Ford Expedition: No je tohle normální?

Měli jsme v půjčovně objednanou Toyotu Rav4. Když jsme si ji však šli vyzvednout, bylo nám s typickým americkým úsměvem řečeno, že budeme muset počkat, protože auta došla a další jsou na cestě z letiště. A kolik že nás je a na co to auto potřebujeme. Byli jsme dva a potřebovali jsme se dostat z Orlanda na Cape Canaveral. Mé vyčůrané podvědomí v ten moment zareagovalo naprosto instinktivně a představilo si situaci, kdy dostáváme nějaký malý střep a pár dolarů jako omluvu. Bryskně jsem tedy odpověděl, že nás čeká dlouhá cesta a jsme sice jen dva, ale máme spoustu zavazadel. Dobrá, počkejte prosím, nebude to déle než 30 minut. A jak pravili, tak se i stalo a s omluvou nám předali klíčky od stříbrného parníčku jménem Ford Expedition. Může bejt…

Vyrazil jsem rovnou na seznamovací projížďku odpoledním Orlandem. Stále jsem si opakoval „Semafory, vole, semafory, vole, jsou za křižovatkou!" a asi desátou křižovatku projel na červenou. Zrádné jsou zejména výjezdy z bočních ulic na hlavní, protože semafor je od vás šest pruhů a dělící pás daleko, takže máte jako Evropan pocit, že vůbec neexistuje. V tom momentě se ale hodí, že v Americe se prostě jezdí jinak. Teda v Americe. Na Floridě v Orlandu, což je jeden velký lunapark plný penzistů, co už na nějaký ten spěch kašlou. V lidech za volantem není vůbec žádná agrese, všichni se sunou a poslouchají rádio nebo se dloubou v nose. Silnice tu mají široké a překvapivě prázdné i během špičky. Všechny mimoúrovňové křižovatky jsou velkoryse postavené, s dlouhými připojovacími pruhy a bez prudkých zatáček. Ostatně je tady všude hromada místa, že. Jen kdyby ty intervaly na semaforech nebyly tak šíleně dlouhé. Vůbec se nedivím, že američtí turisté vidí třeba pražské řidiče jako naprosté šílence. Se svým stylem by se v Praze nedostali nikdy nikam. Taky kruhový objezd jsem neviděl ani jeden.

Ale k autu. Expedition je v podstatě nástupcem klasických amerických křižníků. Ono totiž limity ať už ekologické, nebo bezpečnostní, velké křižníky pohřbily. Sice jsou stále k vidění poslední modely Fordů na platformě Panther – tedy Crown Victoria, Town Car a dokonce Grand Marquis –, ale už jen jako taxíky. A blíží se čas, kdy budou i jejich dny sečteny. Jenže Expedition není osobní auto, Expedition je truck. A pro trucky platí jiná pravidla. Takže všechny ty Escalade, Expedition, Excursion a bůhvíco ještě jsou jedinou alternativou pro správné americké chlapy, kteří chtějí velké americké auto. A řekněme si to na rovinu, na rovinatou Floridu plnou krav, aligátorů a malých městeček, kde si vesničani hrají se vším možným, se tyhle trucky hodí. Jezdí všude, ať už ošuntělé a pokreslené reklamou na zahrádkáře či údržbáře, nebo naleštěné, s poklopem na korbě a rodinkou ve velké kabině. Pickup je prostě americká alternativa evropské dodávky. Hodí se na všechno a všem. Na evropské poměry obří Exp sem tedy zapadne a díky rozměrům okolí – všude je skutečně hodně místa – není nikde s nějakým, i kdyby šestimetrovým autem problém. A Exp má jen 5,6 metrů délky.

Sedmimístná verze má pohodlná sedadla ve dvou řadách a elektricky sklopnou třetí lavici. Po sklopení vznikne něco podobného stanu pro dva lidi s naprosto rovnou podlahou dlouhou 152 cm. Po sklopení třetí řady pochopitelně. Sedačky té druhé se dají posunovat a asi i vyjmout, ale nač by to člověk provozoval. Z auta je krásně vidět i díky velkým a dvoudílným zrcátkům a samozřejmě velmi vysokému posazu. Přední sedadla jsou polohovatelná elektricky, vyhřívaná a chlazená, je tu radiomapa sice staršího, ale funkčního systému Ford Sync a dva displeje přímo na palubce, na kterých si toho můžete hodně zobrazit, třeba navigaci a tak. Hezké, ale asi ne moc zajímavé. Nadchlo mne ale elektrické nastavování pedálů, už jsem vůbec nedoufal, že to ještě někdo dělá. Je to moc milá věc pro lidi divných postav. Třeba pro tu moji s hrbem. Naopak chyběl radarový tempomat, což je podle mě škoda, protože pro jízdu po nekonečných rovných dálnicích by byl přímo ideální. Ale provoz tu není až tak hustý, i 70 mil v hodině člověku přijde jako příjemně rychlá jízda a je jen potřeba mít na paměti, že pro velké kamiony tady platí stejné rychlostní limity jako pro osobní auta, takže se může stát, že vás zleva osmdesátkou (což je asi 130km/h) švihne Freightliner s návěsem.

K čemu má Expedition daleko, je podvozek klasického fullsize sedanu. Je udrncaný. Taky volant se až příliš razantně vrací do středové polohy. Dá se na to zvyknout. Co však splňuje dokonale, je navození pocitu, že se jen tak sedí v obývacím pokoji, kouká na 3D projekci americké dálnice a čeká se, až se tam dojede. Navozuje klid a pohodu, nevybízí k rychlé jízdě. I když si voličem režimu 4x4 můžete nastavit pohon jen zadních kol jako v nejnovějši M5, muhaha… A pak vyrazit z křižovatky powerslidem, protože turba nafukují tříapůllitrový šestiválec rychle a samosvor samosvoruje. Burnout také není problém, pochopitelně, má to 365 koní přeci. Ale to jsou pubertální výstřelky, ke kterým tenhle trošku větší kombík vůbec nevybízí. Je to velmi dobrý společnik na dlouhé cesty po nudných dálnicích centrální Floridy. A motor, ač pravověrcům nevoní, má výkonu tak akorát na nějaké ty divočinky a to tak nějak stačí. Nevidím důvod, proč zachovávat osmiválec, pokud tohle žere méně. Dlouhodobě jsme jezdili za asi patnáct litrů na sto. Pakatel.

Zajeli jsme si ještě jen tak ‚na čumendu‘ na Daytona Beach. Kdyby nepršelo, asi bych se nerozmýšlel, auto zaparkoval u oceánu a jen tak si lebedil. Ale pršelo. Takže jsem jezdil po okolních zapadákovech a přemýšlel nad tím, jak by to vypadalo v Evropě, pokud bychom také prošli obdobím tak mohutného extenzivního rozvoje jako USA v padesátých a šedesátých letech, a jak by asi vypadala naše auta, kdyby tady bylo dvakrát tolik místa.

Možná by snem každé české rodiny bylo něco tak obyčejného jako Škoda Expedice DD 3,5 Ekotlak. 

Tohle je normální.