automobilovým srdcařem. No řekněte, bylo by důstojné věnovat někomu takovému pouhých pár řádků? Tak se do toho dejme.

Mládí a první řidičské zkušenosti

Tsutomu „Tom“ Matano se narodil 7. října 1947 v japonském Nagasaki. Už jako malého ho bavila auta, zvlášť britský Morris Minor jeho dědečka. Byl v provedení s koženými sedadly, což Toma ovlivnilo natolik, že všechny jím vlastněné vozy musely mít stejné čalounění. Však to jistě sami znáte, když zavzpomínáte na cestování se svými prarodiči. To jsou silné, emotivní vzpomínky, i kdyby jen na nějaký detail, které si nesete až do dospělosti.

Dalším významným automobilem v jeho životě byl malý dvoumístný valník Datsun 6147 jeho strýce, ve kterém jezdil v pozici navigátora a ovladače venkovní směrovky (takového toho otočného zařízení, co se používalo před blinkry). V tomto vozidle se naučil, že i jednoduché auto může mít charakter. Když ho má člověk rád a vybuduje si k němu vztah, získá jedinečné kouzlo. Toto zjištění bylo pro něj v budoucnu velmi důležité.

Jedním z jeho nejsilnějších prvních automobilových zážitků však byla jízda v Cadillacu ročníku 1957, patřícímu jeho prastrýci. Tento vůz měl už v popisovaném roce klimatizaci, což malého Tsutomua, zvyklého na velmi jednoduchý život japonských padesátých let, doslova fascinovalo. Dle jeho vlastních slov si po celý život pamatoval, že se mu v Caddym neroztekla zmrzlina, což jinak nebylo možné. Tento zážitek mu ukázal, jak úžasné stroje auta mohou být.

Posledním dílkem do skládačky byl jeho první vlastní vůz — malý sedan Datsun 1600, s nímž se učil ostře zatáčet, i přímo před rezidencí japonského prince, protože zde nebyl, a dodnes vlastně není, moc velký provoz. Toto vozítko mu předvedlo, jak skvělé je jezdit svým autem a užívat si každý kilometr za jeho volantem. Bylo zaděláno.

Studia a přestěhování, které mu změnilo život

I když si Tom Matano vždy rád kreslil různé skeče a obrázky automobilů, původně se rozhodl studovat automobilové inženýrství. Vybral si proto univerzitu Seikei v Tokiu. Jenže zde neměl úspěch, po několika semestrech ho ze studií vyhodili. Asi si do zápisků kreslil tolik aut, že si nestíhal zapisovat probíranou látku. Proto se rozhodl, že Japonsko opustí a štěstí zkusí v zemi neomezených možností, v USA. Pro své další působení si vybral město andělů, kalifornské Los Angeles. Stalo se tak v sedmdesátých letech.

A je to právě LA, jež ho opět ovlivnilo do obrovské míry, protože zde se naučil, jak moc svět potřebuje kabriolety. Ono je to logické. V Japonsku znal jen déšť a obrovská šedá betonová města, protkaná pouze umělými parky. Skutečná příroda byla daleko. V Los Angeles poznal pláže, palmy, hory coby součást města plného rodinných domků, a hlavně nikdy nekončící sluneční svit. Nemohl jinak, koupil si otevřené auto. A víte, jaké? Byl to Fiat 850 Spyder. Matano měl vkus!

Osudová nabídka

V LA nakonec strávil jen poměrně krátkou chvíli, hlavně si tu doplnil designérské vzdělání, než začal pracovat jako designér pro GM v Detroitu. Ale to není ta osudová nabídka z podtitulku. V této automobilce spolupracoval jen na automobilech značky Oldsmobile, a než stihl pořádně zakořenit, už byl kvůli palivové krizi a následnému „utahování opasků“ přesunut do australského Melbourne. Pak ještě stihl chvíli pracovat v Mnichově pro BMW (místní počasí mu připadalo ještě nevlídnější než to japonské), než přišla ona velká, osudová nabídka.

Mazda v osmdesátých letech chtěla vyrábět sportovní roadster, který by zaujal americké publikum. Neměla však potřebné zkušenosti a hledala člověka, jenž by jejím lidem, tedy Japoncům, rozuměl, ale zároveň měl zkušenosti i z Ameriky a věděl, jak udělat takový otevřený automobil „správně“. A tuto pozici nabídla Matanovi!

Byla ruka v rukávě, Tom se opět přestěhoval do Kalifornie, kde mu hirošimská automobilka poskytla malé studio a pár pomocníků a zadala mu, že prostě jen musí udělat něco zajímavého a sexy. Tak se do toho pustil. Jen doplním, že to se psal rok 1984.

Auto, kterému majitel popřeje dobrou noc

Ze začátku však nebylo všechno tolik růžové, jak by se mohlo zdát. Tím, že Mazda neměla potřebné americké know-how, zdaleka ne všichni její představitelé si novým projektem byli jistí. Matano tudíž svůj post a práci, kterou mu automobilka sama nabídla, musel brzy obhajovat. Napadlo ho však zajímavé řešení.

Vymyslel si pohádkový příběh o krásném autě, které má jeho majitel rád. Mělo to být auto dostatečně jednoduché a přímé, aby bylo dostupné širokému publiku, zároveň malé, aby bylo mrštné a zábavné za volantem a mohlo se prodávat i na jiných kontinentech, a v neposlední řadě krásné, aby se řidič těšil na každý průjezd kolem výlohy a kolemjdoucí se otáčeli s myšlenkou, že něco podobného by chtěli také.

Hlavně to ale mělo být auto, kterému řidič, když ho večer zaparkuje ve své garáži, popřeje dobrou noc. Toto byla klíčová část jeho uvažování, protože znamenala, že takové auto je pro svého pána něčím víc než jen dopravním prostředkem. Není to jen kus plechu s koly, je to parťák, kamarád, klidně i láska. Chtěl dosáhnout srdcového spojení, které znal sám ze svých začátků. A trefil hřebíček na hlavičku – roadster dostal zelenou.

Vývoj, představení sériového modelu a početné fankluby

Vývoj nového modelu trval prakticky celou druhou půli osmdesátých let. Zajímavé na něm je třeba to, že na začátku měla být Miata podstatně hranatější, k charakteristickému zaoblení došlo až později. Neméně pozoruhodné je, že Matano se svým týmem jezdil po Kalifornii s prototypy bez kamuflování, protože zkoumal, jestli se mu daří naplnit, co si sám vybral – tedy lidi zaujmout. Mimochodem, dařilo se báječně, všichni si mínili ukroutit hlavy. Jeden člověk mu na ulici dokonce výměnou za prototypovou Miatu nabídl svůj zcela nový Mercedes.

Z prvků pro budoucí Miatu, které pro Matana hrály zásadní roli, se hodí jmenovat minimálně zvuk. Matano si chtěl být jistý, že malá Mazda bude bavit nejen řidičovo oko a ruce, ale i uši. A tady měl Tom drobný problém, protože jeho vrchní inženýr nikdy žádné sportovní auto neřídil, takže nevěděl, jak má správně znít. Dnes popisovaný designér mu řekl, ať tedy aspoň navštíví třeba Lagunu Secu, ale ten druhý se rozhodl na to jít vědecky.

Se svými asistenty nechal nahrát velké množství zvuků výfuků různých sporťáků a pak uspořádal setkání s běžnými lidmi, kteří vybrali tři nejlepší. Každý z těchto zvuků pak detailně rozpracoval na samostatné zvukové vlny, které následně spojil v jednu harmonickou. Přesně tak později zněl i výfuk první Mazdy Miaty.

V průběhu prací si Tom kladl ještě jednu podmínku. Vůz měl být krásný jak zepředu, tak zezadu. Uvědomil si totiž, že Američané, na rozdíl od Japonců, parkují svá auta zádí směrem k silnici, ať už se jedná o příjezdovou cestu k domu nebo parkoviště u supermarketu. Veřejnost tak velmi často automobil viděla právě zezadu. A to je ten důvod, proč má Miata tak specifické a do jisté míry dodnes udržované proporce a detaily své zadní části.

Výsledné auto bylo představeno na přelomu let 1989 a 1990, už s kulatým tvarem a typickými mrkačkami (u nichž Matano řešil problém s napojením na kapotu, horní dělící spára prý ani v produkčním modelu nebyla tak hladká, jak by si představoval), a zaznamenalo obrovský úspěch. Byl až takový, že už záhy po uvedení na trh vznikly první fankluby, které se rychle rozrůstaly.

A pozor, zdaleka ne jen v USA. Matano sám ocenil třeba i jeden v takové malé zemičce uprostřed Evropy, kde se Miata dlouho neprodávala, a přesto si ji tam velké množství lidí pořídilo, zřejmě z druhé ruky nebo od zahraničních dealerů. Hádejte, o jaké zemičce mluvím. Tom si nicméně užíval každého setkání, každé skupinové fotografie, kterou mu kdokoliv poslal, protože mu každá připomínala, že splnil sen sobě i nespočtu lidí na celé planetě.

Matanův odkaz žije dál

Po ukončení prací na Miatě se Matano ještě podílel na vývoji dalšího důležitého modelu Mazdy — poslední generace rotačního kupé RX-7. Poté však už ukončil svou aktivní designérskou kariéru (byť konzultoval i později) a pokračoval jako profesor a výkonný ředitel školy industriálního designu, spadající pod uměleckou univerzitu v San Francisku, až do letošního září, kdy ve věku nedožitých 78 let zemřel.

Jeho odkaz ale žije dál v každé Miatě, kterou její vlastník bere jako něco víc než jen formu individuální přepravy. Kterou považuje za svého parťáka, kamaráda, klidně i lásku. Tak se s tou svou Miatou bežte ještě pořádně projet, než ji na zimu zase uklidíte do garáže. A nezapomeňte jí večer popřát dobrou noc, ať má Tom Matano tam nahoře radost.

Zdrojem pro tento článek, který snad působí pěkně a důstojně, mi byl záznam Matanovy přednášky na zmíněné americké univerzitě, uskutečněné u příležitosti třicátého výročí od představení Miaty. Pokud se o něm chcete dozvědět ještě víc a vládnete angličtině, pokračujte sem.

Každopádně do komentářů nám napište i svůj vlastní životní příběh s Miatou. Zaslouží si to — auto i jeho autor.